Šumivé víno ve speciálním sudu z recyklovaného plastu má – kromě toho, že může být naražený měsíce, aniž by se v něm víno zkazilo – menší uhlíkovou stopu, než když se prodává v lahvích. To je jeden z výsledků toho, jak dnes firmy zjišťují, jak jsou jejich produkty a služby šetrné k životnímu prostředí.
Společnosti začínají připravovat takzvané ESG reporty a sledovat nová data jako například uhlíkovou stopu a řeší, jak ji zmenšit. Některé to využívají v marketingu, pro jiné je to už životní nutnost.
Jan Riegert pracoval dlouhé roky v diplomacii a v korporátu. Před časem svět velkých společností opustil, aby založil rodinný podnik na dovoz šumivého vína z italské oblasti Monferrato, která leží na severozápadě Itálie východně od Turína.
Šumivé frizzante dováží ve dvacetilitrových sudech z recyklovaného plastu, v obalu nazývaném KeyKeg. Jde v zásadě o prosecco – oficiálně se tak ovšem smí označovat, jen pokud je v lahvi. „Prakticky jde o úplně stejné víno, které je v lahvích a které lidé kupují jako prosecco,“ vysvětluje Riegert.
Výhodou velkého balení, jež se dodává zejména do gastronomie, ale kupují ho třeba i jednotlivci na svatby či další oslavy, je jednodušší logistika, lepší manipulace – a také méně odpadu. Hodí se zejména na akce s větší koncentrací lidí, jako jsou například koncerty či různé festivaly, kde je nutné nárazově obsloužit desítky až stovky lidí.
Uvnitř sudu se nachází pytel se speciálním povrchem. Mezi něj a sud se pouští tlak, čímž nedochází ke kontaktu s vínem, které tak nemůže zoxidovat nebo se přesytit CO2. „Díky tomu vydrží dlouho, sud může být naražený i měsíce a víno se v něm nezkazí,“ vysvětluje Riegert.
Sudy dováží na standardních transportních europaletách, na každé z nich je jich třicet. Po použití se ze sudu vypustí tlak, sešlape se a vyhodí do kontejneru na plast. Odpad, který tak z jedné palety vznikne, je podle něj přibližně třicet kilo recyklovaného plastu. „Když bych dovážel stejný objem v lahvích, byly by to stovky kilogramů skla,“ říká.
Dvacetilitrový sud odpovídá zhruba 28 běžným sedmičkám, tedy lahvím prosecca o objemu 0,7 litru. Ačkoli již dříve Jan Riegert tušil, že ekologická stopa obalu je menší, než kdyby bylo víno ve skle, neměl to podložené. Proto si loni nechal spočítat jeho uhlíkovou stopu od certifikované firmy.
Zjistil díky tomu, že uhlíková stopa kegu je o 81 procent nižší než u skleněných lahví.
Certifikát o uhlíkové stopě má umístěný na webu a informaci o tom, že soudek je daleko ekologičtější než zmíněný ekvivalent 28 lahví, využívá v marketingu a obchodě. „Používám to jako jeden z prodejních argumentů, když přijdu za novým zákazníkem. Řada lidí, zejména mladších, má poměrně dobré povědomí o ochraně životního prostředí a je to pro ně při nakupování jedno z kritérií,“ říká Riegert.
Certifikát poslal i italskému dodavateli, od kterého víno nakupuje. „Byl překvapený, ani on sám to neměl spočítané, hned to chtěl přeložit do angličtiny,“ doplňuje Riegert.
Prorůstá celým byznysem
Tlak na snižování emisí, zásadně přispívajících ke globálnímu oteplení a klimatické změně, sílí. Vychází od části společnosti a politiků, souvisí i s cílem schváleným členskými státy Evropské unie, aby byla do roku 2050 takzvaně klimaticky neutrální; tedy aby vypouštěla do ovzduší jen omezené množství emisí – aby vše, co vypouští, například oxid uhličitý, zase bylo z atmosféry zpět pohlceno, například rostlinami. Dílčím cílem je pak snížit vypouštění skleníkových plynů v EU o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990. Evropská unie si stanovila svoje klimatické cíle v takzvané Zelené dohodě pro Evropu neboli Green Dealu. Zelené plány přinesou transformaci evropské ekonomiky v mnoha oblastech.
Cílem evropské legislativy je mimo jiné zajistit transparentnost na trhu, omezit takzvaný greenwashing, tedy aby se nějaká činnost prezentovala jako „zelená“, i když ve skutečnosti ekologická není. A také umožnit přesměrování financí do zelené transformace ekonomiky, tedy poskytnout investorům dost informací na to, aby se mohli odpovědně rozhodovat.
Evropské plány tak přinášejí větší tlak na firmy, aby znaly dopady své činnosti na životní prostředí a společnost. Jak je firma udržitelná, se posuzuje podle tří základních kritérií – environmentální, sociální a udržitelné správy a řízení. Tato agenda se skrývá pod zkratkou ESG (z anglických slov environmental, social, governance). Právě tato data jsou kromě klasických finančních ukazatelů, jako je obrat či zisk, čím dál důležitější pro investory, banky, dodavatele, ale i zákazníky, kteří je po firmách vyžadují.
