Ve středočeských Klučenicích žije 476 obyvatel, kteří hledají cestu k energetické soběstačnosti. Část obce už několik let vytápí bioplynová stanice, ve škole zase topí štěpkou z okolních lesů a využívají fotovoltaiku na střeše. A v plánu jsou i další věci.
Na začátku února je topná sezona v plném proudu. Do Klučenic poblíž Příbrami nevede plynové potrubí, místní topí elektřinou, uhlím či dřevem. I když je venku několik stupňů pod nulou, zůstává část komínů vychladlá. Teplo nejen pro domácnosti pomáhají zajišťovat dojnice z nedalekého kravína. Právě jejich hnůj slouží jako palivo pro bioplynovou stanici, která dodává obci teplo už devět let.
Ve vesnici s necelou pětistovkou obyvatel najdete dva obchody, poštu, restauraci, školu, školku a brzy i dětskou skupinu. Navíc mají Klučenice vlastní kemp. Několik let také prostřednictvím občanského sdružení spravují muzeum, které mapuje historii oblasti. Ta se úzce dotýká blízké vodní nádrže Orlík.
Mezi nejvzdálenější stavby napojené na teplo z bioplynky patří jeden ze dvou místních obchodů. Teplovod tam dovedli už v roce 2017. Okolo poledne je v potravinách plno. U kasy stojí tři zákaznice, které si před placením vybírají u lahůdkového pultu. Zatímco venku fouká vítr a mrzne, v prodejně je příjemně. „Topíme, tak jsem zatím spokojená,“ směje se Monika Štecherová, která potraviny převzala letos v lednu. Problémy s vytápěním tady neměli ani dříve, jak potvrzuje prodavačka, která tu pracuje déle.
Za teplo domácnost platí deset tisíc ročně
Ráno v půl šesté přijde Štecherová do práce a zapne vytápění. Líbí se jí, že nemusí sama přikládat ani se starat o elektrický kotel. Než v sedm ráno prodejnu otevře, je v ní příjemné teplo. Teplotu si volí sama. Na regálu za pokladnou má položený termostat nastavený na dvacet stupňů. „Vlastně jsme zatím netopili jenom jednou, když jsem nechala termostat na sluníčku a on se zahřál. Volala jsem do bioplynky a ptala se, proč netopí. Až pak mi došlo, že chyba je u nás,“ vypráví Štecherová. „Od té doby ho nechávám pěkně ve stínu,“ dodává.
Zápach ze stanice nevadí ani jedné z prodavaček, zvykly si. „Bydlím u pole, a když hnojí, je to mnohem horší než celá bioplynka,“ říká Štecherová. Nejvíc o stanici vědí, když se vyváží odpad z výroby elektřiny a tepla. „Je to venku cítit, ale není to nic hrozného,“ dodává.
Podobně se vytápí obecní bytovky, dalších devatenáct rodinných domků, druhý obchod, tělocvična, pošta, hasičárna a školka. V ní je navíc také kotel na štěpku, který se spouští při velkých mrazech. Celkově má teplovod ve vesnici 31 odběrných míst, každoročně v něm proudí přibližně 2,5 tisíce gigajoulů tepla.
„Ze začátku byli všichni opatrní, ale dneska už by tady chtěl teplo z bioplynky každý,“ říká starosta Klučenic Václav Vozábal. Díky připojení mohou totiž domácnosti výrazně ušetřit. Za jeden gigajoul tepla ze stanice zaplatili loni 305 korun. V obecní bytovce jedna domácnost průměrně zaplatí deset tisíc korun za rok, což je méně než v případě topení tuhými palivy.
Vytopit průměrnou českou domácnost dřevem stojí podle statistik okolo 20 až 30 tisíc korun ročně, u briket je částka vyšší. Hnědé uhlí vychází na více než 30 tisíc. Nejvíce lidé zaplatí za vytápění elektřinou.
Na rozšiřování není dost „paliva“
Firma Zemědělská Klučenice postavila bioplynku v areálu kravína před patnácti lety. „Tehdy jsme hledali, jak zefektivnit hospodářství. Bioplynová stanice nám z toho vycházela nejlépe,“ vypráví Stanislav Žák, otec dnešního předsedy se stejným jménem. Stavba tehdy stála 67 milionů korun, 20 milionů pokryla dotace z ministerstva zemědělství.
„Od začátku jsme spolupracovali s obcí,“ podotýká Žák. Po několika letech přibyl ke stanici teplovod, který se postupně rozšiřoval. S financováním pomohl Evropský fond pro regionální rozvoj. Jednotlivé domy i obec mají smlouvu přímo se společností Zemědělská Klučenice.
„Občané se mě neustále ptají, jestli by se ještě nemohli přidat,“ dodává starosta. Jenže dnes už je kapacita vyčerpaná. Stanice by se musela rozšířit, to ale v plánu není. Neměli by dost paliva.
