V Evropské unii se rozhořela zajímavá debata, která se týká spousty věcí najednou a jejíž vyústění významně ovlivní, jak se dál bude rozvíjet evropská ekonomika v 21. století, tedy zda jejím základem zůstane průmysl a vývoz. Důležitým impulsem byl přitom americký proti inflační akt, kdy půjdou stovky miliard dolarů na klimatická opatření a vyšachují unii z řady byznysů.
Je zřejmé, že současná debata o tom, zda má EU dovolit sypat veřejné peníze do progresivnich průmyslových sektorů, není jen o změně pravidel fungování jednotného vnitřního trhu EU, jeho spravedlivém uspořádání, ale také o budoucnosti evropské ekonomiky a tedy o blahobytu našich dětí a vnuků.
Je těžké vymyslet mechanismus, který zajistí, aby státy EU na jedné straně držely krok se světovým vývojem a byly na špici v řadě oborů a zároveň aby v rámci bloku panovala základní rovnost, tedy aby na pokroku a výkonu jedněch tak nějak vydělávali všichni, nebo aspoň aby se nerovnosti nestupňovaly. Není to však nemožné – od toho máme Evropskou radu, aby vytyčila směr a Evropskou komisi, aby hledala praktické cesty, tedy kompromisy, které pak vlády tak či onak skousnou a provedou.
Stesky francouzských či německých politiků, že přísná regulace hospodářské soutěže včetně státní pomoci na úrovni EU znemožňuje vznik evropských „šampiónů“, se ozývají už nějakou dobu. Vzpomeňme na skřípění zubů, když komise zakázala fúzi firem Siemens a Alsthom, které by si tak vytvořily nedovolené monopolní postavení na trhu. Nebo na opakované zákazy státních dotací do toho či onoho velkého podniku. EU se drží správného kapitalistického pravidla, že státní pomoc soukromé firmě a priori představuje neoprávněnou výhodu oproti konkurenci a je tudíž zakázána – až na výjimky, kterých je mnoho. Ještě se pamatuji, jak čeští ministři při jednání o našem vstupu do unie nechápavě kroutili hlavami, když jim komise říkala, že nesmějí z vládních peněz bez posvěcení z Bruselu financovat hutě nebo doly, natož sanovat banky.
Nyní jsou tato pravidla v ohrožení. Napřed hospodářský útlum způsobený covidovou pandemií přiměl komisi k rozvolnění. Šlo přece o to nakopnout ekonomiku po takovém šoku a bylo to dočasné. Jenže to trvá dál a objevují se nové, silnější argumenty, aby se přísnost už nevracela.
Nejsilnějším z nich se stal americký Inflation Reduction Act (IRA), zákon, jehož prostřednictvím chce prezident Joe Biden podnítit boj proti klimatické změně: 369 miliard dolarů bude investováno do budování obnovitelných zdrojů a dalších „zelených“ opatření; část těchto peněz, asi 40 miliard, poslouží jako daňové úlevy pro podniky vyrábějící elektrická auta, baterie či komponenty do solárních či větrných elektráren a podobně. Tedy do toho, co vyrábějí také Evropané, pro něž zůstane najednou americký trh nedostupný, protože úlevy se týkají pouze podniků z USA, Kanady a Mexika.
V Evropě vyvolal tento návrh hotové haló. Mluvilo a psalo se o americké ráně pod pás, o zradě v okamžiku, kdy Západ potřebuje jednotu vůči ruské agresi na Ukrajině, a také o nutnosti rozhodné evropské odpovědi. Za EU orodoval v Bílém domě koncem loňského roku prezident Emmanuel Macron a začátkem února se za americkými protějšky vydali společně klíčoví členové francouzské a německé vlády Bruno Le Maire a Robert Habeck.
Americká reakce však byla velmi klidná, ba pobavená – ano, jasně, chápou evropské obavy, ale nic moc s tím nemůžou dělat. Co třeba takovou úlevičku, jako rovné zacházení pro dovozce elektromobilů pro půjčovny nebo na leasing? A vůbec, když už jsme u toho, pokud se evropským spojencům tolik nelíbí americký ochranářský „balík“, co jim brání, aby si něco podobného schválili pro sebe sami?