Evropská legislativa přitom bude ekonomiku tlačit k větší udržitelnosti z více stran. Dnes už míří zejména na banky, přes které se požadavky na šetrnější a odpovědnější podnikání brzy přenesou na jejich klienty. Prostřednictvím právních předpisů určených pro velké firmy dopadnou požadavky i na menší dodavatele. Ve výsledku tak požadavky na větší odpovědnost k životnímu prostředí a společenský dopad zasáhnou celý byznys.
Jak to řeší velká firma
Takzvanou udržitelnost neřeší jen dovozce šumivého vína, ale také velké korporace – například operátor O2. V něm má strategii ESG od loňska na starosti Milan Ruttner. Jeho úkolem je především koordinace procesů a pomoc se zaváděním ESG do praktických postupů ve firmě. Kromě ESG manažera mají v O2 ESG výbor, který zodpovídá za přípravu a implementaci strategie udržitelnosti.
V současné době ještě firma vydává ESG report na dobrovolné bázi. Nicméně i přesto je to dnes již téměř nutnost. Firma nyní pracuje na finalizaci svého již druhého ESG reportu, který má ukázat, jak na tom s principy udržitelnosti je.
„První tři měsíce roku jsem věnoval sběru potřebných dat k jeho vytvoření,“ říká Ruttner s tím, že si nyní firma nastavuje postupy, aby se celý průběh napříště zrychlil a pro kolegy ve firmě to nebyla extra zátěž. Jde například o procesy týkající se reportování částečných úvazků skrývající se pod názvem Dohoda o provedení práce, tedy DPP, respektive Dohoda o provedení činnosti – DPČ. Tyto specifické záležitosti přitom dosud používaná mezinárodní srovnávací metodika Global Reporting Initiative – známá pod zkratkou GRI – nezná. „To jsou přesně ty věci, na které si musíme vytvořit nové reporty a předefinovat pojmy tak, aby metodice GRI odpovídaly. Napříště si tak zajistíme snadnější a rychlejší sběr dat,“ vysvětluje Ruttner.
Dalším úskalím přípravy reportu může u některých firem být to, že se vstupní data musí připravovat podle dvou různých standardů. U firem, které fungují mezinárodně, tak může mateřská společnost požadovat pro svoje účely jinou metodiku zpracování dat, než jakou využívá její lokální pobočka. To je případ i společnosti O2, která patří do nadnárodní telekomunikační skupiny PPF Telecom Group. „Obě metody se od sebe trochu liší, pro reportování jsem tedy připravoval dvoje podklady,“ říká Ruttner.
Popisuje také, že z hlediska legislativy se dříve hodnotila udržitelnost spíše z pohledu společenské odpovědnosti, nyní se rozšiřuje prakticky do všech oblastí chodů firmy. Například u set-top-boxů, které operátor dává k O2 TV, nyní hledá takový, který by šel dobře recyklovat. „Třeba u set-top-boxů, které zákazníkům dodáváme k O2 TV, řešíme, jestli už na trhu nejsou nějaké modulární produkty, které se dají dobře recyklovat.“
Součástí jeho práce je i komunikace zásad udržitelnosti směrem k zaměstnancům, aby se ESG propsalo do všech pater společnosti, i do těch nejnižších. „Je to o tom, abychom všichni začali přemýšlet jinak. Například při koupi nového telefonu se zabývat tím, jestli má nižší uhlíkovou stopu. Jestli je snadno recyklovatelný nebo je z recyklovaných materiálů,“ popisuje Ruttner.
Daleko složitější než pracovat s ESG uvnitř firmy je ale podle něj práce s obchodními partnery. „Řada našich klientů od nás žádá ESG data pro účely svých vlastních reportů. Není týden, abychom neobdrželi alespoň jeden požadavek,“ říká Ruttner s tím, že klient pošle například dotazník, do kterého musí operátor dodat třeba i 300 údajů. „K tomu nám sdělí, že když dotazník nevyplníme, nebude s námi dále spolupracovat. To znamená, že jsme se jako firma dostali do situace, kdy ESG děláme nejen proto, že to považujeme za správné, ale proto, že je to životně důležité,“ říká Ruttner.
Podle něj situaci komplikuje skutečnost, že každá firma má trochu jiné požadavky. „Máme zákazníky, kteří nám rovnou řeknou spočítejte nám uhlíkovou stopu na všechny produkty a služby, které jsme od vás odebrali,“ vysvětluje. Jindy se stalo, že klient přišel s požadavkem, aby pro něj O2 připravilo hodnocení – „ESG rating“. „Určil nám i poradenskou firmu, se kterou musíme spolupracovat, protože jeho mateřská společnost nařídila, že její dceřiné společnosti v Evropě musejí využívat služeb této poradenské firmy,“ popisuje.
V O2 proto nyní pracují na tom, aby se nestalo, že v očích zákazníků nebude splňovat nějaké důležité parametry. „My budeme od svých dodavatelů také požadovat dodržování cílů udržitelného rozvoje, jehož součástí je i snižování uhlíkové stopy,“ doplňuje Ruttner.