Procházím se současným předsedou Stanislavem Žákem rozsáhlým areálem kravína. „Nevadí vám, že budete trochu cítit?“ ptá se mě, když vstupujeme do jedné z hal. Starají se tady o více než 500 strakatých holštýnských krav a další dvě stovky telat. Jako „palivo“ pro bioplynku slouží jejich výkaly.
Shrnovací lopaty je postupně dostávají z podlahy do jímky, odkud se potrubími a kanály přečerpávají do stanice. Krávy denně vyrobí 65 tun paliva, přibližně 60 procent toho, co bioplynová stanice potřebuje. Zpracuje se v ní také nekvalitní krmení a dále kukuřice, pšenice, žito a travní senáž.
„Pro nás jako živočišný provoz je to ideální způsob, jak se zbavit hnoje a zbytků. Jinak bychom to museli vyvážet,“ vysvětluje Žák. „Nemělo by pro nás ekonomický smysl vozit palivo z větších vzdáleností, všechno máme tady,“ dodává.
Bioplyn je jistota
O provoz se starají Vladislav a Ondřej Vopičkovi. Postupně mi ukazují, jak teplo a elektřina vznikají. Hnůj, zbytky krmiva a další plodiny se pěchují do příjmové nádrže. Nevábně vypadající směs se promíchá a posílá do velké nádoby fermentoru. Hnědavá kapalina s hrudkami se postupně bez přístupu vzduchu zahřívá.
Správci stanice mě berou po schůdkách nahoru k okénku, ze kterého je vidět dovnitř. „Když se podíváte, uvidíte bublinky bioplynu,“ říká mi Ondřej Vopička. Bioplyn se uvolňuje díky působení bakterií. Jde vlastně o řízené kvašení neboli fermentaci. Jako vedlejší produkt vzniká digestát, který se dá použít jako hnojivo.
Vyrobený plyn pohání velký „motor“ v technické budově vedle stanice. Instalovaný výkon této kogenerační jednotky dosahuje 703 kilowattů a přičemž zařízení ročně vyrobí skoro šest tisíc megawatthodin. Stanice by teoreticky mohla dodávat elektřinu až pro dva tisíce domácností, většina však putuje do sítě. V areálu se spotřebuje osm procent, na chod samotné stanice putuje zhruba stejná část.
„Bioplyn má svoje výhody. Dneska jsem vám schopný říct, kolik toho za rok vyrobíme. Nevadí nám, když nesvítí slunce nebo nefouká vítr, pro obec jsme jistota,“ doplňuje předseda Žák. „Oproti době, kdy lidé topili sami, se tady v zimě opravdu pročistil vzduch. Za mě je každý vyhaslý komín dobrý,“ říká.
„Dotační blázen a workoholik“
I díky pozitivní zkušenosti s bioplynkou se v Klučenicích pustili do hledání dalších způsobů, jak využívat zelenou energii. Touto cestou jde i současný starosta Václav Vozábal, který se do čela obce dostal po posledních komunálních volbách. Předtím učil fyziku na místní škole.
„Zvolení bylo nečekané jak pro mě, tak pro občany. Byl jsem jako mladá naplavenina až na sedmém místě kandidátky,“ vypráví. Základy energetické soběstačnosti už položili jeho předchůdci. „Kdyby obec nebyla dobře rozběhnutá, možná bych se do toho nikdy nepustil,“ přiznává starosta. „Začít stojí hodně peněz, práce a starostí. Musíte myslet do budoucna,“ vysvětluje.
„Jsem tak trochu dotační blázen a workoholik. Člověk musí být tak trochu blázen, jinak by se z toho skutečně zbláznil,“ hraje si Vozábal se slovy. Ukazuje přitom dvě stránky s heslovitě vypsanými projekty: hasičárna, dětská skupina, přístřešky pro cyklisty… „Aby tady po mně něco zůstalo, jak se říká,“ směje se.
V Klučenicích se obyvatelé staví k jeho rozhodnutím různě. „Je to normální. Třeba teď chystáme veřejné projednání nového prostranství. Věřím, že přijdou lidé a budou mít odlišné názory. Jednomu se nebude líbit strom, druhý by lavičku radši posunul o dva metry dál,“ říká.
Štěpkou topí ve škole
Jedním z klíčových témat je pro Vozábala škola. Momentálně do devítiletky dochází šedesát žáků. „Ve třídě je často jen pět nebo šest dětí. Přesto hraje škola pro obec zásadní roli. Bez ní by tu rodiny neměly důvod zůstávat,“ dodává. Jeho cílem je zvýšit počet žáků na dvojnásobek. To se mu už částečně daří. Kapacita v mateřské škole je naplněná, staví proto dětskou skupinu.
