Vodík je dobrá strategická investice, i když to třeba tři roky nebude finančně vycházet, říká šéf firmy Siko

Společnost Siko, která prodává koupelny a kuchyně, má centrálu v jihočeských Čimelicích, kde ji v roce 1991 Valovi založili. Firmu po více než třech dekádách existence řídí mladší ze dvou bratrů Tomáš Vala.

Jeho plány pro větší udržitelnost firmy komplikuje pokles trhu i trable s fotovoltaikou, kterou brzdí problémy s připojením do sítě. Vala je proto rád, že pro ESG reporting získaly firmy velikosti Sika ještě nějaký čas navíc. „Před rokem to už vypadalo, že letos budeme uhlíkovou stopu počítat, teď ale řešíme dvacetiprocentní pokles trhu a prioritu mají jiné věci,“ říká Vala.

Cestou do Čimelic mě zastihla opravdu nebývalá průtrž mračen, před pár týdny zase nedaleko na Písecku zuřil požár. Nedá mi to a musím se zeptat: Co vy a klimatická změna?

Když vidím ty lesní požáry, kolik jich i u nás v okolí bylo, tak myslím, že i ti doposud váhaví musejí být přesvědčeni, že změna probíhá. Kamarád, který tady jezdí kombajnem, mi říkal, že během tří dnů zažili dva požáry, které způsobila nějaká jiskra od porouchaného stroje, když sekali řepku. A vlastně si zachraňovali život. Další požár byl za přehradou, to je ten, o kterém mluvíte, kde zasahovaly i helikoptéry. Takže není na místě nějaké zlehčování. Energetická krize pomohla tomu, že udržitelnost firmy začaly vnímat tak, že se vyplatí z pohledu ekonomiky. Sám posledních pět, šest let o klimatické změně nepochybuji a snažím se také přispět svým dílem.

Čím konkrétně?

Už deset let máme fotovoltaiku, se kterou počítám při stavbě nových skladů a poboček i do budoucna. Ještě před válkou na Ukrajině mi tady v rámci firmy spočítali, že návratnost fotovoltaiky je dvanáct let, což se teď trochu snížilo a více se to vyplatí. Já jsem jim už tehdy říkal, že na té první fotovoltaice jsme vydělávali, tak teď musíme společnosti taky něco vrátit. Už čtyři roky veřejně hlásám, že chci mít obří fotovoltaiku a postupně i elektrolyzér pro výrobu vodíku, díky kterému bychom mohli mít naše retraky (stroje na přemísťování zboží ve skladu, pozn. aut.) na vodík. Máme jich 50 a „žerou“ strašně moc elektřiny. Problémem je, že vodíkové technologie nejsou připravené a já nechci, abychom byli první, kdo je bude zkoušet. Vím, jaké jsou s tím potíže, když jste v něčem průkopníky.

Nejste výrobní firma, počítáte tedy s přebytkem, který by se vám hodil pro výrobu vodíku v elektrolyzéru? Jak to vypadá s povolováním další fotovoltaiky?

Teď budeme mít instalovaný výkon cca 1,5 megawattu, ale chceme ještě mít ještě další dvě fáze fotovoltaiky na celkové více než 3 MW. Bohužel narážíme na limity sítě. Ověřovali jsme to, ale nechtějí nám další elektrárnu povolit. Druhá fáze je povolená, ale třetí a čtvrtou nám zablokovali, přestože přísliby byly. Vše bylo připraveno, dělaly na tom tři poradenské firmy, přesto jsme narazili. Jediná šance je, že si od někoho jiného koupíme rezervovanou kapacitu. Je to nepříjemné, ale asi nám nic jiného nezbyde. Navíc jsme zjistili, že tady v okolí si někdo zablokoval 50 megawattů, což je hrozně moc.

Spekulanti?

Nevím, kdo to je, ale je smutné, že ty rezervace se dají po roce prodlužovat, i když nestavíte. Zatím se to bere čistě podle toho, kdo první přijde, a naše situace tedy vypadá neprůstřelně. Na druhou stranu my dáváme panely na haly, což je efektivnější použití ve srovnání s polem. V mezičase se nám alespoň podařily nějaké malé elektrárny, třeba v Bratislavě. Nikde to ale nejde jednoduše. Buď jsou problémy s dodávkami panelů, montážní firmou, nebo připojením z pohledu kapacity. Když fotovoltaiku konečně máte, tak čekáte půl roku na to, než vám ji reálně připojí do sítě.

Elektrolyzér tedy pořídíte nejdříve za pár let?

Primárně chceme mít velkou baterii, abychom s ní mohli nabíjet stroje, protože máme velkou noční spotřebu, kdy na skladě dělá tak sto lidí na ploše 35 tisíc metrů čtverečních a stroje musejí dosahovat až do výšky čtrnácti metrů. Smysl má tedy i elektrolyzér, ale uplynou ještě tak dva, tři roky, než to rozhodnutí uděláme. Technologie není vyzkoušená, a navíc nejde realizovat bez dalších panelů, tedy fáze 3 a 4.