Evropská nervozita je ovšem pochopitelná, protože handicapů se zde sešlo několik najednou. Především jsou v EU daleko vyšší ceny energií než v USA či v jiných částech světa. Je to dáno tím, že Evropa prakticky nemá vlastní zdroje, je tedy hodně závislá na dovozu fosilních paliv. Zkapalněný plyn LNG, na kterém po zastavení ruských dodávek potrubím závisí, je drahý a navíc ještě dochází k situacím, kdy o omezené objemy evropské země soutěží mezi sebou, což žene ceny nahoru. USA přitom mají laciný plyn, který vesměs vyrábějí frakováním břidlic, které je v EU z ekologických důvodů zakázané. A že Evropanům nebrání takto ekologicky zatížený plyn masově dovážet.
Tím se dostáváme k dalšímu handicapu, kterým je samozřejmě svěrací kazajka Zelené dohody, kterou si EU sama na sebe ušila, aby se stala světovým lídrem v boji proti klimatické změně, ukázala svou odpovědnost a péči o planetu a také směr pro ostatní. Tato strategie samozřejmě ztěžuje a komplikuje vytyčování cest k ekonomické prosperitě, ale na druhé straně naplňuje toto snažení obsahem a zužuje jeho zacílení právě na „zelené“ výrobky a výroby – podobně jako americký IRA, který vlastně jen dohání to, co EU už dávno dělá.
Nový plán Komise – měkčí pravidla
Tyto všechny okolnosti vzala v úvahu Evropská komise, když na začátku února přišla se skromným sedmnáctistránkovým „sdělením“ nazvaným Průmyslový plán Zelené dohody. Hlavní pozornost vyvolal návrh dále „změkčit“ pravidla pro poskytování státní pomoci podnikům, a to cíleně, ve prospěch projektů vedoucích k dekarbonizaci průmyslu nebo k podpoře obnovitelných zdrojů, a dočasně. Předsedkyně komise Ursula von der Leyenová se na tiskové konferenci dušovala, že takováto nově povolená veřejná pomoc by se opravdu týkala jen velmi konkrétních výrob nebo aktivit – baterií, solárních panelů, větrníků, tepelných čerpadel, využití a skladování uhlíku a shánění kritických surovin potřebných k výrobě těchto zařízení. Komu by usnadnění státních podpor připadalo podezřelé či nežádoucí, může se utěšit tím, že pro stejné účely budou k dispozici také evropské peníze.
Příslušné předpisy mají být zjednodušeny a sjednoceny. Investiční projekty do obnovitelných zdrojů či klimaticky šetrných výrob mají být schvalovány urychleně a odlehčeně. Má se usnadnit těžba nezbytných surovin a obchodování s nimi. „Klíčové je odstraňování byrokratických překážek,“ uvedla šéfka komise. Jakmile se státy domluví, co a jak, navrhne jim příslušné zákony týkající se průmyslu a surovin. Součástí balíčku bude také dlouho slibovaný návrh zásadní změny fungování trhu s elektřinou, který Von der Leyenová avizovala už na březen.
Komise zde předvedla doslova tanec mezi vejci. Na jedné straně si nemohla dovolit, aby ona, strážkyně smluv, byla obviňována z fragmentace, ba likvidace jednotného vnitřního trhu tím, že dovolí státům masově podporovat své průmyslové podniky. Znamenalo by to vytvořit nerovné podmínky na trhu, ve prospěch těch nejbohatších, kteří si mohou dovolit nejštědřejší dotace ze státní kasy, a vyvolat soutěž, kdo svému průmyslu dá víc.
Na druhé straně musela reagovat na všechny výše zmíněné podněty a navrhnout, kudy by se měla průmyslová politika ubírat. Problém nerovnováhy na trhu vyvolaný změkčením pravidel pro veřejnou podporu řešila jako obvykle tím, že ho zasypala penězi. Disproporce mají být kompenzovány z nevyčerpaných prostředků stávajících dotačních programů EU. A to do té doby, než se členské státy dohodnou na zřízení „fondu svrchovanosti“, tedy po „fondu obnovy“ další masové půjčce na mezinárodních trzích. Komise jim ho navrhne letos v létě.
