Divocí koně či zubři jsou krajinoví inženýři, ovlivňují celé ekosystémy, říká zakladatel milovické rezervace

Krajinu u středočeských Milovic dlouhou dobu pokrývaly agresivní druhy trav. Až divocí koně, pratuři a zubři ji změnily k nepoznání. Zakladatel a ředitel České krajiny Dalibor Dostál velké kopytníky vrací do české krajiny již od roku 2015.

Nejprve psal o mizejících motýlech, později ve spolupráci s vědci založil rezervaci velkých kopytníků v bývalé vojenské oblasti v Milovicích a později v národním parku Podyjí. „Velcí kopytníci nejsou jen jednou ze skupin zvířat, vědci je označují jako ‚krajinové inženýry‘,“ popisuje Dalibor Dostál.

„Po tisíce let formovali to, jak vypadala evropská krajina, na jejich činnosti záviselo mnoho desítek druhů zvířat,“ dodává Dostál, „jehož“ rezervace zubrů, praturů a divokých koní vyhrála letošní ročník soutěže E.ON Energy Globe.

Změny se daly do pohybu krátce potom, co do oblasti dorazila první zvířata. „Původně byla milovická krajina pokryta agresivními druhy trav, které tam naprosto dominovaly. Už po třech letech se ale stáhly a dnes oblast ‚krásně kvete‘,“ popisuje.

Výhru v hodnotě půl milionu korun rezervace použije na opravu jednoho z napajedel pro zvířata, které je klíčové pro její fungování. Finanční stránka týkající se zisku prestižní trofeje pro ni však není zásadní. „Hlavní je potvrzení, že naše cesta má smysl. Vítězství v soutěži, kde finalisty vybírala odborná porota a vítěze lidé v hlasování, ukazuje, že náš projekt je zajímavý pro odbornou i laickou veřejnost,“ říká Dostál.

Proč jste se rozhodli rezervaci založit?

Původní profesí jsem novinář a už kolem roku 2005 jsem se začal více zajímat o úbytek motýlů. Rodiče mi jako malému vyprávěli, jak v okolí malé vesničky, kde jsem trávil dětství na přelomu 70. a 80. let, létalo ještě o dvě desetiletí předtím mnoho modrásků, žluťásků a dalších motýlů. O jednu generaci později tam už skoro žádní nebyli. Bylo mi jasné, že se s nimi děje něco špatného. Uvědomil jsem si, že musím ve svých článcích hledat příčiny a začal jsem na tom spolupracovat s vědci. Ti tvrdili, že za to může změna hospodaření, především nadměrné používání chemie na polích a úbytek tradičního způsobu obrábění půdy. Toto vysvětlení mi ale nedávalo smysl – nebylo možné, aby všechno záviselo pouze na lidech.

Jako laik jsem došel k tomu, že činnost člověka nevědomky napodobovala mnohem starší přirozený proces, který dříve zajišťovala velká zvířata jako zubři, divocí koně nebo pratuři. Když jsem tento nápad konzultoval s odborníky, potvrdili, že jde o nový pohled na vývoj krajiny v Evropě. Nadchlo mě to a začal jsem o tom psát a mluvit.

Očekával jsem, že se toho ujme nějaká stávající nezisková organizace. Když se to nestalo, tak jsem v roce 2007 založil Českou krajinu. Na projektu jsme pracovali hlavně ve dvou s Miloslavem Jirků z Biologického centra Akademie věd ČR.

První rezervace vznikla ve středních Čechách. Jak jste oblast vybrali?

Nejdříve jsme se pokoušeli získat pozemky v Jihočeském kraji, protože většina kolegů byla z Jihočeské univerzity a českobudějovického pracoviště Akademie věd. Jednali jsme například s armádou o vojenském prostoru Boletice. Nakonec jsme dostali jinou příležitost.

V té době se hledalo nové smysluplné využití pro bývalý vojenský prostor Milovice ve středních Čechách. Původně zde měla vzniknout velká solární elektrárna, ale tento plán padl. To otevřelo možnost využít volné pozemky k založení rezervace.

Co všechno jste museli zařídit před tím, než jste zvířata v oblasti vypustili?

Oslovili jsme vlastníky pozemků, Středočeský kraj a město Milovice. Záměr se pak zalíbil i Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Měli jsme štěstí, že jsme v té době narazili na lidi, kteří se myšlenkou rezervace nadchli a byli ochotní nám pomoci. Začátky ale nebyly jednoduché, protože šlo o první projekt tohoto typu v České republice. Problém bylo shánění financí, bez evropských dotací z Operačního programu Životní prostředí by rezervace nikdy nevznikla. Tyto dotace ale pokrývají pouze tři čtvrtiny nákladů.

Pro nás jako začínající neziskovou organizaci bylo velmi těžké sehnat prostředky na kofinancování. Naštěstí nám pomohlo několik důležitých dárců – soukromé firmy, nadační fondy a některé veřejné instituce. I tak jsem ale musel mnoho výdajů hradit z vlastních prostředků. Například pohonné hmoty nebo telefonní výdaje nebyly z dotací financovatelné. Zdají se sice jako zanedbatelné, ale když je sčítáte měsíčně po dobu několika let, tak dosáhnete částku převyšující stovky tisíc.

