Jako členovi mezinárodní delegace iniciativy Plant-for-the-Planet se mi naskytla příležitost zúčastnit se největší světové konference ke klimatické krizi COP26 v Glasgow. Tryskáč či soukromé letadlo jsem na rozdíl od Babiše, Bezose, Bidena či Johnsona (jemuž z Londýna jede jen trošinku pomalejší vlak) nevyužil. Dopravil jsem se nočním autobusem z anglického Coventry, kde studuji Globální udržitelný rozvoj na University of Warwick. Sbalil jsem kufr, udělal rychlý domácí koronavirový stěr, a už se těšil na TU událost, jež měla zvrátit stávající směřování mojí budoucnosti k záhubě.
První dny mě zanechaly rozpolceným. Z úst světových lídrů (s výjimkou toho českého) zaznívala velká slova a odhodlání zachránit svět, stejně jako pevné uvědomění, že nám již skutečně a mnohdy doslova teče do bot. Řeč Davida Attenborougha dojala k slzám. Jako všichni zástupci občanské společnosti, neziskových a nevládních organizací, jsme však projevy i jednání sledovali jen z dáli v přímých přenosech. Ti, kteří ochraně klimatu věnují svůj život, a kteří by v jednáních měli mít slovo, je nedostali. Vzhledem ke koronavirovým opatřením mě však přístup “o nás bez nás” nepřekvapil – že vlády a politici změny klimatu nezastaví, už víme dlouho a klíčové především je, aby ti ostatní hráči spojili síly a změnili kurz.
Ačkoli misí naší organizace je ve jménu klimatické spravedlnosti podporovat projekty na obnovu lesů po celé planetě – především v rozvojových zemích – a empowerovat mládež, na konferencích COP (climate change conference of parties) nás již léta znají jako “the chocolate people”.
Máme totiž naši The Change Chocolate, uhlíkově neutrální a fair-trade čokoládu, jejíž prodej v Německu spolufinancuje náš projekt na obnovu lesů na Yucatánu v Mexiku – a tu každé ráno dáváme příchozím delegátům, abychom jim předali naši důležitou zprávu sladkou cestou: Výsadbou 1 bilionu stromů můžeme získat 10 let navíc na snížení našich emisí a předejití kritického nárůstu 1.5 °C. I proto letošní slogan na obalu byl “Store below 1.5 °C to avoid a meltdown”. Mimo jiné jsme ale usilovně dva týdny také networkovali, navazovali klíčová partnerství ve vládním i nevládním sektoru, hovořili s médii či protestovali v rámci demonstrací.
Čím dál tím více mi ale docházelo, že sám o sobě je COP26 vlastně takový cirkus – slovy Grety Thunberg festival greenwashingu a prázdných slibů. Konference jde ruku v ruce s konzumem a plýtváním: spoustu států má na míru postavený pavilon připomínající moderní byt, množství reklamních materiálů přichází vniveč, balíček vlhčených ubrousků (jenž dostal při vstupu každý účastník!) mi dosud leží na stole nevyužitý.
Bistra, která byla v areálu zřízena čistě jen pro COP26, servírovala ve většině případů masové pokrmy, hovězí burgery, a jen občas nějakou vegetariánskou – nedejbože veganskou možnost. Na konferenci o klimatické krizi. Barista v pavilonu, kde jsme každé ráno chodili pro výbornou kávu, byl z Kolumbie. “Kdy jste se přestěhoval do UK?” ptám se ho. “Nepřestěhoval, já bydlím normálně v Kolumbii, oni mě sem poslali letadlem, abych dělal kávu,” odpovídá. Káva, kterou dělal, byla z tlačítkového automatu, u kterého bych se milerád zvládl obsloužit sám. Zkrátka, jakoby snad organizátoři konference o klimatické krizi nic nevěděli.
COP26 mi bohužel potvrdil to, že je klimatická krize bohužel stále mnohými vnímána především jako businessová příležitost, nikoli jako existenciální krize, kterou je. Na chodbě se lidé shlukují kolem nádherné vystavené formule jezdící čistě na elektřinu – a já dumám: “k čemu potřebuje svět elektrickou formuli?”
My nepotřebujeme žádné nové zázračné technologie. Nepotřebujeme plány, které zodpovědnost přenáší někam dvacet let do budoucnosti. Potřebujeme zastavit, vypnout kohoutek u zdroje problému, přestat emitovat skleníkové plyny, ať to stojí, co to stojí. A současně musíme stáhnout dolů ty emise, které jsme již vypustili – obnovou přírodního světa, neb příroda je v uchovávání uhlíku větší borec, než jakákoli předražená mašina, kterou mi na COPu ukázali.
Princ Charles na summitu COP26. Foto: poskytnuto Šimonem Michalčíkem
A k tomu se váže moc příjemné zjištění, které si z konference odnáším: obnova ekosystémů a přírodní řešení klimatické krize jsou již nyní obrovským tématem, ke kterému se na COPu hlásila řada aktérů: od firem přes organizace po vlády. Takže naděje je.
I přes kritiku výše mě čas na konferenci naplnil motivací. Mladí lidi, které tam potkáte, to totiž skutečně myslí vážně, a odhodláním nešetří. Davy protestujících, které se drží před areálem, a pouliční umělci, kteří od rána do večera zpívají pro naši planetu, mě inspirovali více, než proslovy velikánů.
S Plant-for-the-Planet se nám podařilo získat spoustu příznivců pro naši vizi: třeba prince Charlese či dobrodruha Beara Gryllse. A mi nezbývá než doufat, že příští COP27 v Egyptu bude více akce a méně slov, a že se za pozici České vlády ke klimatu nebudu muset stydět tak jako letos.
Šimon Michalčík
Šimon v Česku založil ve svých devatenácti letech nadaci Plant-for-the-Planet, a to spolu s Michalem Horáčkem, kterého získal pro spolupráci. Cíl iniciativy, která má kořeny v Německu, je vysadit bilión stromů a získat tak čas navíc pro řešení klimatické krize.
