V prvním říjnovém týdnu proběhne v Brně mezinárodní filmový festival s tematikou životního prostředí Ekofilm. Jeho hlavním pořadatelem je ministerstvo životního prostředí.
„Nejlepší filmy jsou podle mě ty, které mají mainstreamový dopad,“ říká v rozhovoru ministr Petr Hladík. „Půl roku jsem studoval v Portugalsku, tak mě zaujal film ‚Co s továrnou?‘. Má to být sebezpytující konverzace s ChatGPT o udržitelnosti a přechodu k zelené energii po odstranění největší ropné rafinerie na severu Portugalska. To mě zaujalo,“ sdělil Ekonews.
Čím je letošní ročník Ekofilmu specifický?
Letos slavíme 50. ročník. Ekofilm je jeden z nejstarších environmentálních filmových festivalů na světě. Prošel zajímavým vývojem od budovatelských filmů, které ukazovaly, jak příroda může být krásná a jak to soudruzi dělají dobře, přes 80. léta, kdy se stal platformou pro diskusi. Tehdy se konal v Ostravě, kde se jako téma číslo jedna řešilo znečištění. Bylo to takové podhoubí, které neměl režim v ruce. V 90. letech festival hodně upadl, společnost se zabývala růstem hospodářství a podnikáním, navíc premiérem byl k ekologii skeptický Václav Klaus. V roce 1996 festival vůbec nebyl, pak se přesunul do Českého Krumlova, následně zpět do Ostravy a od roku 2015 je v Brně, kde má silné zázemí i díky Masarykově univerzitě a dalším místním organizacím.
Jaký máte k Ekofilmu vztah?
Je to vlastně takové dítě ministerstva životního prostředí, protože s resortem je Ekofilm provázaný hned od revoluce, kdy ministerstvo životního prostředí vzniklo. V Brně žiji dlouho, studoval jsem tam a Ekofilm jsem vnímal jako brněnskou věc. Až po příchodu na ministerstvo jsem zjistil, že putoval i po jiných městech.
Jak hodnotíte jeho úroveň?
Hlavně roste jeho dopad ve společnosti a schopnost festivalu nalákat nové diváky. Není to navíc jen o filmech, ale také o workshopech, diskusích, koncertech, spolupráci se zoo nebo třeba organizací Člověk v tísni.
Co je letos ústředním tématem festivalu?
Letošním tématem je „Jak (ne)zabít přírodu“. Může to být o válečných či jiných konfliktech a katastrofách, o průmyslu a dopadech těžby nebo také o některých jevech, které jsou podníceny změnou klimatu, třeba tajfuny, tornáda, která jsme ostatně zažili už i v Česku. Samozřejmě konflikt blízko našich hranic na Ukrajině je pro českou společnost důležitý. Česko v této souvislosti také výrazně podpořilo téma „ekocidy“. To, co se děje v důsledku konfliktu, ať se to týká dopadů munice a válečné vřavy nebo událostí, jako když Rusové nechali vyhodit do vzduchu obrovskou přehradu a zničili celý ekosystém. Nikdy se zatím nevyčíslovaly ztráty na životním prostředí – to je nová věc, o kterou chce Ukrajina v budoucnu usilovat, až dostane Rusy ze svého území. I Česko se podílí na metodice, která má ty škody vyčíslit.
Kde vás osobně diváci mohou potkat?
Celý ročník začneme v Praze debatou bývalých ministrů životního prostředí. Nebudou tam všichni, ale jsou ohlášení zástupci z různých politických stran, bude nás asi devět. V Brně pak začínáme 1. října diskuzí na téma „Jak sjednat mír mezi člověkem a přírodou?“. Toho se vedle mě zúčastní ředitel odboru pomoci a rozvoje Člověka v tísni pan Mrkvička, fotograf a filmař přírody Prokop Pithart nebo vědkyně z Czechglobe Zuzana Hamáčková. Proběhnou ale i další diskuze. Vlastní vysílání filmů bude začínat v pátek. Na slavnostním galavečeru v sobotu se rozdá pět cen ve třech kategoriích, a to včetně ceny prezidenta festivalu nebo ceny ministra.
Při debatě s ministry asi budete různě bilancovat. Co se vlastně změnilo pro vás osobně, když jste se stal ministrem? Vnímáte a pojímáte celou problematiku jinak?
Asi jsem nikdy nežil na obláčku a nemyslel si, co všechno ministr může zařídit a změnit. Z tohoto úhlu pohledu jsem do role ministra vstupoval tak nějak realisticky. Svoji roli považuji za hodně důležitou z pohledu manažerského a z pohledu lídra. Chci, aby se celý resort efektivně posouval k zelené modernizaci, adaptaci na změnu klimatu, cirkulární ekonomice a respektování mezinárodních závazků. Druhá moje role je formulovat to, kam ministerstvo životního prostředí směřuje, a vysvětlovat naši vizi.
Bojíte se někdy, co přijde po volbách?
Já si myslím, že zvrátit jde cokoli, vidíme to na Slovensku. Lidé si někdy málo uvědomují, že ve volbách rozhodují o tom, co má pak reálný dopad na jejich životy. Zákony se dají změnit. To, co teď prosazujeme v oblasti ochrany půdy, ovzduší či vod, to se dá během jednoho roku změnit. Na Slovensku se vede reálná diskuse o tom, jestli se nezruší národní parky. Takže je důležité, jaká vláda bude vládnout i po příštích volbách.
Vraťme se zpět k Ekofilmu. Nepřipadá vám, že na festival tohoto typu chodí jenom ti přesvědčení, ale na masy moc vliv nemá?
