Bez zachytávání a ukládání oxidu uhličitého Evropská unie uhlíkové neutrality nedosáhne. Technologie nicméně zatím stojí miliardy. I proto v Česku zatím podobný provoz nefunguje, pilotní projekty rozjíždějí vědci.
Současné provozy zaměřené na zachycování a ukládání uhlíku (Carbon Capture and Storage), které fungují na celém světě, jsou dohromady schopné odstraňovat kolem 40 megatun oxidu uhličitého ročně, uvádí projekt Fakta o klimatu. Jenom Evropská unie ale podle odhadů Evropské komise bude potřebovat do roku 2050 zachycovat až 550 milionů tun ročně. Jinak totiž nedosáhne svého cíle nulových emisí.
Bez technologií na zachytávání CO2 se zřejmě do budoucna neobejde řada sektorů, k těm aktivním nyní patří například výrobci cementu a vápna. V Česku se o zachytávání CO2 zatím pokouší jen několik drobných projektů. Ve státní koncepci se s touto možností nepočítá před rokem 2035.
„S ohledem na skutečnost, že žádné obdobné zařízení v České republice dosud nebylo zřízeno, a v cementářském průmyslu ani nikde jinde na světě, bude prvním projektem zachytávání CO2 v cementárně Heidelberg Materials v norském Breviku,“ uvádí Klára Šestáková, mluvčí společnosti Heidelberg Materials CZ, která se do konce loňského roku jmenovala Českomoravský cement. Právě cementárny, vápenky či ocelárny tvrdí, že bez těchto technologií nemohou své provozy dekarbonizovat.
Zachycený CO2 se posléze bude skladovat v podmořských kavernách po vytěženém plynu. V tuzemsku se hovoří spíše o úložištích nebo přepravě CO2 za hranice.
Až se zapojí velcí hráči
To, že je světový trh s technologiemi na zachycování a ukládání CO2 ještě v plenkách a aktuálně realizované projekty v průmyslovém měřítku se dají spočítat na prstech obou rukou potvrzuje i Marek Palička ze společnosti 2JCP. Tato výrobně-inženýringová skupina pro cementárnu v Breviku loni dodávala několik velkokapacitních procesních nádrží.
„Nejdále jsou regiony Skandinávie a Velké Británie, kde je několik významnějších projektů v exekuci, nebo probíhají FEED (Front End Engineering Design) studie. Česko samotné je z tohoto pohledu zanedbatelné a upřímně pro nás ve 2JCP z komerčního pohledu bohužel nezajímavé,“ říká Palička. Počítá však s tím, že se situace v tuzemsku patrně časem změní, až se zapojí velcí hráči v energetice, petrochemii nebo chemii.
„Za největší bariéry v celoevropském měřítku pokládáme především nejasnou legislativu, která aktivně netlačí na okamžitá řešení, a nejistou dotační podporu. To však platí prakticky obecně pro všechny oblasti zelené energetiky,“ dodává Palička.
Miliardové investice
Problematikou se zabývá i Svaz výrobců vápna ČR. Oxid uhličitý vznikající při výrobě vápna je zejména „procesní CO2“, který vzniká pálením vápence a jeho rozkladem. Zároveň vzniká oxid uhličitý při spalování paliva v pecích.
„Z uvedeného je zřejmé, že pro úplné plnění cílů dekarbonizace budeme muset především procesní CO2 zachytávat. (…) Výroba vápna je tak ve zcela jiné pozici než například energetika, kde se předpokládá změna výroby elektrické energie a tepla přechodem na alternativní zdroje, které neprodukují emise CO2,“ vysvětluje výkonný tajemník Svaz výrobců vápna ČR Lukáš Peřka.
