Zálohujeme lahve! Ale jen ve městech, a pokud stroj zrovna funguje

Již půl roku mohou Slováci vracet plastové lahve a plechovky od nápojů zpět do obchodů. S prvním prázdninovým dnem skončilo přechodné období, kdy bylo možné prodávat i nápoje v nezálohovaných obalech. Při cestě na Slovensko jsem se zkusila podívat na to, jak zálohování (ne)funguje na malém městě a vesnici.

Je rozpálený červnový den. Místo návštěvy koupaliště jsem se rozhodla zjistit, jak se na Slovensku zálohují lahve a plechovky v obchodech. Podle údajů ze začátku června vysbírali Slováci za necelou první polovinu roku téměř 200 milionů obalů, uvedla nezisková organizace Správca zálohového systému, která se stará o celý proces zálohování. Za každou vrácenou lahev nebo plechovku dostanou lidé patnáct centů, což jsou v přepočtu na naši měnu necelé čtyři koruny.

Podle analýzy slovenského Ministerstva životního prostředí se u našich sousedů na trh ročně uvede přibližně jedna miliarda plastových lahví a 350 milionů plechovek od nápojů. Prozatím vrácené lahve (200 milionů) tvoří pouhý zlomek, zálohování je ale teprve na začátku (první půlrok bylo možné doprodávat i nápoje v nevratných obalech, pozn. aut.).

Pomalu si zvykáme

Pro reportáž si vybírám od mého pobytu nedaleký Lučenec, malé město blízko hranic s Maďarskem. Na náměstí tady vyrostl před pár lety velký obchodní dům. Působí jako zjevení, moderní budova uprostřed živoucího socialistického realismu. Počítám s tím, že právě v místním obchodu určitě „zálohomat” najdu.

Nejsem si ještě úplně jistá, jak stroje na zálohování lahví a plechovek vypadají. Zamířím nejprve k automatu na vracení skleněných lahví. Naštěstí u něj stojí starší bělovlasá žena s nákupním vozíkem plným plastových a skleněných lahví. Ptám se jí, jestli se plastové lahve vrací tady. „Ale ne, sem můžete dát jenom skleněné lahve. Na druhé straně krámu je takový velký stroj, kam patří plastové. Mají to tu odděleně”.

Bavíme se o tom, jak zálohování funguje. „Lidi si na to pomalu zvykají. Byla to změna pro nás všechny. Jen teda nevím, co s těmi lahvemi pak dělají.” Ochotně mi ukazuje symbol „Zetka” na lahvích, které jsou zálohované. „Takhle poznáte, co vám stroj vezme,” vysvětluje mi. Vrátit mohou lidé všechny jednorázové obaly od nápojů z plastu a kovu, které mají objem v rozmezí od sto mililitrů do tří litrů. Výjimkou jsou obaly od mléka, tvrdého alkoholu a sirupů, které nejde vrátit.

Cílem projektu vratných obalů od nápojů je podle organizace Správca zálohového systému dosáhnout 90procentní míry sběru. To znamená, že devět z deseti lahví, které Slováci koupí, se má podle plánu vrátit do obchodů a odtud putovat k recyklaci. Správca zálohového systému uvádí, že prioritou je, aby zálohované obaly byly znovu použity na výrobu obalů – ze staré lahve nebo plechovky se stane nová.

Nechávám paní, se kterou jsem se dosud bavila, vrátit všechny skleněné flašky a jdu hledat „zálohomat”. Není to vůbec těžké, naproti regálům s alkoholem stojí obrovská zelená krabice. Na stroji je ale přilepen papír s nemilosrdným nápisem „Mimo provoz”. Jdu dál, tady už nic o zálohovaných lahvích nezjistím.

