Neexistuje scénář, kdy by zálohování nápojových obalů, které teď ve formě zákona putuje do Poslanecké sněmovny, bylo pro obce ztrátové. V rozhovoru pro Ekonews to vysvětluje seniorní konzultant Institutu cirkulární ekonomiky INCIEN Petr Novotný.
„Pokud se po odstranění PET lahví ze žlutých kontejnerů obcím zvednou náklady na sběr plastů, Eko-kom adekvátně zvýší příspěvky vyplácené na plastové obaly, aby je obcím plně pokryl. Obce navíc ušetří desítky milionů za uvolněné místo v černých popelnicích a úklid veřejného prostranství,“ říká Novotný. Eko-kom je autorizovanou obalovou společností, která v tuzemsku provozuje systém sběru a recyklace obalových odpadů.
Nový obalový zákon, který do Česka zavádí zálohování PET lahví a plechovek, nedávno schválila vláda a nyní jde do Poslanecké sněmovny. Nebojíte se, že neprojde?
Kdyby se dnes hlasovalo, neodhadnu, jak by to dopadlo. Tlaky na obě strany jsou poměrně velké. Nicméně když se podíváte na konkrétní čísla, vyjde vám, že ekonomicky na tomto zákoně obce České republiky vydělají a zároveň z ekologického hlediska jde o daleko lepší využití materiálu, než jak se to daří v rámci současného systému. Věřím, že pokud se budou poslanci rozhodovat na základě dat, a ne na základě dojmů, že zákon podpoří v současném znění bez výraznějších změn.
Odhady říkají, že nový zálohový systém na nápojové obaly bude stát miliardu ročně. Kdo ji zaplatí?
Dnes je to tak, že nápojáři dávají na trh obaly, které se stávají odpadem, o nějž se následně starají obce v rámci jejich odpadového hospodářství. Cílem zálohování nebo principu rozšířené odpovědnosti výrobců je, aby se každý, kdo na trh uvádí obal, který se stane odpadem, o něj také postaral. Jedním z účinných nástrojů, jak dostat obaly od spotřebitelů přímo zpět k výrobci, je zálohování. Jinými slovy, jde prakticky o propůjčování obalů spotřebitelům oproti záloze. Obaly, které kolují v rámci zálohového systému, téměř úplně zmizí z odpadového systému a veřejný sektor se o ně už nemusí starat. Tím pádem ho ani nebudou nic stát. Náklady na vytvoření a provoz zálohového systému jsou náklady obchodníků, nápojářů a spotřebitelů, kteří si nápoje kupují a nevracejí obaly – ti přijdou o zálohu, která se stane příjmem systému. Nikoho jiného. Provoz sice bude stát miliardu ročně, ale systém si na něj vydělá. Veřejný sektor to nebude stát nic, ten na tom naopak vydělá.
A jak je to s těmi obcemi? Pořád jsou hodně slyšet jejich obavy, že na věci prodělají.
Předně není pravda, že na současném systému dnes obce vydělávají. Likvidace odpadů stojí peníze, v případě plastů je to zhruba 12 tisíc korun za jednu tunu. Obcím na tyto náklady přispívá Eko-kom, který hradí asi 68 procent jejich nákladů na vytřídění plastů, což je podíl plastových obalů ve žluté popelnici. Zbylých 32 procent musí obce hradit ze svého rozpočtu. Pokud se po odstranění PET lahví ze žlutých kontejnerů obcím zvednou náklady na sběr plastů, Eko-kom adekvátně zvýší příspěvky vyplácené na plastové obaly, aby je obcím plně pokryl. Obce navíc ušetří desítky milionů korun za uvolněné místo v černých popelnicích a úklid veřejného prostranství.
Proč tedy proti zálohování protestuje například Svaz měst a obcí ČR? Není to kvůli tomu, že výpočet není pro všechny obce stejný?
Kdyby si představitelé měst a obcí dobře zanalyzovali data, tak by došli k závěru, že je pro ně zavedení zálohového systému na nápojové obaly jednoznačně pozitivní. Jejich současný postoj je podle mého názoru způsoben tím, že obce dlouhodobě spolupracují s odpadovými firmami. Dvacet, třicet let řeší společně odpadové hospodářství, takže když jde do Parlamentu nějaký zákon, který se týká odpadu, tak se s interpretací jeho důsledků s důvěrou obracejí na své partnery odpadáře, kteří jim jeho důsledky vysvětlí. Jenže v tomto případě jsou odpadové firmy v konfliktu zájmů. Lobbují za svoji věc a obce jim věří. Ve skutečnosti je však nový obalový zákon výhodný pro obce, výhodný pro stát, výhodný pro ekologii, ale nevýhodný pro odpadové společnosti.