Provozní náklady školy se obec snaží snižovat průběžně. Starý kotel na uhlí před více než deseti lety nahradil kotel na štěpku. „Dříve se tomu člověk musel věnovat několik hodin denně, aby bylo ve třídách teplo. Klasická černá práce,“ říká ředitel školy Aleš Suchý, který se o kotel stará. „Teď ho musím každý den zkontrolovat, ale množství práce se nedá srovnávat,“ dodává.
Dříví na otop mají ve vesnici dost. Minulý rok dokonce přebytky prodávali. „Obecní zaměstnanci udělají štěpku z větví a odřezků a právě tou topíme ve škole. Když si odmyslím náklady na naftu a mzdy, je to v podstatě zadarmo,“ doplňuje starosta Vozábal.
Jak přilákat do obce nové lidi
Škola je navíc zateplená a loni na její střeše přibyla fotovoltaická elektrárna. Vyrobená elektřina se spotřebuje na místě. „Už nám chybí vyměnit jenom radiátory. Uvidíme, co pan starosta ještě vymyslí,“ říká ředitel. „Trochu mi ho na úřadě přebrali. Když učí fyziku, je můj podřízený. Jako starosta je ale zase můj nadřízený,“ směje se Suchý.
Fotovoltaika by měla přibýt také na čistírně odpadních vod. „Abychom nemuseli zvyšovat cenu stočného, chceme investovat i zde do vlastního zdroje. Nejsem zastáncem zbytečného dotování provozu z obecních peněz, lepší je investovat a následně uspořit,“ vysvětluje starosta.
Do budoucna přemýšlí Vozábal také nad sdílením elektřiny. „Rádi bychom postavili velkou fotovoltaiku na střeše tělocvičny a při pokládce vedení do země položili vlastní kabel. Elektřinu pro obecní budovy bychom měli o dost levnější,“ plánuje.
Energetická soběstačnost ale není jediným způsobem, jak Klučenice podporují udržení života na venkově. Obec připravuje nové stavební parcely, renovuje starší obecní domy a skupuje pozemky, aby zabránila spekulacím developerů. Plánuje také výstavbu nových bytů. Bude je nabízet mladým rodinám za reálné ceny.
„Mým cílem je vytvořit podmínky pro lidi, kteří tu chtějí trvale žít a pracovat. Velký zisk z prodeje nepotřebujeme. Přidanou hodnotou pro nás je, že nebudeme muset tolik dotovat školu a získáme daňové příjmy od nových obyvatel,“ uvádí Vozábal.
Starostové se zajímají o energetiku čím dál tím víc
Nedávná energetická krize ukázala, jak cenné mohou být vlastní zelené zdroje tepla a elektřiny. Budování soběstačnosti není otázka jednoho roku, ale práce, která trvá desítky let. „Zájem jednoznačně roste. Před pěti lety se podle našich průzkumů věnoval energetice každý desátý starosta malých obcí, dnes už je to každý čtvrtý,“ hodnotí Michal Svoboda z projektu OBEC 2030. Tato platforma Sdružení místních samospráv podporuje udržitelnou energetiku v tuzemských obcích. Pomáhá jim mimo jiné s tvorbou energetické koncepce, hledáním úspor a využíváním vhodných zelených zdrojů. „Nejde jen o fotovoltaiku, ale zejména o přizpůsobení se lokalitě a možnostem dané oblasti,“ upozorňuje Svoboda.
Už pět let platforma mapuje energetické iniciativy po celé republice a pořádá i soutěž. „Lepší než jakákoli metodika je ukázat, co už obce dokázaly, protože Česko rozhodně není pozadu,“ vysvětluje Svoboda. Dobrým příkladem jsou podle něj světově unikátní středočeské Kněžice, které začaly o soběstačnost usilovat už v roce 2006, severočeské Modlany nebo Mikolajice na Opavsku. Mnohé obce se také pouštějí do sdílení elektřiny, podobně jako jihomoravské Brumovice.
Starostům, kteří se energetikou teprve začínají zabývat, Svoboda radí: „Choďte na vzdělávací akce, diskutujte a sdílejte zkušenosti.“ Druhým krokem je podle něj vytvoření energetické koncepce. Důležité je nejprve komplexně zmapovat spotřebu a vytvořit plán investic od těch velkých až po malé, jako je výměna žárovek.
Obcím to přinese nejen další zodpovědnost, ale i svobodu. Moderní technologie a algoritmy podle něj budou hrát stále větší roli, právě ony budou pomáhat regulovat energetický mix, například podle aktuálního počasí nebo spotřeby. „Rád přirovnávám energetiku k mobilům. Kdysi se říkalo, že si je kupují jenom blbci. Nakonec ale úplně změnily náš způsob komunikace. Stejně tak decentralizovaná energetika promění tu stávající,“ říká Svoboda.
Článek byl publikován v časopisu Reportér.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