V rezervaci žijí dnes pratuři, divocí koně a zubři. Proč jste vybrali právě tyto druhy?

Výběru konkrétních druhů zvířat předcházela publikační činnost. Na základě výsledků studií jsme vyhodnotili, se kterými konkrétními druhy pracovat.

U zubrů padlo rozhodnutí jednoznačně – vybrali jsme vzácnější čistou bělověžskou linii. Zvířata jsou zdravější a životaschopnější, i když jich původně přežilo méně. U koní byla volba také poměrně jasná, zvolili jsme druh z oblasti Exmoor v Anglii. Po staletí tam žili ve volné přírodě bez péče člověka a svou velikostí i životním stylem nejvíce odpovídají původním divokým koním evropského kontinentu. Ostatní plemena, která se často označují jako potomci divokých koní, jsou ve skutečnosti směsí různých domácích plemen, která sice mohou mít vhodnou barvu, ale nesplňují další důležité rysy.

Poslední rozhodnutí se týkalo zpětně šlechtěných praturů. Původní pratur, předek dnešního domácího skotu, byl vyhuben člověkem. V Evropě dnes běží několik programů, které se snaží vyšlechtit zvířata co nejvíce podobná původním druhům. Spolupracujeme s nizozemskou organizací Taurus Foundation. Ta totiž při šlechtění nepoužívá neúspěšný meziválečný pokus z Německa, kde do šlechtění pravděpodobně zahrnuli i agresivní španělská bojová plemena skotu. Tito chovatelé se snaží rychleji dosáhnout mohutnosti zvířat, ale my jsme se rozhodli klást důraz spíše na autenticitu evropských genetických zdrojů.

Kolik jich v rezervaci žije?

Před deseti lety jsme začali na 40 hektarech s 15 zvířaty a dnes rezervace pokrývá 350 hektarů a žije v ní přibližně 130 zvířat. Nejdříve jsme přivezli patnáct divokých koní z Anglie a Skotska, následovalo šest praturů z Nizozemska a osm zubrů z několika polských rezervací. V současnosti u nás máme přes 60 koní, 45 zubrů a 30 praturů. K tomu je třeba dodat, že jsme již poskytli desítky zvířat dalším rezervacím jak v Česku, tak v zahraničí. Co se týče divokých koní, jsme mimo jejich původní oblast v Anglii dokonce největším chovem na světě.

Sledujete zdraví a stav populace?

Náš chov je v podstatě bezzásahový. Nestaráme se o zvířata běžným způsobem – neasistujeme při porodech a nepečujeme o srst ani o kopyta, nepřikrmujeme je ani v zimě. Starat se o takto velkou oblast je díky tomu finančně efektivní. Zdraví zvířat sledujeme pouze vizuálně a občas provádíme rozbory trusu na parazity. Jinak jsou odkázána na to, co v krajině najdou. Naším úkolem je udržet takový počet zvířat, aby je plocha rezervace dokázala uživit – aby zvířata měla dostatek potravy.

V rezervaci kontrolujeme také množství invazních rostlin. V tomto případě totiž musíme napravovat dopady lidské činnosti, jako je globální oteplování a uvolňování dusíku do atmosféry, zejména z hnojiv. Zvířata na to sama nestačí.

Rezervace funguje už několik let. Je na oblasti vidět, jak zvířata reálně pomáhají adaptaci na proměnu klimatu?

Změny se začaly dít krátce potom, co dorazila zvířata. Původně byla milovická krajina pokryta agresivními druhy trav, které tam naprosto dominovaly. Už po třech letech se ale stáhly a dnes oblast „krásně kvete“. Je to opravdu výrazná proměna. Můžeme to dokumentovat na dvou nejvzácnějších druzích v rezervaci. Počet motýlů modrásků hořcových vzrostl o 1700 procent a u hořce křížatého se počty mladých rostlin, které ukazují na vitalitu populace, zvýšily o více než 5500 procent.

Rozdíl mezi našimi pastvinami pro hospodářská zvířata a těmi běžnými je čím dál větší. U nás zůstávají pláně zelené i během léta, zatímco ty hospodářské jsou často vyschlé a v červenci připomínají „polopouště“. Zjistili jsme, že velcí kopytníci mají pozitivní vliv na tři důležité oblasti: regeneraci vegetace, návrat organické hmoty do půdy, jež pak působí jako „houba“ pro dešťovou vodu, a ukládání uhlíku do hlubších vrstev. Studie ukazují, že pastevní ekosystémy s divokými kopytníky mohou ukládat až o 50 procent více uhlíku než lesy, což z nich dělá klíčový prvek v ochraně klimatu.

Proč mají na krajinu pozitivní vliv?

