Designérka Eva Klabalová usiluje o plně recyklované tenisky. Díky tomu, že do výplně podešví přidává třeba i kávovou sedlinu, se jí postupně daří tomuto cíli přibližovat.
Na rozdíl od jiných podnikatelů trvá na tom, že chce výrobu udržet v mezích a růst jen tak, aby to všechny bavilo. „Nechci, aby značka rostla více. Jde mi hlavně o udržení všech hodnot a otevírání témat spojených s výrobou ve společnosti,“ říká Eva Klabalová.
Jaké pohnutky vás vedly k výrobě tenisek Kave? Byla to touha zlepšit vzhled bot na zdejším trhu, nebo spíše udržitelnost?
Byla to spíše udržitelnost. Pracovala jsem v zahraničí pro velké firmy a jezdila jsem hodně do Číny. Jednou jsem byla i v centrální Číně, v továrně, která zpracovávala usně pro jednu velkou australskou značku. Byla to obrovská továrna a já jsem bydlela v hotelu přes cestu od ní. A jedno ráno jsem se probudila, vyšla na balkon a přes smog jsem vůbec neviděla tovární budovu. Špatně se mi i dýchalo.
V ten moment jsem si uvědomila, že už nechci být součásti této velkovýroby a nadprodukce pro západní trh. Jediné, co jsem chtěla, bylo utéct, odjet pryč. Já jsem přitom odjet mohla, ale co lidé, kteří tam pracují, aby uživili své rodiny? Ti na výběr nemají. Rozhodla jsem se na vše vykašlat, dát výpověď, vrátit se do Čech a začít pracovat s nějakou lokální firmou, s níž vyvinu nový inovativní produkt, který obstojí na trhu. Taky jsem chtěla ve společnosti otevírat témata, jako je lokálnost, udržitelnost, zodpovědná výroba. To byl rok 2014.
Co dalšího je špatně s obuvnictvím a s tím, jak se k výrobě bot staví velké značky?
Většina produktů pro módní průmysl se vyrábí v asijských zemích, jako je Čína, Bangladéš, Indie a Vietnam. Zboží se pak převáží na druhou stranu světa k nám. Někdy ty věci tráví až půl roku v kontejnerech na moři. Tyto transporty surovin i hotových produktů zatěžují naše životní prostředí. Udává se, že třináct největších kontejnerových lodí produkuje stejné emise jako všechna auta světa. Osobně jsme se také setkala s tím, že velká americká firma vyráběla svršky na boty v jedné zemi a následně je posílala do země sousední, kde došlo ke kompletaci podešví. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale v tomto případě byl důvod ten, že se ušetřil jeden cent na jedné botě. V tom milionu párů bot je to samozřejmě hodně, ale dopad na životní prostředí je nevyčíslitelný. V byznysu jsou stále peníze na prvním místě.
Vy jste se tedy rozhodla to dělat jinak?
Já říkám, že moje Kave tenisky jsou vyrobené „bez morální kocoviny“. To znamená, že každý zákazník, který si je koupí, ví, kde byly vyrobeny, kdo je vyrobil, a ví, že k němu neletěly přes celý svět. Taky si je jistý, že lidé, kteří je vyrobili, mají zaplacené pojištění, dostávají adekvátní mzdu a je o ně dobře postaráno. To se bohužel v asijských továrnách neděje. Dokud ale budeme kupovat levné produkty, nic se nezmění.
Když se přesuneme ke konkrétním opatřením, například uhlíkovou stopu se snažíte snižovat i tím, že využíváte takzvané „dead stock“ materiály. Jak se k nim dostáváte?
„Dead stock“ materiály zůstávají ve skladech po předchozí výrobě. Když značka kupuje materiál pro novou kolekci, vždy koupí o něco více pro případ, že bude třeba něco opravit. Kromě nás o zbytky už nikdo moc nestojí, protože vyrábět v malém nákladu není obvykle výhodné. Pro mě to ale výhoda je. Já vybírám právě ty zbytkové materiály, od čehož se odvíjí i množství vyrobených párů tenisek. Může jich být třeba jen deset nebo dvacet od daného modelu. Látku tak využiji do posledního centimetru, a přitom pro naše zákazníky je atraktivní, že vyrábíme něco exkluzivního, co nikdo jiný nemá.