Tvrdíte, že neprodělají ani obce, které si PET či plechovky doteď samy obchodovaly?
Hodnota PET lahví a hliníkových plechovek, které se nyní v Česku vysbírají a dodají k recyklaci, je necelých 270 milionů korun za rok. Ministerstvo životního prostředí si udělalo průzkum mezi obcemi, ze kterého vyplynulo, že 82 procent z nich materiál vůbec neprodává, ale zaplatí odpadové společnosti, ať obsah žluté popelnice odveze, vytřídí a zobchoduje. Obcím, které vytříděné suroviny samy prodávají – tedy zbylým 18 procentům – příjem klesne, nicméně ministerstvo životního prostředí dalo do obalového zákona kompenzační mechanismus. Z nevybraných záloh se 15 procent rozdělí obcím, v prvních čtyřech letech jde o zhruba 265 milionů korun ročně. To je v podstatě tolik, kolik činí hodnota veškerého PET a hliníku z nápojových obalů dodaných k recyklaci. Tuto kompenzaci navíc dostanou i obce, které doposud vytříděné materiály neprodávaly, takže na tom budou dokonce lépe.
Tím, že se bude více PET lahví a plechovek vracet, ubyde i objem směsného odpadu. Jedná se zhruba o objem 600 tisíc černých kontejnerů o objemu 1 100 litrů ročně. Za výsyp se platí průměrně 150 korun, takže obce ušetří nějakých 89 milionů korun v nákladech na odpadové hospodářství. To nemluvím o penězích, které ušetří za úklid kolem kontejnerů. Také většinu odpadu (objemu) v obecních koších ve městech tvoří právě nápojové obaly, jen Praha platí za úklid těchto košů 70 milionů korun korun ročně. Jen hlavní město tak může zaplatit přibližně o 20 milionů korun méně, pokud z veřejného prostranství zmizí PET lahve a plechovky.
Děláte analýzy odpadu v kontejnerech. Kolik je PET v černých směsných popelnicích?
Petky pravidelně v černých kontejnerech nacházíme, tvoří zhruba procento hmotnosti, objemově odhadem okolo 10 procent. Plechovek je tam na objem ještě více. Rád bych navíc připomněl, že co se plastu týče, stát platí pokutu za materiál, který uvede na trh a nerecykluje. Letošní rok je to rekordních 2,5 miliardy korun za všechny nerecyklované plastové obaly. Když to převedu na hmotnost PET lahví, tak je to půl miliardy korun za nějakých 25 tisíc tun petek, které nejdou do recyklace. Když už má PET lahev to štěstí a ze žluté popelnice se dostane do recyklace, z největší pravděpodobností se z ní nová PET lahev už nestane – ve žluté popelnici totiž materiál znečistí jiné druhy plastů.
Na třídicí lince to nemají pracovníci šanci odlišit?
Ten plast je kontaminovaný nejen špínou, ale i jiným plastem, čili spíše chemicky. Nedá se proto využít na výrobu obalů na potraviny. Na třídicí lince někdy vezmou i jinou láhev než nápojovou, třeba láhev od jaru, která se dříve vyráběla z HDPE, nyní se vyrábí z PET. Nebo se do recyklace dostane PET lahev, která má na sobě smršťovací fólii obsahující chlor. Když z toho pak vznikne granulát, tak si ho výrobci recyklovaných PET lahví nechtějí koupit, protože nesplňuje kvalitativní požadavky na balení potravin. Plast, který pochází z otevřených systémů – tedy například ze současného systému barevných kontejnerů, nedostane certifikaci na využití pro styk s potravinami, i kdyby prošel dokonalou třídicí linkou. Jen granulát z uzavřených systémů – tedy ze zálohových systémů – dokáže zaručit čistotu a je v pořádku pro použití jako obal na potraviny.
Jak recyklovaný PET sháněli nápojáři doposud, když chtěli mít v obalu podíl recyklátu?