Jedním z největších problémů jsou podle něj nedořešená úložiště a přeprava. Svaz výrobců vápna si proto nechal zpracovat odbornou studii o možnostech ukládání CO2 do geologických struktur v Česku a tu předal státním institucím a snaží e o zahájení diskuze o strategii ukládání CO2 pro Česko. „Transport a uložení musí v rámci strategického plánovaní zajistit stát. Co se týká záchytu, řeší odvětví možnosti využití technologických zařízení přes své korporátní kolegy v zahraničí,“ uvádí Peřka. Pouze technologie pro zachycování CO2 přijdou podle něj vápenky na 1,5 až tři miliardy korun.
Záleží na ceně povolenky
Podle Miroslava Jíchy z odboru termomechaniky a techniky prostředí Energetického ústavu Fakulty strojního inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně se za nejvyspělejší technologii dnes považuje metoda chemické absorpce. „Při ní se do rozstřikovaného chemického solventu (kapalná chemikálie, nejčastěji na bázi aminů, pozn. aut.) pohltí CO2, který s chemikálii reaguje. Následně se kapalina přivádí do takzvaného stripperu/desorbéru, kde se po zahřátí absorbovaný CO2 uvolní. Je to, jako když zatřepete petkou s kolou, nebo ji zahřejete a otevřete uzávěr a uvolní se vám bublinky CO2,“ vysvětluje vědec. Uvolněný oxid uhličitý se pak stlačí, zkapalní a je přichystán k přepravě.
Celý proces zachycení CO2 je finančně velmi náročný. Jíchův ústav proto prosazuje rotační technologie nazývané Rotating Packed Bed (RPB), česky rotující lože. „Tato technologie dokáže až desetkrát snížit investiční náklady a až o 80 procent snížit provozní náklady v porovnání se statickými kolonami,“ je přesvědčen Jícha. Nejdále je podle něj s touto technologií polská firma Prospin, která ji už prodává průmyslovým provozům. Jíchův tým a Prospin spolu s Polytechnikou Lodž v Polsku pracují na dalším vývoji.
V Česku nyní hledá Jíchova instituce partnery, kteří by technologii vyzkoušeli v praxi. Připomíná, že podle publikovaných studií se záchyt CO2 vyplatí, pokud cena emisní povolenky přesáhne 70 eur. „Při ceně kolem pěti eur, která byla před pandemií, se zachycování nevyplatilo a bez dotace do toho nikdo nešel. Od té doby ale cena povolenky skokově vzrostla až ke 100 eurům (dnes se povolenka prodává asi za 56 eur, pozn. aut.), takže se stále více průmyslových podniků obrací k technologiím na záchyt CO2. Tento trend je vidět zejména v západní Evropě, kde je možnost zachycený CO2 vtlačit do podmořských úložišť po ropných a plynových vrtech,“ dodává.
Česko bude CO2 vyvážet do zahraničí
V aktualizovaném Vnitrostátním plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu z října loňského roku se píše, že podle očekávaného vývoje energetického mixu bude Česko muset zajistit zachycení a uložení 8,1 milionu tun CO2 ročně. S technologií na zachycování se nicméně před rokem 2035 nepočítá. Navíc s ohledem na omezené kapacity ukládání CO2 do horninových struktur bude potřeba významné množství zachycených emisí CO2 přepravovat do zahraničí, ideálně pomocí plynovodů.
Podle vyjádření tiskového oddělení ministerstva životního prostředí, které má agendu na starosti, provoz úložišť reguluje zákon o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur. K němu ale chybějí nařízení vlády, jimiž se stanoví podmínky finančních mechanismů na zabezpečení a záruky. Například na zajištění prostředků na monitorování úložiště, na vyčlenění prostředků na sanaci neočekávaných událostí nebo vyřazení povolenek za uniklý CO2.
„Podle současných evropských metodik by byly ty mechanismy tak přísně nastaveny, že by zachycování a ukládání nebylo možné. V současnosti Evropská komise tuto metodiku přepisuje. Až ji vydá, bude možné připravit nařízení vlády o mechanismech,“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
