Thajsko zakázalo dovoz odpadu. Je to jen první krok, nemáme dost popelnic a lidé neumí třídit, říká místní aktivista

Thajsko od roku 2025 plošně zakazuje dovoz plastového odpadu. Nová regulace se dotkne i továren, které se nacházejí ve zvláštních ekonomických zónách. Stejně jako jiné asijské země se i Thajsko stalo terčem přílivu odpadu poté, co ho v roce 2018 přestala přijímat Čína.

Nakládání s plasty se začalo řešit i na mezinárodní úrovni. Koncem loňského prosince se v Uruguayi uskutečnila první konference nové mezinárodní úmluvy, která by měla pomoci vyřešit globální znečištění plasty.

Punyathorn Jeungsmarn z nevládní organizace Earth Thailand, která monitoruje dovoz odpadů do Thajska, má obavy z toho, že firmy budou zákon obcházet. „Mezery v systému jsou,“ říká mladý aktivista.

Plošný zákaz dovozu plastů představuje pro Thajsko průlom. Bylo složité jej prosadit?

Nedávné rozhodnutí thajské vlády zakázat dovoz plastového odpadu do Thajska je výsledkem docela dlouhé kampaně občanské společnosti. Začalo to v roce 2018, když dovoz odpadu zakázala Čína. Předtím byla předním globálním dovozcem ona. Následně se odpad z rozvinutých zemí, jako jsou USA nebo země Evropské unie, začal vozit do jihovýchodní Asie, přičemž Thajsko se stalo jedním z hlavních cílů.

Když v roce 2019 začal narůstat objem legálního i ilegálního odpadu, rozrostl se i celý recyklační sektor a s ním provozy, které se neřídily environmentálními standardy. Některé vlastní čínští investoři, kteří unikli regulaci ve své vlastní zemi. A s tím souvisí i masivní znečištění. Bouřily se nejen neziskové organizace, ale také společnosti, které za sběr v Thajsku zodpovídají, protože jim přibyla práce. Původně vláda slíbila, že k zákazu dojde v roce 2020, což se nestalo, uspěli jsme až letos. Nyní budeme sledovat, jestli se opravdu daří množství odpadu snižovat.

Myslíte, že se bude odpad vozit do Thajska ilegálně?

O implementaci zákona máme obavy, mezery v systému jsou. Celní kontroly nejsou vždy efektivní, nemají kapacity, aby kontrolovaly každý kontejner v přístavu. K ilegálnímu dovozu dochází v určitých kategoriích i nyní. Jedním ze způsobů, jak se systém obchází, představuje dovoz nepovoleného plastového odpadu, třeba znečištěného, který se nehodí pro recyklaci. Další potíž je s kódy, protože zákaz se týká jen jednoho konkrétního. Ale pak jsou další kódy, za které se plastový odpad může schovávat, třeba komunální odpad. Ten se dovážet nesmí už dlouho, ale jsou tam různé podkategorie nazvané „ostatní“ a přes ně se plast do země může dostat.

V Thajsku máte problém také s dovezeným elektroodpadem…

Když občanská společnost v roce 2018 protestovala, týkalo se to také elektroodpadu. Zejména ve východních provinciích Thajska působily továrny na jeho zpracování velké problémy pro životní prostředí. To vedlo k zákazu dovozu tohoto odpadu v roce 2020, ale ne pro všechny druhy. Týká se to odpadu spadajícího do Basilejské úmluvy (Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, pozn. aut.). Zrovna loni se definice rozšířila a od roku 2025 by změny měli reflektovat i naši celníci.

Dosavadní pravidla se vymáhala dostatečně?

Ilegální dovoz je velký problém. Neziskové organizace ho nemohou jednoduše odhalit, protože ke kontejnerům mají přístup jen celníci. Ale vidíme, že dochází k nelegálním praktikám. Elektroodpad se spaluje, nedostatečně se třídí… Ve východní provincii byla třeba jedna továrna, která vypouštěla spoustu škodlivin a v jejíž lokalitě se našla kachní vejce kontaminovaná dioxiny. Česká organizace Arnika, se kterou spolupracujeme, je přesvědčená, že tyto dioxiny přímo souvisejí se spalováním elektroodpadu. Je ale složité dokázat, že tento odpad byl do země dovezen ilegálně.

Co je největším problémem – korupce, nebo nevyhovující technologie v recyklačních závodech?

Problémem jsou nízké standardy pro zpracovatele odpadů, protože thajská environmentální legislativa je opravdu slabá. Když se podíváte na to, jak s elektrickým odpadem nakládají státy Evropské unie, tak ty mají podchycen celý životní cyklus od produktu po odpad, včetně standardů pro recyklaci. V Thajsku takovou legislativu nemáme.

Co se týče přímo recyklačních zařízení, tak tam vždy záleží na tom, co obsahuje povolení od ministerstva průmyslu. Často zjišťujeme, že pravidla jsou velmi prostá, neobsahují žádné normy pro to, jaké technologie se musejí použít. A i když třeba povolení přímo zmiňuje, že popel ze spalování elektroodpadu musí být uložen v neprodyšně uzavřeném kontejneru, zpracovatelé to často porušují. Reakce úřadů je ale velmi vlažná a pokuty nízké.

Jak se s odpadem vypořádávají jiné asijské země?

