Regulace tlačí firmy k tomu, aby měřily svou uhlíkovou stopu a snažily se o její snížení. Mohou k tomu využívat i takzvané offsety spočívající v tom, že si firma od někoho koupí určité množství oxidu uhličitého odstraněného z atmosféry. Podnik třeba zaplatí za vysazení stromů nebo finančně podpoří regenerativní formy zemědělství. Tyto „odpustky“ ale ne vždy fungují tak, jak se jejich prodejci i kupci tváří.
Uhlíková stopa se v rámci firmy počítá jako veškeré množství ekvivalentu oxidu uhličitého (přepočet z různých druhů skleníkových plynů na jednotnou základnu, pozn. aut.), které vzniká při výrobě a provozu firem. Nyní se to týká největších společností, postupem času se ale zapojí také jejich dodavatelé či subdodavatelé.
Některé firmy se dokonce už zavázaly, že budou do určitého roku uhlíkově neutrální, tedy že z atmosféry odeberou tolik emisí CO2, kolik do ní vypustí. Evropská unie chce být uhlíkově neutrální do roku 2055.
Jak se budou stanovená data „neutrality“ blížit, firmy postupně narazí na hranice toho, co mohou ve své výrobě či distribuci vylepšit. O to více se budou uplatňovat právě uhlíkové offsety. Ty už nyní ovšem pociťují první vlnu nevole, která se proti nim zvedá. Systémů je totiž spousta, často jsou nepřehledné a „účinnost“ jejich tvůrci obvykle přeceňují.
Evropská unie chce proto pro offsety nastavit jasná pravidla. Ta jsou zatím jen velmi zhruba nastíněna v tom smyslu, že schémata mají podléhat jednotné certifikaci a musejí splňovat podmínky dlouhodobého pohlcení uhlíku či adicionality.
Když les shoří, oxid uhličitý se vrátí do ovzduší
Studie Evropské komise z roku 2017, která zkoumala offsetové projekty v rámci platformy Organizace spojených národů (UN‘s Clean Development Mechanism), ukázala, že 85 procent offsetovaných projektů s velkou pravděpodobností neodstraní žádné emise oxidu uhličitého navíc. Proběhly by totiž i v případě, že by si „odpustky“ nikdo nekoupil. Příkladem jsou zelené energetické projekty, po nichž je na trhu silná spontánní poptávka jako po alternativách ke spalování uhlí.
Offsety by rovněž měly oxid uhličitý dostat z atmosféry nadobro, nebo aspoň na velmi dlouhou dobu, jak upozorňuje síť ekologických organizací Friends of the Earth. Například výsadba stromů tedy této podmínce neodpovídá.
Environmentalista a astrofyzik působící v Ústavu pro výzkum globální změny AV ČR Jan Hollan uvádí na pravou míru některý mýty. „Lesy, ve kterých se hospodaří, uhlík nezachycují, nedělejme si iluze. Naopak spíše uhlík přidávají, i když se tam mýtí a opakovaně zalesňuje. Jsou to pouze ty velmi prastaré lesy, jež se nechávají ladem, které naší planetě pomáhají. Jsou to takzvané globální ponory uhlíku,“ sdělil Hollan na nedávném webináři Stromy a klima Klimatické koalice.
Zpráva organizace Friends of the Earth upozorňuje ne to, že lesy Severní Ameriky už v tuto chvíli vypouštějí oxid uhličitý, který si společnosti, jako je Microsoft nebo BP, započítaly jako „uzamčený“, protože za něj zaplatily.
Objevil se i výzkum, na který upozornil britský server The Guardian, že amazonské pralesy kvůli požárům už více oxidu uhličitého vypouštějí, než zachycují. Podobné otazníky visí rovněž nad zachycováním CO2 prostřednictvím rašelinišť.
Devět z deseti zaplacených offsetů je bezcenných
Deník The Guardian, německý týdeník Die Zeit a nezisková investigativní organizace SourceMaterial navíc při společném devítiměsíčním pátrání zjistily, že více než 90 procent uhlíkových offsetů v deštných pralesech certifikovaných uznávanou organizací Verra je bezcenných. A někdy dokonce mají potenciál zhoršit globální oteplování. Tyto kredity přitom nakupují firmy, jako je Disney, Shell či Gucci.