Nikdo není spokojen
Ačkoli byl formulován velmi opatrně a obsahoval všelijaká lákadla i pojistky, postavila se většina členských států k návrhu podezíravě. Jako první vytáhlo do boje šest malých zemí včetně Česka, které radostně odložilo po Novém roce svou „nestrannou“ předsednickou berlu. Povolení státních dotací nad rámec pravidel považují za „ohrožení rovných podmínek na jednotném trhu a udržitelnosti veřejných financí členských zemí“ a varují před „škodlivou dotační soutěží mezi jednotlivými státy“. Podobné stanovisko postupně zaujala většina malých členů EU, ale také větší a silné Nizozemsko a dokonce i Itálie, které se mimo jiné nelíbilo, že ji Němci a Francouzi při vyjednávání s Američany nevzali do party.
Zdálo se, jako by se Paříž a Berlín spojily jaksi proti všem – nebo se ocitly v izolaci? Ani jedno ani druhé. Obě největší evropské ekonomiky lze zajisté podezírat, že jim jde hlavně o možnost dotovat své domácí firmy, aby se staly světovými „šampióny“. Jenže pokud se bude dařit Volkswagenu, Renaultu, Siemensu či Alsthomu, bude to prospěšné pro celou evropskou ekonomiku. Češi se sice štětí, že by se Němcům neměly dotace povolit, ale nikdo zatím nespočítal, nakolik by taková vzpruha pro německý průmysl pomohla jeho českým subdodavatelům, kterých je celá hromada.
Německo-francouzské spojenectví v této věci je ostatně kuriozní a také nepříliš pevné. Obě země, jejichž spolupráce fungovala dlouho jako onen slovutný evropský „motor“, si v poslední době moc nerozuměly, ať šlo o energetický mix a postavení jádra v něm, o vztahy s Čínou, ba o dodávky těžkých zbraní pro Ukrajinu. Ve věci podpory „zeleného“ průmyslu si notují, ovšem jen do určité meze. Zatímco Francouzům by se dozajista líbilo, kdyby si EU znovu půjčila stovky miliard pro „fond svrchovanosti“, Německo o dalším zadlužování EU nechce ani slyšet. Dobře ví, že lví podíl na splácení takových dluhů půjde za ním.
Summit dal komisi zapravdu a jede se dál
Hádanice, která předcházela schůzi Evropské rady 9. února, se do jednací síně nepřenesla. Zaprvé proto, že nebyl čas, lídry zemí EU „zdržel“ do večera ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, museli probrat ještě migraci a do druhého dne to natahovat nechtěli. Hlavně však seznali, že nástřel ze strany komise v podstatě bere ohledy na všechny zásadní názory; na návrhu usnesení, který z něho vycházel, se nic nezměnilo. Poskytování státní pomoci podnikům zapojeným do „zelené tranzice“ má být „jednodušší, rychlejší a předvídatelnější“. Má umožnit rychlé poskytnutí „cílené, dočasné vyvážené podpory“. Zároveň je nutné „zachovat soudržnost jednotného trhu a rovné podmínky“ na něm. Kvadratura kruhu, která zatím všem vyhovuje.
Šéfové států a vlád požádali zároveň komisi, aby dala k dispozici veškeré dostupné nevyčerpané finance a finanční nástroje a umožnila tak „včasnou a cílenou podporu ve strategických sektorech“. Tím se mimo jiné míní i sanace výkyvů, jež by byly způsobeny zásahy jednotlivých vlád. Českým požadavkům vyhovuje i pokyn usilovat o odstraňování administrativních překážek a povolovacích procesů, které zdržují zavádění zelených technologií, a aby se hledaly cesty k zajištění potřebných surovin, včetně diverzifikace zdrojů a důrazu na recyklaci. Dalekosáhlé důsledky by mohla mít modernizace pravidel pro zadávání veřejných zakázek, která je ovšem zmíněna jen letmo. Evropská rada konečně pouze „bere na vědomí“ úmysl komise navrhnout vznik evropského „fondu svrchovanosti“ do letošního léta.
