Skoro polovina komunálního odpadu v Česku stále míří na skládky. Ty jsou nejlevnějším a nejhorším způsobem, jak se zbavit odpadu. I přes to, že zákaz skládkování byl naposledy ve sněmovně odsunut na rok 2030 a určitě v nadcházejících letech uvidíme snahy o další posun, je Soňa Jonášová optimistka.
„Vidím firmy, které si dávají neskládkování do svých cílů. Je tu strategie ESG, kterou musí plnit a kde se firmy zavazují i v odpadech. Skládky vyhladoví, najdeme alternativní systémy, začneme obchodovat suroviny, firmy a obce dostanou nástroje, jak to udělat v rámci legislativních změn,“ uvádí zakladatelku Institutu cirkulární ekonomiky, kde se Soňa Jonášová snaží o opak toho, co skládky, tedy vrátit věci do oběhu.
Z odpadů se podle ní stalo „neviditelné“ a „vyřešené“ téma od 90. let, kdy skládky skoupily soukromé společnosti. „Ale je to vyřešeno velmi jednostranně, velmi neférově a je tam hodně absurdit,“ dodává s tím, že zároveň jde o sektor s „nekonečnými možnostmi, finančními zdroji, vazbami, konexemi“.
A jde o dobrý byznys, ne sice tak významný co do obratu, ale s pěknými zisky. „Pozemky koupili za nic, správa je skoro nic nestojí, skládka versus recyklace na počet zaměstnanců se obecně udává jednu ku dvaceti až třiceti zaměstnancům.“
V podcastu se dále dozvíte, jaký byl střet Soni Jonášové se skládkovou lobby, jaké taktiky skládkaři používají k odpoutání pozornosti od svého „problému“, kolik z odpadů mířících na skládky může najít své využití a co by měly dělat obce, aby se dostaly z područí svozových firem.
Podcast je součástí série věnované skládkovému byznysu v České republice, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. K tématu Špinavé miliardy připravujeme další texty.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