Asi si ho kupovali ze zemí, které mají zálohové systémy v provozu. Jenže ty země si budou vybraný materiál chránit pro sebe, trh už není tak otevřený. Recyklační firmy se právem bojí, že pokud se zálohování nezavede, nebudou mít odkud materiál nakupovat. Brzy se uzavře možnost jej nakupovat z Polska a Rakouska, kde zálohové systémy chystají od příštího roku.
Zmínil jste obří pokutu, kterou stát za nerecyklované plasty odvádí. Proč se o tom nehovoří?
O tom, že rok co rok platíme 500 milionů korun pokutu do rozpočtu EU za nerecyklované PET lahve, se opravdu moc nemluví. U nás se ve veřejnosti pěstuje dojem, že jsme na špici, co se týče třídění a recyklace odpadů. To je ale jen částečná pravda. Konkrétně u plastů přes žluté popelnice vytřídíme jen zhruba polovinu, druhá polovina končí nevytříděná v černých popelnicích. Z té poloviny vytříděných plastů však většina do recyklace nejde, končí na skládkách nebo ve spalovnách – proto za ně platíme tak velkou pokutu.
Subjekty, které v Česku mají na starosti odpady, se bijí v prsa, že rok od roku recyklujeme větší podíl plastu. Skutečnost je ale odlišná, protože z plastového odpadu se v Česku k recyklaci dostane opravdu jen zlomek celkové hmotnosti. Celý úspěch českého třídění a recyklace plastového odpadu se zakládá na nespolehlivých datech, která neukazují věrný obraz skutečnosti.
Eko-kom tvrdí, že některým obcím bude výpadek kompenzovat nad rámec peněz od operátora zálohového systému. Kde na to sám vezme, když mu na straně příjmů „vypadne“ jeden typ odpadů?
Správně by to mělo být tak, že Eko-kom vybere od výrobců poplatek, který pokryje recyklaci obalu, jejž uvedli na trh. Čím hmotnější a méně recyklovatelný obal, tím více musejí zaplatit Eko-komu za jeho recyklaci. Tak to ale v současné době nefunguje. Většina výrobců platí za své obaly méně, než by zvládlo pokrýt náklady na jejich recyklaci, zatímco nápojáři platí více, a tím dotují všechny ostatní výrobce. Z poplatků za petky se financuje recyklace ostatních obalů. Proto měl Eko-kom od začátku strach, že odstraněním PET lahví a nápojových plechovek z komunálního odpadu bude narušena současná rovnováha. Ta současná rovnováha je ale pokřivená a v první řadě je potřeba, aby Eko-kom nastavil poplatky spravedlivě.
Co se změnilo?
Před několika týdny vydal Eko-kom stanovisko, že je pro zavedení zálohování nápojových obalů. Udělal si dvě analýzy, legislativní a ekonomickou. Ta legislativní ukázala, že nejsme schopni recyklační cíle, které vyplývají z nové evropské obalové legislativy, splnit bez zavedení zálohování nápojových obalů. Druhá analýza byla ekonomická a ta ukázala, že to obce nebude stát peníze navíc. Pokud obec bude mít s plasty po odstranění PET lahví ze žlutých kontejnerů vyšší náklady, adekvátně vzroste i příspěvek od Eko-komu tak, aby byly obcím náklady na sběr plastových obalů plně kompenzované.
A zároveň si bude muset lépe nastavit takzvanou ekomodulaci, aby všichni výrobci platili férovou cenu…
Částky placené výrobci do Eko-komu se budou muset náležitě upravit, aby výrobci či obchodníci, kteří byli doposud „černými pasažéry“ systému, platili férovou cenu. Nebo se budou muset přizpůsobit a udávat na trh lépe recyklovatelné obaly. Ekomodulace – tedy výše poplatků v závislosti na tom, jak dobře recyklovatelný obal na trh uvádím – je velmi důležitý princip, kterého by se měl Eko-kom držet.
Kdo je typickým „černým pasažérem“?
Pokud to mám odhadovat, tak to budou třeba výrobci čerstvých potravin. Vaničky od sýrů, kelímky od jogurtů, ty se na trhu recyklovaných plastů neudávají snadno, nemáte je komu prodat. Já ale nevím, kolik oni platí. Eko-kom taková data nezveřejňuje. Novinkou evropské obalové legislativy je přenesení odpovědnosti za obaly na jejich výrobce, zatímco dlouhá léta byla odpovědnost za sběr obalů na státu. Nově má každý výrobce povinnost zvolit strategii, aby obaly byly recyklovatelné. Čili buď si zvolit vlastní strategii vratných obalů, nebo vstoupit do nějakého systému rozšířené zodpovědnosti výrobce, u kterého si službu zpětného odběru jeho obalů „objedná“.