Exekutiva EU má po tomto usnesení volné ruce, aby pokračovala v započaté práci. Už před březnovým řádným zasedáním Evropské rady předloží návrh zákona k nedostatkových surovinách, což bude pokus identifikovat klíčové vstupy pro evropský „zelený“ průmysl a hledat cesty, jak si je v dostatečném množství opatřit nebo zajistit. Součástí tohoto úsilí má být uzavírání dalších dohod o volném obchodu s třetími zeměmi nebo skupinami zemí. To je téma na samostatné pojednání, zmiňme však aspoň nápad komise čelit čínské a další světové konkurenci vytvořením jakéhosi „klubu kritických surovin“ či vytvářením „klimaticky neutrálních partnerství“.
Zároveň přijde s dlouho slibovaným návrhem na reformu evropského trhu s elektřinou. Zatímco na podzim vyvolával tento požadavek ještě značné emoce a komise byla opakovaně obviňována řadou vlád, že reformu zdržuje, nyní se situace uklidnila a vzniklo zřejmě i příznivější prostředí pro debatu o této klíčové věci s chladnou hlavou. Jisté je, že několik zemí v čele s Německem si nepřálo žádnou změnu, která by vedla k oddělení trhu s elektřinou vyráběnou spalováním plynu od elektřiny vyráběné všemi jinými způsoby; většina členských států po ní naopak volala. Německo se od té doby nikam neposunulo, nadále spoléhá na spalování plynu jako zálohy pro nespolehlivé obnovitelné zdroje, pouze změnilo dodavatele. Uvidíme, nakolik bude návrh komise ambiciózní.
Zelená ideologie a česká tvrdohlavost
Zmíněný komisní dokument má totiž jednu zásadní vadu, a to, že neobsahuje ani zmínku o jaderné energii, ačkoli je celý postaven jako strategie pro „zelenou tranzici“ kontinentu. Jako jediný posun se jeví to, že se v něm píše o „bezuhlíkových“, nikoli tedy jen výlučně „obnovitelných“ zdrojích; v textu se objevují výrazy jako „nefosilní vodík“ (tedy nejen „zelený“) a operuje se s termínem „technologie net-zero“, což implicitně zahrnuje všechny nízkouhlíkové technologie. Připomeňme v této souvislosti, že kritizovaný americký IRA zcela jednoznačně a masivně podporuje jadernou energii a jaderný průmysl, a to jak produkující jaderné elektrárny, tak vývoj reaktorů nové generace a pokročilých jaderných paliv. Zde Evropa mlčí.
Země jako Francie nebo Česká republika, a nejen ony, které sázejí do budoucna na jadernou energii jako klíčovou součást přechodu k bezemisní ekonomice, mají povinnost se do této debaty vložit a prolomit tabu, jímž se Evropská komise nechala sešněrovat již před drahnou dobou, a to i za cenu nepříjemného střetu se zeměmi jako jsou Německo nebo Rakousko, které nadále vehementně jadernou energii odmítají. Notabene v době, kdy odklon od ruských fosilních paliv podněcuje stále více zemí v EU, aby plánovaly výstavbu jaderných reaktorů, nebo o ní aspoň uvažovaly.
Česká vláda by měla také řádně zvážit všechna pro a proti jak rozvolnění pravidel státní pomoci, tak zřízení dalšího finančního nástroje EU na všestrannou podporu „zeleného“ průmyslu. Praha zatím odmítá jedno i druhé. Vysvětluje to oddaností pravidlům vnitřního trhu EU a tím, že by unie měla napřed vyčerpat prostředky, které má k dispozici, než se rozhodne pro nový nástroj o stovkách miliard eur. Je to určitě validní postoj, který však nebere zcela v potaz mezinárodní situaci – tváří v tvář masovým veřejným injekcím Číny nebo Spojených států do vlastních investic musí EU reagovat. Zlomek z jejího relativně malého rozpočtu– jedno procento HDP členských zemí – na to stačit nebude. Neměli bychom tedy, místo abychom Němcům nebo Francouzům záviděli jejich „šampióny“, se na tyto megapodniky co nejtěsněji napojit, vedle prosazování vlastních špičkových firem, a využít pro to všechno, co EU může nabídnout?
Karel Barták
Karel je komentátor, publicista a bývalý dlouholetý bruselský zpravodaj ČTK. V minulosti působil také na generálním ředitelství Evropské komise pro vzdělávání a kulturu.