Přemýšlíte i o tom, aby látky a materiály byly udržitelné? Byl by to další bonus k tomu, že jsou lokální.
Možností je spousta, ale je to chůze po tenkém ledě. U nás v Česku u není moc továren, co by vyráběly látky. Bavlna se u nás nepěstuje, musí se dovážet, takže kdybych chtěla řešit udržitelné materiály, tak by to bylo energeticky i finančně mnohem náročnější než použít materiály, které už tu máme a nikdo je nechce. Ekologická náročnost by byla mnohem větší.
Podešev tenisek je z kaučuku. Odkud ho máte?
Kaučuk, tedy přírodní guma, se dováží z Kambodži či Jižní Ameriky. Já využívám ten, který už do Česka stejně dorazil. Spolupracuji s firmou, která materiál dováží do Čech pro velké firmy, jejichž přebytky zpracovávám. To je ale jen minimální část. Většina použitého materiálu jsou odřezky gumy po předchozí výrobě tenisek. Tyto kousky sbíráme a speciální technologií lisujeme dohromady.
A po tom, kde a za jakých podmínek se kaučuk vyrábí, jste pátrala?
Snažila jsem se, ale to byste tam musela mít v provozu člověka. Protože když nemáte, nejde výroba úplně pohlídat. I když spolupracujete s nějakým místním člověkem, stejně poskytne jen informace, které chce. Sama jsem se o tom mnohokrát přesvědčila v Číně. Ukážou vám jen to, co chtějí, tedy reprezentativní část továrny. Ale za zavřenými dveřmi se děje něco úplně jiného. Je to opravdu velmi těžké. Věřím svému obchodnímu partnerovi, který je s lokálním producentem v úzkém kontaktu.
Právě proto stojíte o co největší recyklaci tenisek v rámci českého trhu, že?
Ano, je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se začala věnovat recyklaci a využívání již použitých materiálů. Zákazníky vyzývám, aby mi obnošené Kave tenisky posílali zpátky. My je vypereme, oddělíme podešve, ty se rozdrtí a drť se použije pro výrobu nových tenisek. Tak se mi daří snížit množství nového materiálu až o 40 procent. Bohužel ještě nikomu se nepodařilo vyvinout materiál, který by šel recyklovat ze 100 procent stále dokola. Třeba se jednou dočkáme.
Ke kaučuku alternativa není?
Každý materiál je vždy spojen s výrobní technologií. Naše tenisky se vyrábějí úplně bez lepidla. Materiál podešve se se svrškem spojí v lisu pomocí tepla a tlaku. Je vtlačený mezi vlákna bavlněného svršku. Tím dochází k mechanickému spojení. Jako příměs jsme začali používat kávovou sedlinu. Ta v podešvích plní funkci plniva. Je potřeba méně kaučuku, podešve jsou lehčí a také po kávě voní. Zkoušeli jsme používat také dřevěné piliny. Vždy ale musí proběhnout poměrně dlouhé testování, aby vše fungovalo tak, jak má.
Sedlinu pořád berete jen z jedné kavárny Coffeespot?
Množství tenisek není až tak velké, takže to stačí. Pro mě je důležité, aby si značka udržela originalitu a tenisky nemohl mít úplně každý. Teď jsme na 3500 párech ročně, což je nějakých 15 až 20 modelů za rok. Může se to zdát hodně, ale když to rozpočítáte do velikostí, tak od některých jsou vyrobeny jen čtyři páry pro daný model. Nechci, abychom rostli více.
Zaobírala jste se někdy myšlenkou, že byste se spojila s provozovateli textilních kontejnerů a brala si od nich boty na recyklaci?