Tlak z mnoha stran
Tlak na ESG data sílí s blížící se platností evropské směrnice CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive), která zavádí povinnost reportovat data o udržitelnosti: první firmy budou podle ní reportovat už příští rok – hodnotit se přitom bude rok letošní.
Vykazovat data o udržitelnosti, která jsou však zaměřena spíše na společenskou odpovědnost, musí zatím jen největší evropské korporace, konkrétně veřejně obchodované firmy s více než 500 zaměstnanci, což se v Česku týká 25 korporací. Brzy jich však bude přes tisíc – směrnice totiž od roku 2025 zároveň rozšíří povinnost reportovat na všechny velké společnosti splňující alespoň dvě ze tří kritérií: čistý obrat minimálně jedna miliarda korun, více než 250 zaměstnanců, aktiva v rozvaze vyšší než 500 milionů korun. Povinnost bude dopadat i na naprostou většinu společností, jejichž cenné papíry jsou obchodované na burze.
Směrnice významně rozšiřuje množství údajů, které firma musí zveřejňovat. Například emise skleníkových plynů zahrnující i takzvaný Scope 3 – tedy objem nepřímých emisí v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci. To znamená, že společnosti, na které reportovací povinnost dopadne, budou mít odpovědnost za svůj kompletní dodavatelský řetězec. Budou muset vykazovat také to, jak si stojí z hlediska odpovědnosti k životnímu prostředí a společnosti jejich dodavatelé. Požadavky na větší udržitelnost a sledování a reportování ESG dat tudíž dolehnou i na firmy, na něž se právní předpisy přímo nevztahují.
Nepůjde přitom skutečně jen o tlak obchodních partnerů, ale také bank. Dobré ESG skóre bude znamenat lepší cestu k financování, naopak horší skóre a horší dopady činnosti firmy, třeba na životní prostředí, přístup k financím zkomplikuje. Udržitelnost bude otevírat dveře na nové finanční a kapitálové trhy a nebude důležitá jen z pohledu regulace, ale čím dál víc i z pohledu dlouhodobého rozvoje firmy.
Ne zcela nové
Vodítkem pro to, jaké činnosti nejvíc přispívají k plnění stanovených cílů EU v oblasti ochrany klimatu, popisuje klasifikační systém nazvaný taxonomie EU. Ten se stane kritériem i pro banky a investory v hodnocení toho, které investice a činnosti se mohou považovat za udržitelné. A jaké informace o nich má firma vést.
Propsání zmíněné směrnice CSRD i taxonomie do české legislativy bude mít na starosti ministerstvo financí. Resort loni vytvořil nový analytický tým, který má ve spolupráci s dalšími útvary MF pomoci s transformací tuzemské ekonomiky a rozvojem konceptu ESG. Jeho šéfem se stal letos v březnu ekonom Ota Melcher. Jeho oddělení by se mělo zabývat například i zeleným rozpočtováním, tedy tím, jestli státní rozpočet počítá s příjmy a výdaji pro plnění environmentálních závazků. Zaměřit se chce také na tvorbu metodiky reportování pro malé a střední firmy.
„Velmi předběžný nápad je takový, že bychom např. ve spolupráci s Národní rozvojovou bankou vytvořili pracoviště, takové poradní centrum, na které by se firmy mohly obracet pro rady v oblasti ESG,“ vysvětluje Melcher. Podle něj bude mít reportování malých a středních firem jinou povahu než u velkých společností. Zatímco u velkých korporací by mělo být ESG podstatnou součástí výroční zprávy, rozsah nefinančních zpráv menších společností by měl mít podstatně menší rozsah a povinnost reportování naběhne později.
Kotované malé a střední podniky – tedy ty, s jejichž akciemi se obchoduje veřejně na burze – se k reportingu připojí od roku 2026, mohou ale ještě využít dvouletou výjimku. Dá se ale, jak už bylo naznačeno, očekávat, že i od ostatních malých a středních podniků budou klíčová ESG data vyžadovat finanční instituce i velcí odběratelé, například aby dokázali dopočítat již zmíněnou uhlíkovou stopu Scope 3.
Obecně dodržování principů udržitelnosti spočívá ve snižování negativních dopadů činnosti firem na společnost a životní prostředí. Řadu těchto věcí už firmy přirozeně dělají, ať už kvůli stávajícím právním požadavkům, nebo z ekonomických důvodů – prostě aby ušetřily: hledání úspor je pro firmy přirozenou součástí byznysu. Zateplují proto budovy či pořizují fotovoltaické panely. Podniky také šetří tím, že snižují množství odpadů, odpady znovu využívají nebo prodávají.
Plnění požadavků ESG tedy vlastně není pro firmy něčím zcela novým.
Článek byl publikován v časopise Reportér.
Veronika Němcová
Veronika se novinařině vyučila v redakci MF Dnes, kde se s Martinou seznámily. Později psala pro Forbes či Měšec.cz. V Ekonews má na starosti hlavně finance. Ráda řídí elektrická auta, miluje běhání brzy ráno a plavání pozdě večer.