Co se v tuto chvíli s neprodejným plastem děje?
Dnes se na třídicí lince k materiálové recyklaci vytřídí přibližně 20 až 40 procent obsahu žluté popelnice. Ze zbytku se udělá buď palivo, nebo putuje na skládku odpadu. Jenže spalovny o tento výmět většinou nestojí, především kvůli kontaminaci například PVC, které může poškodit jejich kotle, proto upřednostňují plasty z průmyslu. Komunální plasty většinou nechtějí pálit ani cementárny. Takže nakonec nám většina plastů končí na skládkách, byť je to zakázané. Na tuto praxi by se mělo více posvítit.
Kdo má zájem na věc „posvítit“?
Ministerstvo životního prostředí to asi nebude. Chce plnit národní cíle třídění a recyklace, obce zase musejí plnit své cíle. Odpadáři tu informační mlhu sami vytvářejí. V INCIEN se v odpadech pohybujeme roky a sami máme problém se dostat k datům. Ta veřejně dostupná data laikovi nedají věrohodný obraz o tom, jak vypadá naše odpadové hospodářství. Přitom u dat by to mělo začít. Skládky by se mohly také monitorovat, aby bylo dohledatelné, co na nich všechno končí – asi bychom se hodně divili. Tresty za porušování pravidel v odpadovém hospodářství jsou bohužel velmi nízké, vše hraje ve prospěch toho, aby to pokračovalo jako doposud.
V souvislosti se zákonem se mluví i o letácích. Proč?
Letáky a jejich výrobci jsou černými pasažéry modrých popelnic. Reklamní letáky končí v modrých popelnicích, ale jejich producenti za tuto službu nic neplatí. Ministerstvo chtělo nesoulad narovnat, tak leták prohlásili za obal a přidali ho do systému Eko-kom. Tento nový poplatek bude Eko-kom přerozdělovat směrem k obcím, což bude další zdroj jejich dodatečného příjmu, který plyne z nového obalového zákona.
Obecně se uvažuje o další rozšíření odpovědnosti výrobců. Dnes už ta odpovědnost platí například u elektroniky, kuchyňských spotřebičů, pneumatik a podobně. Do budoucna bychom mohli systém rozšířit i na ostatní produkty, jako je třeba textil a obuv, nábytek či matrace. To ale bude v jiném zákoně.
Co říkáte na obavy spotřebitelů, že nebudou mít lahve kde skladovat a že budou stát fronty u automatů?
Když se měl zavést zákaz kouření v restauracích, tak zase říkali, že zkrachují hospody. Nic se nepotvrdilo. Podívejme se do zahraničí. Copak jsou tam fronty lidí u sběrných automatů? Na Slovensku, kde jsem teď byl, to funguje skvěle. Lidi to berou jako samozřejmost. Ve Finsku, kde jsem studoval, důchodci a studenti chodili a sbírali lahve na ulici, aby si přivydělali. Ti, kteří dnes chodí po ulicích a kradou kanály, budou místo toho mít prospěšnou činnost, budou sbírat plechovky a petky a pracovat pro systém. Na Slovensku to tak funguje. Například veřejné koše v centrech měst nejsou už vůbec přeplněné.
A co obavy obchodníků?
Celá logistika bude jednodušší. V obchodě se lahve rovnou rozřežou a slisují, takže hustota transportovaného materiálu bude v dopravě dvakrát větší, než když se převáží obsah žlutého kontejneru. Navíc 90 procent materiálu se bude recyklovat. Nyní se 73 procent vybere, ale do recyklace, respektive „downcyclace“, se dostane jen kolem 50 procent PET. Nápojových plechovek se vybere pouze 26 procent. Zbytek končí ve směsi. Se zálohovým systémem se rychle dostaneme nad 90 procent zpětného odběru. Jedná se o záchranu 25 tisíc tun PET a 11 100 tun hliníku každý rok.
Partnerem tohoto článku je společnost Mattoni 1873.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