Indonésie a Malajsie mají také velké problémy. Zejména pro Malajsii je to problém kvůli velkému množství malých přístavů. Liší se ale regulace v jednotlivých zemích. V Indonésii je třeba poměrně vlivná státní environmentální agentura. U nás to má celé pod sebou ministerstvo průmyslu, což je trochu konflikt zájmů, protože na jedné straně průmysl propagujete a podporujete, na druhé ho máte regulovat. Filipíny měly zase před pár lety problém s ilegálním dovozem z Kanady, ale podařilo se jim zatlačit na kanadskou vládu, aby odpad odvezla. U nás to bohužel nefunguje. Loni se sem dovezl větší objem z Austrálie a pochybuji o tom, že se podařilo jej vrátit. Určitě se o tom nemluvilo tolik jako v případě Filipín.

Čínský zákaz se v Asii dotknul řady zemí. Proč se nespojíte?

Na summitu ASEAN (Association of Southeast Asian Nations, pozn. aut.) v roce 2019 jsme vydali společné prohlášení. Nicméně Bamackou úmluvu, jako má Afrika, nemáme, i když bychom ji mít měli. Basilejská úmluva o nebezpečných odpadech hodně pomáhá, zejména její úprava z roku 2019. Původně šlo totiž jen o nutnost informovat země o tom, jaký odpad se k nim dováží, a cílová země musela udělit povolení. Úprava ale zavedla to, že země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. aut.) nemohou exportovat odpad do zemí mimo OECD. Thajsko bohužel patří mezi země, které to neratifikovaly. Také proto na thajskou vládu apelujeme, aby to udělala.

Zatím se bavíme o importu v obecné rovině. Jak jsou ale zasaženi lidé v blízkosti recyklačních závodů a skládek?

Ilustroval bych to třeba na východní části Thajska, která je historicky průmyslová. V roce 2017 došlo ke vzniku východního ekonomického koridoru (EEC), v němž průmyslové podniky dostávají dotace, mají daňové úlevy a měl by se do něj soustřeďovat i recyklační průmysl. Jedna z vesnic má skoro deset takových zařízení, i když to nedává vůbec smysl. Vlivní jednotlivci v lokalitě totiž vykoupili pozemky a získali povolení. Místní pak trpí, protože ze závodů vychází zápach a válí se okolo nich odpad, třeba měděné dráty. Když zaprší, tak se jedy spláchnou do rýžových polí a znehodnocují produkci farmářů, kontaminují vodu. Dioxiny jsou všude – ve vzduchu i ve vodě. Někteří farmáři kvůli tomu přišli o obživu, protože nemohou využívat vodu ze studní. Spojitost mezi továrnami a kontaminací vody je přitom jasná. A pozorujeme i vliv na zdraví lidí. Mnozí se cítí oslabení, mají alergie, vyrážky a těžké kovy v krvi.

Pracují místní farmáři na skládkách a v továrnách, když se neuživí zemědělstvím?

V jiných částech země to tak může být, na východě to tolik nepozorujeme. Tam továrny najímají spíše pracovníky bez papírů, třeba z Barmy. Jsou levnější, a i když se s nimi nezachází dobře a mohou utrpět pracovní úrazy, tak nic neřeknou, protože oficiálně neexistují.

Místní se s kvůli škodám soudí. Jak se spory u soudů vyvíjejí?

V západní části Thajska se lidé od roku 2017 soudí s jednou recyklační továrnou, která znečišťuje okolí už od roku 2000. Je to první environmentální žaloba v Thajsku. V roce 2020 občané vyhráli a mají dostat kompenzace, protože utrpěla jejich obživa, nicméně táhne se to. Společnost by také měla podle soudu napravit stav prostředí v dané lokalitě. Jenže se odvolala, místní zatím nemohou peníze dostat a ekologické škody nikdo neodstraňuje. Někteří lidé tak žijí v opravdu vážné chudobě, protože nemohou dál farmařit. Firma navíc mezitím může pláchnout a vše nakonec zaplatí vláda.

Vy takovým komunitám pomáháte?

Ano, poskytujeme jim právní poradenství a v posledních letech jsme docela úspěšní. Komunity, které podporujeme, uspěly ve zhruba čtyřech případech. Vítězství u soudu ale nic neznamená – ani v jednom z případů zatím nedošlo ke kompenzaci a sanaci zasaženého území. Pro tyto potřeby neexistuje ani speciální fond, kam by společnosti odváděly peníze podle principu znečišťovatel platí. Vláda jednoduše neví, kde peníze vzít. Takže vedle pomoci lidem chceme také dělat kampaně za to, aby takový fond vznikl.

Máte nějaké statistiky o tom, jak se v Thajsku nakládá s odpadem? Končí většina na skládkách?

U nás je problém vůbec zjistit, co se s odpadem děje. Nemáme přesná data a databáze vlády je nespolehlivá. Průmyslový odpad třeba najednou ve statistikách skokově poklesl na polovinu, což nedává vůbec smysl. Spíše by se měl zvyšovat. Nicméně podle mě většina opravdu míří na skládky, což se thajská vláda snaží omezit. Jenže jejich řešení je využít odpad pro energetické účely a do tohoto sektoru plynou pro firmy i velké peníze. Naše podpora na úrovni státu je dokonce nejštědřejší z celé Asie, ale to bohužel také vidíme jako problém. Regulace je totiž opravdu slabá. Nemusejí mít posudek vlivu na životní prostředí (EIA), přitom ze spaloven vycházejí dioxiny. Spalování by nemělo být prioritou, důraz by se měl klást na snížení množství odpadu a jeho recyklaci.

Jaký je obecně přístup Thajců k odpadu a třídění?

S tím byl vždy problém. Podobně jako u vás řídí i u nás sběr odpadu municipality, které na to nemají dostatečnou kapacitu. Nemáme ani dost popelnic a veřejnost třídění moc nerozumí. A vláda se nezajímá o reformu systému směrem ke cirkulární ekonomice.