„Neexistuje říční bariéra bez negativního vlivu,“ tvrdí expertka, která je pro odstraňování jezů a přehrad

„Lidé si dříve nedovolili přehradit celý tok. Plavili dřevo, zajímalo je, jak táhnou ryby,“ uvádí Martina Paulíková ze slovenské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Věří, že když se z vodních toků odstraní zbytečné překážky, vrátí se do nich život a pomůže to i proti povodním.

„Na Slovensku máme zatím napočítáno 1500 bariér, ale říká se, že na každou, o které víme, připadají dvě nezmapované,“ upozorňuje expertka, která je součástí hnutí Dam Removal, které si dává za cíl řeky zprůchodnit.

Hnutí dobrovolníků, aktivistů, biologů, ekologických neziskovek a dalších expertů na vodní hospodářství a obnovu sladkovodních systémů vzniklo v roce 2016. Síť sdružuje více než šest tisíc jednotlivců ve 119 zemích světa, přičemž v Evropě ji tvoří Světový fond na ochranu přírody, The Rivers Trust, The Nature Conservancy, European Rivers Network, Rewilding Europe, Wetlands International a World Fish Migration Foundation. Hnutí v Evropě odstranilo už 8146 říčních bariér.

O co iniciativě Dam Removal konkrétně jde?

Dam Removal je globální hnutí na obnovu volně tekoucích a zdravých řek. Evropa má nejvíce fragmentované řeky, říká se, že je zde zhruba 1,2 milionu různých bariér a až 11 tisíc je bez jakéhokoli účelu. Možná historicky sloužily zkrachovalému podniku pro odběr vody nebo měly jiný důvod, který už neplní. Nikdo se o ně nestará, nikdo je neopravuje. Téma má teď podporu i v evropském nařízení o obnově přírody, které s mapováním zastaralých říčních překážek počítá.

Finanční nástroj The European Open Rivers Programme podporuje mapování a odstraňování bariér do dvou metrů na řekách a díky němu vzniknul v některých zemích projekt sdílení dobrých zkušeností. Na Slovensku se do něj zapojila naše organizace Světový fond na ochranu přírody. V Česku nedávno získal podporu z Open Rivers Programme spolek Arnika. O dotaci mohou zažádat neziskové organizace a obce.

Jaký motiv byl pro zprůchodnění řek?

Na začátku šlo především o ochranu živočichů, migraci ryb a vodních organismů. Postupně se přidávaly další argumenty, přičemž jeden z těch silných je tok sedimentů. Když postavíte bariéru, změní se jemný pohyb řeky, která se kvůli bariéře zahlubuje pod krajinu a vytváří nepřirozené schody, pod nimiž klesá podzemní voda. Nejde jen o biodiverzitu, ale i sucho, změnu vodního režimu. Řeky jsou vlastně takové žíly v krajině, vedou i pod zemí, propojují celé povodí. Když v tom systému něco změníme, ovlivníme celou okolní krajinu.

Pokud nemáme zdravé řeky, nemáme zdravou ani krajinu. Ztrácíme ochranu před povodněmi, připravujeme se o přínosy zvyšování odolnosti vůči klimatické změně. To jsou ekosystémové služby, které od řeky vyžadujeme. Není divu, že jsou pak samosprávy nešťastné, valí se to na ně jako domino. Zhoršuje se kvalita vody, protipovodňové bariéry už nestačí, v přehradách jsou sinice. Na Slovensku už některé i vysychají. Liptovská Mara a Veľká Domaša mají 40 procent svého zásobního objemu, což už je dost málo. Lidi vidí, že velké přehrady vodu nevyrobí.

Všechny přehrady jsou tedy „na odstřel“, nebo se najdou výjimky?

Já neříkám, že je to nějaký „ďáblův výmysl“, ale jejich negativní vliv je potřeba brát v úvahu. Někdy neumíme pitnou vodu získat lépe než výstavbou přehrady, ale je potřeba zvážit, co se s krajinou stane, investovat okamžitě i do nápravy, která bude vždy potřeba. U velkých přehrad s elektrárnami na Dunaji teď bagrují sedimenty a pod přehradou je zase házejí do řeky. Samotné stavby začínají mít problém, jak se řeka zahlubuje. Třeba na vodním dílu Gabčíkovo jsou zdrž Hrušov i přívodní kanál zanesené strašným způsobem. Řeší se, co s materiálem, který se tam ukládá. A s tím se při stavbě nepočítalo, respektive odhadovalo se, že to půjde o hodně pomaleji.