Určitě jsem o tom přemýšlela, ale jsem schopná zpracovat jen tenisky vlastní značky, a to z jednoho prostého důvodu. Znám přesné složení materiálů, ze kterých jsou vyrobeny. Když máte boty jiné značky, je velmi těžké až nemožné složení dohledat. Třeba Nike nebo Adidas mají materiály patentované, k jejich složení se nedostanete. Jakmile bych začala pracovat s botami z různých materiálů, mohlo by dojít k nechtěné reakci mezi jednotlivými složkami a to nemohu dopustit. Ono se vám může stát i to, že z bot, které jste koupili na tržnici, dostanete vyrážku. Souvisí to s tím, že použité materiály jsou šizené, ne-li jedovaté. Poměrně velké množství složek používaných pro výrobu podešví v Asii je u nás Evropě zakázané. A to nejen použití, ale i jejich dovoz.
Velké značky mluví o tom, jak sbírají plasty z moří a vyrábějí z nich boty. Jak daleko podle vás zachází v obuvnictví „greenwashing“?
Na to téma teď zrovna píšu dizertační práci. Ponořila jsem se do toho opravdu do hloubky a takový pro mě nejstrašnější případ je Patagonia, která je označována za nejudržitelnější značku. Je to tak sedm, osm let, kdy spolupracovali s výrobcem materiálu Plusfoam. Měl to být materiál, který je donekonečna recyklovatelný, vyráběl se v Číně. Protože jsem v Číně tehdy byla, a navíc poměrně blízko této továrně, tak jsme si s kolegy domluvili schůzku právě tam. Dostali jsme úžasnou přednášku o tom, jak skvělý materiál je. Když ale přišlo na reálnou ukázku výroby, sdělili nám, že zrovna dnes se tento materiál nevyrábí. A nebude ani zítra, ani za týden. Po dlouhém naléhání vyšlo najevo, že materiál je pouhou lží a jedná se o standardní EVA (Ethylene-Vinyl Acetate), který se v obuvnictví běžně používá. Je otázkou, zda američtí majitelé firmy věděli, co se v čínské továrně děje.
Co byste chtěla ještě zlepšit ve vlastní výrobě?
Chtěla bych najít způsob, jak vyrábět tenisky pouze z recyklovaných materiálů. Zatím se to ale nepodařilo nikomu na světě. Kdyby se to podařilo dotáhnout až na 100 procent, tak by to bylo skvělé. V rámci disertace už mám otestované materiály, kde je 50 procent recyklátu, ale zatím jsme narazili na limity.
Jak se Kave daří z pohledu byznysu?
Hlavní myšlenka je v tom, že každý model je vyroben maximálně ve zhruba 150 párech. Každý pár má své pořadové číslo, například 1/150, 2/150, trochu jako umělecká díla. Díky zpracování různobarevných zbytků gumy je každá teniska barevným unikátem. Zákazník si je tedy jistý, že má originální boty, které nemá nikdo jiný.
Počet párů navyšovat nebudete?
Zatím to v plánu není. Chci, aby si značka udržela svou originalitu. Myslím, že v byznysu je hodně důležité si říci, jestli je firma určená k růstu, nebo ne.
A vy v tom máte jasno?
Ano, nechci, aby značka víc rostla. Jde mi hlavně o udržení všech hodnot a otevírání témat spojených s výrobou ve společnosti. Nechtěla bych se dostat do koloběhu, kdy bych méně řešila design a stala se spíše manažerkou. Chci, aby náš malý tým práci pořád dělal s radostí a aby nás to nesemlelo.
Ekonomicky tedy rostete, nebo se držíte „na svém“?
Během covidu jsme vyrostli do stávající velikosti, dolů to šlo až v posledním roce. Ten byl velmi náročný nejen pro nás, ale i pro další české značky. Troufám si říct, že letošní rok bude opravdu krizový, a to kvůli navyšujícím se cenám úplně všech základních vstupů, které šly nahoru o více než 30 procent. Od materiálů až po energie. Proto se bohužel v dohledné době nevyhneme navýšení cen. Pevně doufám, že se celá situace ustálí.
Eva Klabalová
Studovala design obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pokračovala studiem inovací v obouvání v Nizozemsku. Následně pracovala jako designér na volné noze pro značky z Evropy, USA a Austrálie. Zabývá se udržitelným designem a cirkulární ekonomikou. V roce 2015 založila značku Kave, která se zabývá výrobou tenisek ze zbytkových materiálů v limitovaných kolekcích.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.