Sklo, plast i kov do jednoho „zálohomatu“

Z moderního obchodního domu přecházím do starého Prioru, který je vzdálen jen pár kroků. Mířím do dalšího obchodu s jídlem, který je trochu větší a má v nabídce hlavně diskontní zboží. U vchodu je klasický automat na vratné lahve. Nechci se už nachytat, tak se ptám prodavačky, která stojí za pultem s lahůdkami, kde mají automat na plastové lahve. Poučí mě, že stojím přímo vedle něj. Překvapí mě, že tady stačí běžný stroj, v předchozím obchodě byl třikrát tak velký. Sklo, plast i kov jde tady vrátit na jednom místě.

„Dneska se zálohuje už všechno. Myslela jsem si původně, že půjdou vrátit jen ty litrové lahve.” říká mi prodavačka. Sama plastové lahve a plechovky moc nekupuje, ale když je má, tak je vrátí. „Byla bych hloupá, kdybych patnáct centů vyhodila do koše,” dodává.

Procházím regál s nápoji a zkoumám, co všechno jde vrátit. Paní u lahůdek měla pravdu, „Zetko” je na dětských lahvičkách i ozdobných lahvích od minerálek. Zjišťuji, že zálohované jsou i české minerálky. Lahve od Mattoni a Korunní se na Slovensku znovu zpracují zpět do lahví.

Mimo provoz

Koupím si minerálku a pokračuji do největšího supermarketu ve městě. Lahve cestou vypiju, abych si zálohování taky mohla zkusit. Podle pravidel vylepených na stroji je nutné, aby lahev byla prázdná, nepomačkaná a s víčkem. Stroj by je jinak nerozpoznal.

V obchodě u „zálohomatu” stojí dlouhá řada lidí. Dávám se do řeči s pánem přede mnou: „Je to fajn, člověk má alespoň nějaký peníze zpět. Lepší než nic.” Jsem už skoro na řadě. Pán, se kterým jsem před chvílí mluvila, se už napotřetí snaží do stroje vložit lahev. Nedaří se mu to. Bezradně se na mě otáčí a ukazuje mi, že na lahvi „Zetko” opravdu je.

Na automatu začne svítit červená kontrolka. Nešťastný pán mačká tlačítko vedle přístroje a čekáme na obsluhu. Za mnou se ozve druhý muž, nespokojeně pomlaskává a vybuchne: „Už jsem tu byl minule a stalo se úplně to samé. Než někdo přijde, budeme čekat deset minut.” Rozhořčeně mávne rukama a odchází pryč.

Fotím si automat a vzdávám to. Nebudu čekat, než někdo přijde stroj opravit. Nešťastný pán u automatu tvrdí, že to pro něj taky není první neúspěšné zálohování. „Možná jsem to rozbil tím, že jsem tam těch lahví hodil moc, nevím.” Odejít by mohl, ale peníze za zálohy by už nedostal.

Do začátku léta musí všechny nezálohované lahve pryč

V plátěné tašce mám stále prázdnou plastovou lahev. Přemýšlím, kde ji vrátím. Rozhodnu se, že se ještě podívám do jednoho malého obchodu na vesnici. Zajímá mě, jestli jdou lahve a plechovky vrátit i tam, nebo lidé musí do města.

Vesnice Vidiná je vzdálená několik kilometrů od Lučence. Žijí tady necelé dva tisíce obyvatel. Mimo školy, restaurace a fotbalového hřiště ve vsi mají taky dva obchody, které stojí paradoxně naproti sobě. Jeden z obchodů je ještě zavřený, tak mířím rovnou do druhého.

Procházím konzumem a hledám automat, nikde ale není. Mezitím si alespoň vybírám slovenské sýry a piva, které bych doma v Čechách nesehnala. Lahev už asi nevrátím.

Přistupuje ke mně jedna z prodavaček a ptá se mě, jestli si nechci namísto plechovky piva, kterou jsem vzala z regálu, vzít jinou, která je vystavená na pultu u pokladny. Nechápavě zavrtím hlavou a ptám se, jaký je mezi nimi rozdíl. Prodavačka se zasměje: „Nebojte se, piva jsou v nejlepším pořádku. Jen jsou ještě v nevratných obalech. Po prvním červenci je už nesmíme prodávat, tak se jich chceme zbavit.” Beru si plechovky bez „Zetka”, protože slovenské pivo stejně povezu sebou domů do Česka, kde je vrátit nemůžu.