Nejvíce elektřiny spotřebují stroje?

Byl jsem překvapen, že i noční svícení ve skladu dělá celkem dost, a to máme úsporné LED. Naše první fáze fotovoltaiky má cca 800 kilowatů, takže i kdybychom měli baterku, sotva by pokryla noční svícení. No a pak ty retraky, které teď nabíjíme nočním proudem ze sítě, mají obrovskou spotřebu. Částečně se nám ji daří srazit tím, že jsme optimalizovali sklad a používáme je míň. Plocha se zvětšila, máme více výdejových míst v nižších polohách a na výškové práce nejsou tolik potřeba.

Jak je možné, že vám vychází úsporněji elektrolyzér, než se držet pouze výroby elektřiny z fotovoltaiky?

Záleží na ceně elektřiny. Pokud by zůstala na těchto hladinách, tak se elektrolyzér asi nevyplatí. Pokud by stoupla, tak by na tom byly oba přístupy z pohledu investice zhruba podobně. Ale já spíš přemýšlím dlouhodobě. Myslím, že je vodík dobrá strategická investice, a i když to třeba tři roky nebude vycházet, je mi to jedno. Dívám se dopředu a vím, že do budoucna budou potřebná řešení, která nebudu tolik zatěžovat síť. Což je velký problém. I proto chceme mít východozápadní fotovoltaiku, aby „peaky“ nebyly jen v poledne.

Vodík ale do Česka budeme spíše dovážet…

A já myslím, že to je obrovská škoda. Můžeme jako stát udělat například obří investici do závodu v Čechách, který by vyráběl zelený vodík, když jsou přebytky. Pak se samozřejmě stane, že 18 hodin denně nebude vyrábět. Nebude to tedy ekonomické, ale zase prospěšné pro síť. Protože nikdo nebude investovat do fotovoltaiky, když vidí záporné ceny. Pokud stát vyřeší agregaci spotřeby, tak se to dít nebude. Pak nebude muset ani tolik investovat do sítě. To je můj laický názor.

Co služební vozy, plánujete bateriové?

To je další věc, která se vleče. Už máme půl roku objednané jedno auto a ještě tu není. Chtěli jsme si to vyzkoušet, mít dvě, tři nabíječky a umožnit lidem si v práci nabít zadarmo z našich fotovoltaických panelů. Je to hybridní Huyndai s dojezdem 50 km, plus nafta, což je super. Když člověk bydlí v Písku, tak odjede, přijede, tady si to dobije a může jezdit pořád na elektřinu.

Z vašeho webu vím o spolupráci s Cyrklem na řešení a využití různých odpadů. Jak jste na tom ale celkově s problematikou ESG?

Zatím jsme ve fázi „selského rozumu“, účastníme se iniciativ jako Rethink, kde jsme byli zakládajícími členy. Díky našim obrovským investicím do fotovoltaiky nebude problém dosáhnout uhlíkové neutrality v horizontu pěti let. Vyslechli jsme si od dvou firem z velké auditorské čtyřky možnosti ohledně reportingu, ale zatím ho neděláme. Zcela otevřeně, pomohlo nám, že se ta povinnost o něco odložila. Jsme zrovna v období 20procentního poklesu trhu, přičemž Siko má nyní v tuzemsku pokles na dvou až pěti procentech, tak se teď řeší jiné priority. Před rokem to už vypadalo, že letos budeme uhlíkovou stopu počítat, ale teď řešíme potenciální 100milionovou ztrátu pro letošní rok a prioritu mají jiné věci.

V portfoliu máte i realitní projekty, jako je Luka Living nebo Dům Radost. Jak to vypadá s nimi?

To je docela úsměvné. Existuje taxonomie úvěrů, respektive měřítko pro banky, zda je něco „dostatečně ESG“. Banky podle toho dávají marže, stanovují si klíčové ukazatele (KPI) a dávají si to do svých reportů. A samozřejmě chtějí mít co největší procento „zelených“ projektů. Náš projekt Dům Radost je pro ně ekologická bomba – je to nezateplený barák, a navíc je to památkově chráněný objekt. My ho chceme zateplit, omezit tepelné ztráty o 80 procent a přestavět na nájemní byty, ale vedle památkářů, kterým vadí každý centimetr zateplené fasády navíc, narážíme na neochotu bank, kterým se to nehodí do výkazů. Oslovili jsme pět bank a podmínky jsou většinou jasně nepříznivé, nebo je stanovisko dopředu negativní. Když jsem se na to shodou okolností ptal v Bruselu autora samotné normy, tak přiznal, že některé věci nedomysleli a předělávají to, aby i renovace byly v taxonomii zařazené.

Do ESG vás zatím netlačí ani developeři?