Čili nádrže mají svůj význam, ale neexistuje říční bariéra bez negativního vlivu. Malé vodní elektrárny, které jsou považovány za zelený zdroj energie, mají také obrovský dopad. Ten se dá mírnit tím, že se řeka nepřehradí celá, s tím pracují takzvané derivační elektrárny. Musí se řešit ekologický průtok, pohyb vodních živočichů. Paradoxně méně škodí některé ty stoleté elektrárny, kdy si lidé ještě nedovolili přehradit celý tok, ale jen vodu odrazili do tunelů a kanálů a pak ji z výšky pustili na turbíny. Tehdy ještě plavili dřevo, zajímalo je, jak táhnou ryby.

Které další bariéry na řekách jsou?

Někdy jsou řeky úplně odříznuté od krajiny, místo aby meandrovaly. Jde o koryta, která se narovnala, případně opevnila kamenem či betonem, čímž se narušuje takzvaná laterální spojitost. Další je příklad koryta, které je vybetonované i u dna, aby se stabilizovalo. Jenže v takové řece mají vodní organismy velmi těžký pohyb, protože voda teče moc rychle. Navíc v období sucha se nemají kam zahrabat a jak ho přečkat. V řece také musí nějaká voda zůstávat, nelze ji zcela odvést na turbíny do malé vodní elektrárny.

Proč je život v řece důležitý i pro lidi?

Je to komplexní systém s různými vazbami. Každý organismus, i ten sebemenší, já tomu někdy říkám vodní „ňuňu“, má nějakou funkci. Některé oškrabávají kameny od řas, takže pokud zmizí, rostliny narůstají, spotřebovávají kyslík a živiny, a když se přidá oteplování, tak voda hnije. Nedá se na nic využít. Stačí, když vypadne jeden takový organismus, a systém se může zhroutit. V Česku máte problém s přemnožením sinic, my je máme v menších nádržích také. Často jde o komplexní rozvrat ekosystémů.

Dá se říci, kolik toků je v dobrém stavu?

Rámcová směrnice o vodě, která platí v Evropě, má systémy na hodnocení stavu vod. Podle ní jsme měli mít do roku 2015 ve všech státech alespoň dobrý stav vod, tedy druhý nejlepší stupeň. To se nepodařilo. Na Slovensku máme jen 42 procent toků v dobrém ekologickém stavu, dříve jsme měli dokonce 56 procent. Ale jsou i státy, kde to řeší lépe, a jsou za tím zčásti i ty bariéry, nepřirozené ovlivňování řek. Nařízení o obnově přírody teď hovoří o tom, že bychom u sladkovodních tekoucích vod měli jednak mapovat a odstraňovat bariéry a také dát řekám prostor se vylít, sytit krajinu vodou. Původní cíl byl obnovit 25 tisíc kilometrů volně tekoucích řek, ale už jsou nějaké indicie, že se to nemusí podařit.

Znamená to, že Evropská unie není novým přehradám nakloněna?

Na úrovni EU je velká preference přírodě blízkých opatření. Velké přehrady, pokud vím, se směrem na západ nebudují. Ve Francii se dokonce bourají, protože dobíhá jejich životnost. A je to přirozené, protože se začaly budovat před nějakými sto až sto padesáti lety. A samozřejmě, pokud měl být finanční náklad na modernizaci větší než cena odstranění, tak se asi přikročí k bourání. Teď šlo třeba o přehradu Vezins na řece Sélune, která má 35 metrů, ta se ještě loni dobourávala.

