Bude jen málo firem, které se zcela vyhnou zkoumání své uhlíkové stopy a dalších dopadů na životní prostředí. „Přes velké firmy se to postupně dostane i k těm středním a menším,“ říká Martin Křivánek, který v KPMG Česká republika vede tým zaměřený na ESG.
Podle Martina Křivánka je znát, že dnes už bere udržitelnost vážně skoro každý. „Projevy klimatické změny už vidíme a do budoucna budou ještě znatelnější,“ říká.
Mají se české firmy a jejich majitelé při zaslechnutí zkratky ESG spíš bát, nebo těšit?
Možná od obojího trochu. Obavy mohou mít z toho, že se jedná o něco nového. Takový druh strachu ale zároveň může mít pozitivní efekt. Vedení firem nepodcení přípravu na změny, které na podniky s vysokou pravděpodobností čekají. Na druhé straně se majitelé a šéfové mohou těšit na to, že se o svých firmách dozvědí spoustu nových informací.
K čemu jim takové informace budou?
Mohou zjistit, nakolik je jejich podnikání v souladu s novými regulacemi a jak je připraveno na novou nízkoemisní ekonomiku. Existují obecné nástroje platné pro všechny, například „taxonomie EU“, což je klasifikace udržitelnosti jednotlivých ekonomických činností. Řada odvětví má ale navíc i svá vlastní oborová pravidla či závazky, příkladem může být třeba stavebnictví a výroba stavebních materiálů. Pro vedení firem je dobré vědět, kam jejich obor směřuje a nakolik je jejich podnik na změny připraven.
Berou firmy otázku udržitelnosti a ESG vážně?
Přístup je různý. Některé – častěji spíše ty, které jsou součástí větších nadnárodních celků – to téměř považují za klíčovou misi. Ryze české firmy občas nadávají, nejčastěji jsou slyšet obecné výtky vůči „Green dealu“ a souvisejícím opatřením. Ale vážně to bere stále více subjektů. Firem, zákazníků, investorů, bank i států.
Čím je ta změna přístupu způsobena?
Řekl bych, že je za tím i praktická zkušenost, minimálně v té části, která se týká životního prostředí. Vnímáme, že se kolem nás skutečně něco děje. Zažíváme extrémnější výkyvy počasí, setkáváme se s vysycháním krajiny, vidíme úbytek sněhu a řadu dalších věcí, které se zřejmě v příštích dvaceti třiceti letech ještě zvýrazní. Firmy to zároveň vnímají i po byznysové stránce.
V tom smyslu, že vznikají nová pravidla a povinnosti?
Samozřejmě, ale nejen v tom. Zároveň jde i o přímé náklady. Vezměme si například emisní povolenky. Nedávno jejich cena přesáhla sto eur za tunu, ještě před třemi lety se pohybovala kolem pětadvaceti. Do budoucna jejich cena poroste výše a výše.
Tak je ostatně celý systém povolenek konstruován.
Vychází z toho, že se povolenky budou postupně stahovat z oběhu. Tím se bude jejich cena zvyšovat a s tím poroste i finanční tlak na producenty emisí. Můžeme se dočkat doby, kdy cena povolenky nebude sto eur, ale tisíc eur. Už ty dnešní ceny jsou přitom pro mnoho firem vysoké a nutí je k revizi podnikatelských plánů tak, aby produkovaly méně emisí a snížily si tak náklady na povolenky.
Pokud by nic neudělaly, postupně by přestaly být konkurenceschopné?
Část firem si může říct, že zůstane u stejného způsobu výroby, čímž získá krátkodobou výhodu, protože ušetří náklady spojené s adaptací. I to je samozřejmě možná strategie. Myslím ale, že většina firem bude chtít fungovat dlouhodobě, a proto se budou snažit provést změny směrem k udržitelnému podnikání. Důležité samozřejmě je, aby nezůstalo jen u proklamací.
Tím se dostáváme k takzvanému greenwashingu. Co to vlastně je? Jak by se dal tento termín vysvětlit třeba dětem?
Zjednodušeně se dá říct, že je to klamání spotřebitelů a investorů ohledně dopadů vašeho podnikání na životní prostředí. A to může spočívat buď v úmyslném překrucování či zamlčování některých faktů, nebo i v tom, že se informací podává málo, případně v neúplné formě, a spotřebitelé či investoři si mohou odnést mylný výsledný dojem.
Dá se uvést nějaký příklad?