Podle Jany Smolíkové specialistky na offsetové projekty programu Offsetujeme CO2 v organizaci CI2, nejvíce v tuzemsku chybí rozptýlená zeleň. Proto je vhodné ji ve volné krajině a na zemědělských plochách vysazovat a třeba i podporovat v rámci offsetových programů.
„Je důležité nesázet stromy všude. Jsou místa a lokality, kde stromy být nemají. Například louky, pastviny, mokřady či místa ve městech, kde strom může zabránit proudění vzduchu a zhoršit lokální mikroklima. Nejde o kvantitu, ale kvalitu, následnou péči a výsledný věk stromu,“ řekla Smolíková na webináři Stromy a klima.
Podle ní by bylo korektní, kdyby firma prezentovala dvě čísla – svoji uhlíkovou stopu a příspěvek na offsetové projekty. „Jediný způsob, jak může firma reálně snížit velikost své uhlíkové stopy, je přímá akce v rámci jejího prostředí, například využitím úsporných opatření, šetrnější spotřebou či ekologickými technologickými postupy,“ shrnula.
Půda zachycuje CO2, než se zorá
Trh s offsety se rovněž váže na regenerativní zemědělství, které pracuje například s metodou „no till“, kdy se půda neorá. Tento přístup v Česku reprezentuje třeba společnost Carboneg, která firmám prodává uhlíkové kredity a peníze rozděluje mezi farmáře.
Podle manažerky komunikace a PR v Carbonegu Jitky Volkové na trhu dobrovolných kompenzací uhlíku (Voluntary Carbon Market – VCM) zatím neexistuje jednotná legislativa a mezi offsety jsou značné rozdíly. „Ukládání uhlíku do zemědělské půdy, kterému se věnuje Carboneg, je řešení na přírodní bázi spadající do kategorie Carbon Removal With Shortlived Storage. (…) Ke zpětnému úniku může dojít třeba tak, že se půda na pozemku začne obdělávat a tomu se snažíme v Carbonegu předcházet na několika úrovních,“ říká Volková.
Dvacet procent všech vygenerovaných uhlíkových kreditů se podle ní nikdy nedostane do prodeje, zůstávají jako trvalá rezerva na nenadálé události spojené s uvolněním uhlíku zpět do atmosféry. Pojistkou ve vztahu se zemědělcem je také „zádržné“ ve výši 20 procent z celkové odměny. Tyto peníze zemědělci obdrží až desátý rok po podpisu smlouvy, pokud mezitím nedojde k významnému opětovnému snížení organické hmoty.
„Zkušenosti naznačují, že po pěti letech viditelné změny hospodaření v půdě není důvod vracet se ke konvenčnímu způsobu hospodaření. Přiznáváme, že přírodní řešení má z hlediska trvalého ukládání uhlíku svá rizika, nicméně regenerativní zemědělství je možné začít dělat téměř okamžitě a škálovat ve velkém oproti technologiím, které teprve vznikají,“ dodává.
Nejlehčí řešení
Kritika nicméně míří na offsety ještě z jednoho důvodu – pro firmy jsou nejjednodušší způsobem, jak „snížit“ svoji uhlíkovou stopu. Často je jednodušší oželet byť i pár desítek milionů, než se pustit do náročného počítání emisí ve všech oblastech, na které má podnikání firmy vliv.
Kompenzace proto podle některých kritiků už svou existencí brzdí státy a firmy od pokroku, kterého by mohly dosáhnout, kdyby musely reálně snížit dopady svého fungování bez „odpustků“. Tvrdí to například akademici britské Lancaster University.
„Offsetování se používá jako pohodlná výmluva pro vlády, byznys a jednotlivce, aby oddálili potenciálně náročná rozhodnutí,“ píše zase ve zprávě síť ekologických organizací Friends of the Earth.
Článek je součástí série Zelené triky, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