V Česku se naopak má stavět přehrada Nové Heřminovy na Bruntálsku…

Ve střední a východní Evropě je trochu jiný přístup. Veřejnost ta malá, často zbytečná přehrazení budovala i sama, za komunismu se tomu říkalo Akce Z. Lidé se sebrali, udělali si neplacenou pracovní sobotu a něco postavili. Místní zemědělské družstvo třeba potřebovalo vodu, tak koryto zabetonovali a bylo. O mnohých se ani neví, že existují, jsou bez povolení. Jenže lidé těžce nesou, že by se mělo bourat něco, co by ještě mohlo sloužit, je to pro ně psychicky náročné. Ty diskuse jsou šílené. Třeba blízko Zvolenu na řece Hučavě byla donedávna jediná bariéra široko daleko. Když jsme ji odstraňovali, tak to bylo diskusí! Nejen se správcem toku, ale také s rybáři, kteří hudrovali, že jim ryby uplavou z revíru. Je na tom vidět, že lidé mají drobné zájmy, které nechtějí upozadit pro ten vyšší.

Jaká je tedy celková bilance. Ubývá bariér, nebo nové stejným tempem přibývají?

Zatím nám scházejí přesná data. V Česku běží velké mapování bariér v rámci Agentury ochranu přírody a krajiny. U nás to děláme spíše na dobrovolnické úrovni, přes nevládní organizace. I lidé mohou pomáhat, když budou informace zanášet do aplikace AMBER Barrier Tracker. Je pravda, že na Slovensku se některé staré projekty přehrad oprášily, ale od roku 2022 máme koncepci vodní politiky, která je silně založená na ekosystémovém přístupu. Mluví spíše o obnově existujících přehrad a zvyšování jejich účinnosti než o stavění nových.

S končící životností přehrad máte na Slovensku problém?

Rozhodně. Třeba přehrady na Váhu v rámci vážské kaskády dosluhují. Tam je problém, že společnost Slovenské elektrárne, která mnohé vodní elektrárny provozuje, patří z velké části soukromému majiteli, takže debaty se někdy nešťastně točí kolem toho, proč by se mělo investovat z veřejných zdrojů na opravu těchto elektráren, když zisky končí mimo Slovensko. Nešikovné je, že přehrady vlastní stát, ale energetika v nich je v rukou soukromých investorů. Samozřejmě zkoumáme možnosti, na co všechno je potřeba myslet, když se ukáže, že oprava některé velké elektrárny je technicky nemožná, anebo je dražší než její zbourání. Ale je potřeba zmapovat všechny faktory, které v tom hrají roli. Co se stane se sedimenty, jak to ovlivní v rámci kaskády pohyb vody, podzemní vodu.

Střetáváte se někdy s vodohospodáři, kteří hájí tradiční technická řešení?

Někdy to tak působí, cítí se zpochybněni, myslí si, že jim chceme brát práci. Ale to není pravda, my jejich vědomosti potřebujeme. Tradiční opatření, která prosazují a jež dříve fungovala, však už dnes nejsou dobrá všude. Přišlo se na negativní vlivy a jsou větší než jsme předpokládali. Vždyť i ta přírodě blízká opatření vyžadují odbornost, jsou to nezřídka v podstatě technické realizace, které napodobují přírodu. Vnímám to jako rozpor mezi lékaři, z nichž jeden raději amputuje nohu a druhý nasadí antibiotika.

V Česku na mapě Dam Removal není jediná tečka. Proč?

Zatím je to u vás na začátku. Pobočka WWF Česko vznikla teprve nedávno, hnutí Arnika se tomu začíná věnovat. Možná to je jen tím, že to u vás nikdo doposud do mapy nezanesl. My máme na Slovensku napočítáno zatím 1500 bariér, ale říká se, že na každou, o které víme, připadají dvě nezmapované. A s tím mohou lidé pomoci. Rozhodně by se ale neměli pouštět do odstraňování na vlastní pěst.

Vnímáte teď pro řeky a jejich zprůchodňování nějaká rizika?

Jedním z rizik je nedostatek údajů o bariérách a o tom, jak kumulativně škodí. Je znát i společenský odklon od vědeckých poznatků, často se rozhoduje politicky, neexistuje kontinuita. Také geopolitické ohrožení způsobuje, že ekologie není na seznamu priorit. A samozřejmě obava, aby nám nevznikaly nové bariéry a neoprašovaly se staré projekty přehrad. Vodu je potřeba zadržovat v krajině, na vodních tocích už je pozdě.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.