Dodáváme velkým developerům a zatím nic nepozoruji. Je to pro ně „scope 3“, takže se vůbec nedivím. Časem to po nás mohou chtít i investoři, nejen stavitelé. Někteří chtějí mít certifikaci Leed, tak řeší, zda se to vyrobilo v Česku, či v Číně, ale to není totéž jako ESG. Určitě budeme postupně vystaveni tlaku, ostatně děláme spoustu jiných daleko absurdnějších věcí. Například obalové materiály, to je někdy opravdu nesmysl, co musíme Eko-komu (společnost zajišťující pro obce svoz odpadu, pozn. aut.) vykazovat. Evidujeme desítky druhů plastů, které se převažují na gramy. U každé jednotlivé vodovodní baterie je jich opravdu mnoho. Je to obří administrativní zátěž, abychom mohli zaplatit poplatek.

ESG audit tedy zatím nemáte v plánu?

Zatím velmi rámcově směřujeme k tomu, že v každé oblasti ESG řešíme podle selského rozumu dílčí věci, kterých nakonec stejně budeme muset dosáhnout. A jsem si jist, že se nám to podaří. V tuto chvíli nás brzdí fotovoltaika. Na dodavatelský řetězec, tedy scope 3, také budeme tlačit, ale teď měli všichni jiné problémy, obrovsky zdražila nafta a cena práce, takže dopravci, kteří pro nás jezdí, bojují o přežití. Není vhodná situace.

V čem vám nejvíce pomohl Cyrkl?

Když nám dělali globální recyklační scan, tak přišli na různé úspory. Například na to, že špulky od strečové folie nemusíme vyhazovat do papíru. Díky Cyrklu teď dodavateli vracíme desítky tisíc kusů za rok místo jejich recyklace. To je neuvěřitelná úspora. Nebo zjišťujeme, že jsou určité typy plastů, kdy je recyklace efektivní, když je separujete, než když je smícháte s ostatními plasty. Takže vlastně díky tomu tlačíme i na výrobce, aby materiály sjednocovali. Také víc sbíráme krabice. Dnes je většina zásilek v krabicích od výrobců, které už byly použité. Při dopravě a manipulaci ve skladu rozbijete dost obkladaček. Dříve jsme je vozili na skládku. Dnes víme, že mohou sloužit stavebním firmám, a vlastně i my jsme je použili do základů, když jsme stavěli nový sklad.

Co můžete v této době dělat pro vylepšení byznysu? Jsou řešením třeba vaše nové technologie?

Hodně se orientujeme na zahraničí. Vlastníme necelých 90 procent společnosti Swiss Aqua Technologies, jejichž řešení se zaměřují na úsporu vody. Zrovna před 14 dny jsem byl v USA kvůli globálnímu kontraktu a vypadá to velmi nadějně. Druhý největší výrobce sanity na světě o naši nejúspornější toaletu projevil zájem, což by nám umožnilo expanzi technologie po Evropě, USA nebo i v Indii. Do 75 zemí světa už také exportujeme naše řešení pro odstraňování vodního kamene, se kterým zachraňujeme spoustu praček, myček a rychlovarných konvic. Prodáváme desítky tisíc kusů, letos tak za 150 milionů korun. Vstoupili jsme také do francouzského e-shopu, který má miliardový obrat. Naopak přestává se dařit developmentu, kde jsou nové projekty de facto zastaveny, i když už třeba mají i stavební povolení.

Alespoň máte z předešlých let nějaký „polštář“?

Určitě máme a zároveň se snažíme minimalizovat ztrátu za tento rok (v roce 2021 Siko vydělalo rekordních 140 mil. korun, v roce 2022 to bylo 40 mil. korun, pozn. aut.). Kdyby dopadlo druhé pololetí tak jako první, budeme za celou skupinu Siko na červené či černé nule. A pak máme ještě jiné entity, které jsou ziskové, třeba nájemní bydlení Luka Living.

ESG není jen o životním prostřední, „S“ se vztahuje i k tomu, jak se firma chová ke svým lidem. Jak si v tom jako rodinná firma vedete?

Kdokoli má možnost ovlivnit, co se ve firmě děje, snažím se pro otevřenou kulturu dělat vše. Hodně si zakládám na tom, jak se k sobě ve firmě chováme, i na tom, jak působíme v rámci komunity. Já o lidech pracujících ve firmě přemýšlím jako o lidech, kteří spojili osud s naší rodinou, a chci je potkávat do konce života. Občas to samozřejmě nedopadne, dostanou třeba nabídku jinde, ale obecně se snažím k lidem ve firmě chovat jako ke kolegům, ne zaměstnancům. Já tohle slovo vlastně nesnáším.

Není ta rodina někdy už trochu náročná? Přeci jen jste v Siku celý život.

Je super, že jsme si s bráchou rozdělili hřiště, on mi nemluví do řízení Sika, já zase jemu do developerských projektů. Důležitá je komunikace, proto už rok a půl sedáváme já, brácha a ségra. Někdy přibereme i mámu, která se ale úspěšně od firmy odstřihla, za což ji obdivuji. Někdy zapojujeme také vnoučata, kterých je celkem osm. Je důležité, aby celá další generace viděla, že to má nějaký smysl. Já ho vidím v tom, když se firma dělí o zisky tím, že je částečně vrací komunitě a celé společnosti.