Plechovky by jinak prodavačky musely na konci měsíce vyskladnit. Ptám se, kolik plechovek a lahví ve starých obalech ještě zbývá prodat. „Už jen posledních deset plechovek, co jsou na pultu,” objasňuje prodavačka. Na jejich prodej mají posledních pár dní (na Slovensku jsem byla koncem června), ale věřím, že budou rychle pryč. Prodávají se totiž se slevou. Podle organizací Slovenská aliancia moderného obchodu a Zväz obchodu SR je už většina nezálohovaných lahví a plechovek vyprodaná. Zväz obchodu SR pak předpokládá, že nápoje ve starých obalech se vyprodají ještě před 30. červnem, uvedl to pro slovenskou tiskovou agenturu TASR.

: Automat na lahve a plechovky. Foto: Karolína Chlumecká

: Z jako zálohovaná lahev. Foto: Karolína Chlumecká

Vybírat by šlo i v obecním úřadu

U pokladny se bavím s vedoucí prodejny, která si na nový systém stěžuje: „Je to dobrá myšlenka, ale zase se nedotáhla do konce. Lidé si tady na vesnici koupí lahev, ale pak ji musí odvést až do města. To přece nedává logiku.” Povinnost výběru plastových lahví je dána pouze obchodům s rozlohou nad tři sta metrů čtverečních. Ve vesnici ale žádný takový obchod není. Menší prodejny se můžou dobrovolně do systému připojit. Ptám se vedoucí, jestli nezvažovala možnost pořídit si „zálohomat” do prodejny, nebo lahve vybírat ručně při pokladně. „Nemáme na to možnosti. Však se podívejte, je to jen malý krám. Nevešli bychom se sem i se stovkami prázdnými lahvemi. Nejde to”.

Paní vedoucí přidává několik tipů, jak lahve podle jejího názoru lépe vybírat. „Vím, že by to bylo asi komplikované, ale proč nemít automat třeba na obecním úřadu. Místo by tam bylo,” říká vedoucí. Podle organizace Správca zálohového systému je do vracení plastových a kovových obalů od nápojů zapojeno více než 2 500 prodejen. Vidiná si na tu svoji bude ještě muset počkat, protože „zálohomat” není ani ve druhém obchodu ve vesnici.

Do naší debaty se přidávají i další nakupující. Návrhů mají spoustu. Jsou většinou rádi, že Slovensko zálohování zavedlo. „Je to nejlepší věc, co pro životní prostředí Slovensko udělalo od revoluce,” říká mi mladá dívka. Lidé v obchodě ale sdílejí i kritiku prodavačky na způsob vracení. „Lístky by měli platit ve všech obchodech, takhle je to na nic,” dodává další nakupující muž. Debatu zavírá starší paní, která v obchodě taky nakupuje: „Já bych to ráda využívala, ale do města s lahvemi nepojedu. Jezdím tam jen k doktorovi, nakupuji tady. Lahve radši vyhodím do popelnice”.

A přece se vrátí

Mám pocit, že svoji plastovou lahev už nevrátím. Před odjezdem si ještě kupuji něco k jídlu v severoslovenském Martině, kde se zastavuji naposledy před cestou zpátky do Čech. Za mnou v řadě u pokladny stojí malý chlapec a bubnuje si do rytmu prázdnými plechovkami od piva. Tátovi vypráví, co si za třicet centů za obaly koupí.

Právě díky němu si všimnu, že za pokladnou stojí fungující automat na zálohované lahve. Konečně svoji lahev můžu vrátit. Není to složité, vložím lahev do otvoru stroje čárovým kódem nahoru. Po chvíli mi vyjede lísteček s poukazem na patnáct centů. Nechce se mi ale zpět vracet do obchodu. Prodavačka za pokladnou mi poradí, že mi za papírek může rovnou vrátit patnáct centů, jenže na co mi bude v Čechách patnáct centů.