Pokud by například firma prezentovala své „zelené aktivity“, ale neuvedla údaje o své uhlíkové stopě, která by byla vysoká, uvedla by okolí v omyl. Zákazníci, pro které je udržitelnost důležitým faktorem při nákupu zboží nebo služby, by pak mohli nabýt dojmu, že daná společnost podniká bez větších dopadů na životní prostředí, a tento závěr by byl mylný. Podobně by mohli být v omyl uvedeni investoři, pokud by se ukázalo, že ona vysoká uhlíková stopa ovlivňuje budoucí fungování firmy či cenu jejích akcií.
Co by měla dělat firma, která se bojí, aby například nedoplatila na problémy některého z obchodních partnerů?
To je aspekt, který možná ještě není úplně doceněn. Řekněme, že banka prodává investice do fondů jiného zřizovatele. Tím, kdo je ze zákona povinen dbát na to, že jsou všechny informace korektní, je zřizovatel fondu, nicméně pokud by byli uvedeni v omyl klienti banky, bude to její reputační riziko. Doporučujeme, aby si zejména velké instituce vytvořily způsob, jak údaje partnerů vyhodnocovat a ověřovat.
Do této doby mohla být situace v oblasti ESG poněkud nepřehledná. Tomu by nyní měla napomoci nová směrnice, která určuje, co mají firmy zveřejňovat.
Směrnice nazvaná CSRD je na evropské úrovni v platnosti od loňské zimy. Termín na aplikaci do národní legislativy je do poloviny roku 2024. A prvních firem se také už ve finančním roce 2024 bude týkat povinnost reportovat podle této směrnice.
Kolika a kterých českých firem se bude tato první etapa týkat?
V prvním balíku desítek firem. Jsou to banky a pojišťovny a také firmy, jejichž akcie nebo dluhopisy se obchodují na kapitálových trzích, pokud zároveň mají více než pět set zaměstnanců. Ale už za rok se ta skupina výrazně rozšíří.
Na koho?
Na tak zvané „ostatní velké“ společnosti. Na firmy, které splní příslušná kritéria. (Dvě ze tří následujících: 250 zaměstnanců, obrat přes 40 milionů eur, vlastní jmění přes 20 milionů eur – pozn. red.) V tu chvíli se počet rozšíří až někam ke dvěma tisícům firem. Může to být šok, jde o desítky údajů, které budou muset nově zjišťovat a vyhodnocovat. Nepůjde si jen sáhnout do účetního systému, často budou muset shromažďovat i data od dodavatelů a dalších subjektů. Nechci strašit, ale je potřeba se opravdu začít chystat. Finanční rok 2025 je mnohem blíž, než se může zdát.
Může se stát, že se bude tento reporting časem dotýkat i opravdu malých firem?
Může se to stát. Budou to po nich chtít odběratelé, kteří sami této povinnosti podléhají. Brzy se to může týkat českých firem dodávajících do Německa, typicky do automobilového průmyslu. Budou po nich chtít údaje o uhlíkové stopě a dalších nefinančních aspektech. V Německu totiž nově musí určité firmy zkoumat ESG profil svých dodavatelů, a to až do druhé úrovně. Tedy i dodavatelů přímých obchodních partnerů.
Dá se čekat, že tento postup bude v blízké budoucnosti běžný?
Bude to postupně přicházet od těch velkých na jejich dodavatele a od nich zase dál. Myslím, že nakonec nebude moc firem, které se tomu úplně vyhnou.
Vedle nových předpisů se objevují i zcela nové situace. Například klima stres testy u bank. Co vlastně zjišťují?
Zajímají se o to, nakolik jsou portfolia bank ohrožovány klimatickou změnou. Zkoumají se například uhlíkové stopy úvěrových portfolií, nakolik jsou firmy, kterým banky půjčují, ohrožené samotnou změnou klimatu a nakolik se jim zvyšuje riziko podnikání kvůli novým ekologickým pravidlům. U nemovitostí, na které banky půjčovaly, se zjišťuje například míra ohrožení povodněmi či požáry v důsledku sucha, ale i riziko propadu budoucí hodnoty nemovitostí s vysokou energetickou náročností.
Kde tyto testy už probíhaly? A co ukázaly?
Testy dělala například Evropská centrální banka (ECB) pro velké banky v eurozóně nebo centrální banka v Británii. Ukázalo se, že značná část příjmů bank pochází z odvětví, která nějak zatěžují klima. Což ale neznamená, že by byl tento byznys či výnosy bank v nějakém přímém ohrožení. ČNB se hodlá tomuto tématu věnovat také, i když se česká ekonomika jeví v mezinárodním srovnání vůči klimatickým šokům jako velmi odolná.
Redakce
Ekonews je web o udržitelnosti, který hledá v ekologických tématech ekonomické souvislosti a mezi byznysmeny chuť dělat věci ohleduplněji k životnímu prostředí.
