Jedním z důsledků ruského útoku na Ukrajinu bude, že letos nebude na světě tolik obilí jako loni. Citelně to ovlivní především nejchudší kontinent.
Ajš znamená chléb, ajš znamená život. V Egyptě je arabský výraz pro život shodný s výrazem pro milovanou a každodenně konzumovanou placku z mouky. To ukazuje, jak je pšenice pro nejpočetnější arabský stát důležitou komoditou.
Egypťané jedí své placky od nepaměti. Jenže s tím, jak se radikálně rozrostl počet obyvatel na dnešních zhruba 105 milionů (pětkrát více než před 70 lety), země na své velmi úrodné, ale také prostorově velmi omezené půdě na březích Nilu nezvládne pro sebe vypěstovat dostatek obilí. Dlouhodobě ho proto nakupuje v zahraničí a je jeho vůbec největším importérem na planetě. Až 85 procent ho přitom dováží z Ukrajiny a Ruska, odkud letos mnoho zrní pod pyramidy rozhodně nedorazí.
Pšenice je sice ve východoevropské černozemi zaseta od podzimu. Jenže povede se ji vůbec postříkat hnojivy, když ruské bomby padají na ukrajinská města? Bude k dispozici někdo, kdo by mohl sklízet? A i pokud by toto Ukrajinci, kteří bojují o přežití svého nezávislého státu, zvládli, měli by obilí tolik, aby ho mohli vyvážet?
Svět bez čtvrtiny pšenice
Nejedná se jen o černé výhledy, kvůli kterým ceny obilí zamířily k rekordním hodnotám, na nichž byly v době hospodářské krize před čtrnácti lety. Už teď je v sýpkách na Ukrajině zaseknutá část loňské sklizně, kterou kvůli agresi většího souseda nelze dopravit k zákazníkům.
Ruskou pšenici sice neblokuje žádná vojenská síla, ale obchodní sankce. Ne že by byly přímo uvaleny na vývoz potravin, ale placení jakéhokoliv zboží z Ruska je dnes kvůli západním hospodářským restrikcím hodně komplikované.
Tento výpadek dodávek je pro planetu zásadní problém. Ukrajina je v globálním srovnání pátým největším exportérem pšenice (osm procent) a Rusko největším (18 procent). Společně tato „světová obilnice“ pokrývá více než čtvrtinu globálního vývozu.
Putinova válka tak ovlivňuje i země, které otázky, zda jsou Ukrajinci samostatný národ, nebo jen jakási nepoddajná větev ruského kmene, nezajímají. Egypt je přitom pouze jednou ze zemí Blízkého východu, kde je chléb základní potravinou.
Nepsaná dohoda o chlebu
Pro vojenskou tyranii Abda al-Fattáha as-Sísího, která se po zmatcích arabského jara v červenci 2014 chopila moci ještě brutálnějším způsobem než o tři roky dříve lidovými protesty svržená armádní diktatura, je sehnání náhradního obilí úkol číslo jedna pro letošní rok. Pro režim je určitě výstrahou, že ono jaro před dekádou nevtrhlo do arabsky mluvícího regionu kvůli náhlému nadšení pro svobodu a demokracii, ale proto, že v důsledku globální hospodářské krize se zdražovaly i základní produkty včetně mouky. To, že se nepružné diktatury neuměly s ekonomickými potížemi a zdražováním vyrovnat, vedlo v souhře s dalšími faktory k sociálnímu výbuchu. Autokraté všech arabských zemí se mohou obávat, zda se při nedostatku chleba nezadělává na další společenskou explozi.
Krátkodobě by to Egypt i ostatní státy měly unést, protože mají v sýpkách zásoby pořízené ještě před 24. únorem, kdy z Kremlu zazněl povel k útoku. V létě by domácí hlad měla ukojit vlastní sklizeň. Jenže ta nebude stačit na pokrytí zimních měsíců.
Kam se pohne cena obilí
I kdyby Putinova válka zítra nakrásně skončila, je jasné, že pro letošní rok nelze počítat s tím, že kombajny svět zasypou pšenicí z východoevropských stepí. Zastoupit je budou muset lány z jiných zemí. Záležet přitom bude především na tom, jak se zachovají velcí exportéři. Zda Spojené státy, Kanada, Argentina, Francie, Německo či Austrálie budou zrní šetřit pro svoje obyvatelstvo, nebo ho pustí za hranice. Obilí by neměl být díky předchozím zásobám nedostatek. Ale otázkou je, jak půjdou nahoru ceny, aby si ho mohli pořídit i ve třetím světě.
V Egyptě je v zájmu sociálního smíru chléb už přes půlstoletí štědře dotován v nepsané společenské smlouvě mezi lidem a tamním režimem, ať je jakýkoli. Ceny placek se nezvedají, takže se to obchází triky v podobě postupného snižování váhy dotovaného pečiva. Nyní vláda už ví, že pokud v této zavedené praxi bude chtít pokračovat, bude muset při nákupu obilí ze vzdálenějších – tedy logisticky nákladnějších – koutů planety sáhnout mnohem hlouběji do kapsy.
Přijít může i hladomor
Egypt při všech svých problémech přece jen má nějaké finanční rezervy a žádá o půjčky, aby zabránil hladovým bouřím. To Somálsko, které už je přes tři dekády ukázkovým případem zhrouceného státu, o něčem takovém nemůže ani snít. V této zemi ve východním rohu Afriky poslední měsíce panovalo takové sucho, že se urodilo minimum čiroku. Z mouky obilniny se dělají placky vizuálně podobné palačinkám. Teď čirok není a na koupi obvyklé pšeničné náhrady ve chvíli, kdy ceny míří prudce vzhůru, nebude ani pomyšlení.
Zástupci Světového potravinového programu OSN už varují, že tam letos může opět dojít k hladomoru. Počet zemřelých hladem by mohl být vyšší než přímých obětí agrese Ruska na Ukrajině.
Bude se hnojit banány? Ukrajina i Rusko patří k největším producentům hnojiv, což se následně projeví na cenách potravin. K výrobě hnojiv je navíc potřeba zemní plyn, jehož ceny v minulých měsících šly už tak nahoru. V jihoamerickém Peru to vedlo socialistického prezidenta Pedra Castilla, aby rolníkům, kteří se děsí rozběhnuté inflace, slíbil guano. Stát se chystá na pobřežních ostrovech pokrytých vrstvami trusu mořských ptáků spustit intenzivní těžbu a biohnojivo dodávat do And za dotované ceny.
V sousedním Ekvádoru pro změnu nevědí co dělat s banány. Rovníková republika je největší světový exportér banánů a pětinu svých žlutých plodů posílá do Ruska a na Ukrajinu. Válka i tento obchod zarazila a pro takové množství ovoce nejde ráz na ráz najít odběratele, takže se z kazících banánů nejspíše stane také hnojivo.
Tomáš Nídr
Tomáš vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracoval v zahraniční rubrice Mladé fronty Dnes jako editor a redaktor. V září 2009 přešel na volnou nohu a publikuje v řadě českých médií analýzy a reportáže ze svých cest především po Latinské Americe a Africe. Žije v peruánské Limě.