Velcí kopytníci nejsou jen jednou ze skupin zvířat, vědci je označují jako „krajinové inženýry“. Po tisíce let formovali to, jak vypadala evropská krajina, na jejich činnosti záviselo mnoho desítek druhů zvířat. Jsou to klíčoví aktéři, kteří ovlivňují celé ekosystémy a vytvářejí pestrou mozaiku, což prospívá řadě dalších druhů, včetně hmyzu, ptáků a drobné zvěře. Naší snahou je vytvořit co největší propojenou plochu, kde mohou různé druhy organismů bezpečně komunikovat a vyměňovat si geny. Například druhy ptáků, jako jsou koroptve nebo křepelky, které mizí z intenzivně obdělávané zemědělské krajiny, v Milovicích nacházejí vše, co potřebují – pestrou vegetaci, potravu i úkryty.

Jak funguje financování rezervace?

Dotace pro nás byly a nadále budou důležitým zdrojem financování. Nicméně podpora sponzorů, veřejnosti a nadací je klíčová, protože až do loňského roku naše náklady na doplňkové typy managementu, jako je odstraňování křovin nebo úklid černých skládek, nepokryly ani základní výši dotace.

Potýkáte se při provozování rezervace s překážkami?

Problémy se cyklicky vracejí. Tlaky na pozemky rezervace v Milovicích jsou obrovské, ať už od developerů nebo spekulantů. Měli jsme kvůli tomu velký problém s dokončením rezervace a s překážkami se potýkáme také při dokončení napajedel pro zvířata.

Od začátku spolupracujete s vědci z Akademie věd ČR. Proč je spolupráce s nimi důležitá?

Bez nich bych rezervaci nikdy nezaložil. Jejich odborná podpora byla zásadní, zejména v počátečních fázích, kdy jsme byli malá a neznámá nezisková organizace. Díky nim jsme mohli podpořit naše argumenty odbornými poznatky, což nám dodalo váhu při jednáních s partnery.

Běží v současnosti v rezervaci vědecké projekty?

Od začátku probíhá etologický výzkum (věda studující chování živočichů, a to jak vrozené, tak získané, pozn. aut.) zaměřený primárně na divoké koně. Do budoucna bychom jej rádi rozšířili i na další druhy. U koní vědkyně přišly se světově významným objevem. Poprvé upozornily na klíčovou roli hřebce ve stádě.

Dříve byla vnímána jen z pohledu reprodukce a obrany stáda v případě nebezpečí, ale ukázalo se, že má zásadní roli ve výchově hříbat. Zatímco klisny vychovávají spíše negativně: „Tohle nedělej!“, hřebec využívá hravý přístup a mláďata se díky hře učí důležité dovednosti, aniž by cítila tlak. Navíc přispívá k lepší harmonii ve stádě, takže hříbata nejsou ani příliš pasivní, ani agresivní.

Další klíčovou oblastí jsou biologické monitoringy, které sledují jak rozmanitost rostlin, tak vývoj klíčových druhů. Výzkumy například ukázaly, že dříve převládaly jen tři druhy agresivních trav, zatímco dnes v lokalitě roste přes 111 druhů kvetoucích bylin. Kromě toho probíhá monitoring tamní nejvzácnější květiny hořce křížatého a sledují se různé druhy hmyzu, brouků, motýlů a také ptáků. Tento výzkum se snaží rozšířit i do dalších rezervací, kam se velcí kopytníci z Milovic postupně přesouvají, aby bylo možné mapovat jejich přínos pro různorodá prostředí po celé České republice.

Dnes jsou rezervace na několika místech v republice. Jak přibývaly?

Současně máme dvě rezervace, jednu v Milovicích a druhou v Národním parku Podyjí. Podporujeme ale řadu dalších. První externí rezervace vznikly v roce 2018. Celkově jich je včetně našich dvou už patnáct od Aše po Znojmo a zájem o zakládání dalších stále roste. Žádosti přicházejí nejen z řad neziskových organizací, ale také z krajů nebo měst, dokonce i od zemědělců.

V soutěži E.ON Energy Globe jste získali dvě ceny sympatie a vyhráli jste soutěž celkově. Jak plánujete využít odměnu půl milionu korun?

Výhra v této soutěži je pro nás důležitá nejen z důvodu financí. Je to potvrzení, že naše cesta má smysl. Vítězství v soutěži, kde finalisty vybírala odborná porota a vítěze lidé v hlasování, ukazuje, že náš projekt je zajímavý pro odbornou i laickou veřejnost. Finanční výhru plánujeme využít na rekonstrukci nejstaršího napajedla v rezervaci, které již dosáhlo hranice své životnosti.

Máte další plány do budoucna?

Klíčové je pro nás dokončit všechna napajedla, protože voda je zásadní, zejména v jednom z nejsušších míst v Česku. Bez nich rezervace nemůže dobře fungovat. Dále chceme pokračovat v spolupráci s dalšími zájemci o zakládání podobných rezervací. Chtěli bychom vybudovat postupně větší a větší rezervace. U nás má nejrozsáhlejší 350 hektarů, v Německu nebo Nizozemsku jsou jejich rozlohy 1500 nebo i 5000 hektarů. Čím větší jsou, tím efektivněji přírodě pomáhají.

Partnerem tohoto článku je společnost E.ON.