Určitě částečně ano. Ale ta spolupráce s fakultou, se zoo a Člověkem v tísni rozšiřuje diváky směrem ke studentům, rodičům dětí, vidíme to na datech. Samozřejmě chceme, aby byl zásah do široké veřejnosti. Chceme festival otevřít. Významný krok nastal loni, kdy se přesunul z univerzitního kina Scala do mainstreamového multikina Velký Špalíček.
Na který film se chystáte vyrazit?
Mám pár tipů. Půl roku jsem studoval v Portugalsku, tak mě zaujal film „Co s továrnou?“. Jde o portugalský film, má to být sebezpytující konverzace s ChatGPT o udržitelnosti a přechodu k zelené energii po odstranění největší ropné rafinerie na severu Portugalska. To mě zaujalo.
V minulosti vás některý z filmů či dokumentů ovlivnil?
V loňském ročníku určitě Planeta Praha. To je film režiséra Jana Hoška a ten má podle mě dopad do široké veřejnosti. Ukázal, že se můžeme na městský ekosystém dívat jinak. Potom nemůžu nezmínit film, který dostal cenu ministra, to je Nájezd na Atlantik. To je trochu sledování se splínem o tom, jak Atlantik u afrického pobřeží drancují velké rybářské lodě z Číny, Ruska, ale i ty evropské. Můžeme se díky němu mimo jiné zamýšlet nad tím, zda třeba migrační krize není způsobená tím, že ti lidé tam nemají co jíst.
U tvorby na environmentální téma funguje podle vás varování, nebo spíše pozitivní přístup, naděje?
Myslím, že nefunguje alarmismus – „jestli tohle neuděláš, pak zemřeš“. To lidem můžete říkat, a když třikrát „neumřou“, tak neuvěří. Jde o to ukazovat, v jakých podmínkách žijeme a jestli tu je dostatek prostoru, abychom tu mohli dlouhodobě takhle žít, protože nikdy nás ještě nebylo osm miliard. Nejlepší filmy jsou podle mě ty, které mají mainstreamový dopad. Otázka je, jestli v současné tvorbě neutíkáme mimo řešení problémů, jako bychom přestali přemýšlet nad budoucností. Měli bychom se vrátit k řešení problému a k tomu mohou sloužit silné filmy, ale i silné osobnosti, třeba podnikatelé.
Koho považujete za inspirativní osobnost?
Třeba Bill Gates v tom udělal poměrně hodně. Dopad podnikatelů může být zásadní. Mohou to být také sportovci nebo duchovní osobnosti. V Česku třeba Tomáš Halík a lidé, kteří nad udržitelností přemýšlejí v širším kontextu. Také manželka současného prezidenta Eva Pavlová má významný sociální i environmentální přesah.
Co byste v letošním ročníku ještě vypíchl?
Těšit se mohou návštěvníci v Brně na koncert Dana Bárty s Robert Balzar Trio v zahajovací den a sobotní doprovodný program pro rodiny v zoo. Určitě bych vypíchl spolupráci s Českou televizí, kdy budou během druhé poloviny září a první poloviny října dostupné některé filmy v iVysílání. To má právě ten mainstreamový zásah, který může na lidi zapůsobit více než návštěva v kině. Zároveň se letos bude natáčet speciální vysílání AZ kvízu na téma životního prostředí, kde se můžete těšit na známé hosty, například na moderátora Vladimíra Kořena nebo herečky a zpěvačky Dášu Zázvůrkovou a Kateřinu Winterovou.
Prý obhospodařujete vlastní les, co to obnáší?
Mám na Vysočině kousek od svého rodiště dva hektary lesa. Je to pro mě spíše zábava, útěk k fyzické práci, ale také určitá odpovědnost za budoucnost. Les byl ze 70 procent zničený po kůrovci, během několika let jsme jej vyčistili, udělali oplocenky. Něco se přirozeně obnovilo, něco se zasázelo, takže dneska je tam nějakých dvanáct, čtrnáct druhů dřevin, například borovice, modříny, jedle, duby, olše, buky, vrby. Jezdím tam s dětmi, pomáhají mi a společně se učíme o tom, jak les roste, jak si sám pomůže, proč se musejí dělat oplocenky, že je zvěř obrovsky přemnožená, že by jinak pořádně nevyrostl, a proto je potřeba redukovat stavy černé spárkaté zvěře a další.
A vy sám redukujete?
Já ne, nemám zbrojní průkaz, nelovím, asi bych nedokázal střílet. To řeší místní myslivecké sdružení, a proto se teď mění i myslivecký zákon. Normální je vyrovnaný stav zvěře. Pokud by jí bylo tak akorát, nemuselo by se oplocovat, stromky by rostly ze semínka, nebyly by v takovém procentu okousané. Zvěř způsobuje miliardové ztráty v lesích a na polích. Novela ministerstva zemědělství směřuje k tomu, aby počet zvěře korespondoval se stavem lesa. Dnes jsou v tomto ohledu omezená i práva vlastníků, která má novela posílit.
Prý také zahradničíte…
Mám to hrozně rád. Dnes samozřejmě v malém, protože nemám tolik času. Pěstujeme rajčata, papriky, máme i okrasné květiny. A hlavně ty běžné věci na zobání pro děti, maliny, ostružiny a celou řadu bobulí, třeba jostu nebo rybíz. Rašelinu nepoužíváme, jen kompost. Takže ani nehnojíme. Mám také velký sen, chtěl bych mít velký sad, miluju prořezávání stromů a štěpování. Zatím to dělám jen u rodičů. Myslím, že návrat ke starým odrůdám může ovocnářům pomoci.
Jste znám tím, že máte pět dětí. Je to udržitelné?
Děti máme z přesvědčení a rádi. Ale hodně tyhle úvahy jako politik vnímám. A ukazuji na tom rozdíl, jak pojímají ochranu přírody aktivisté a jak křesťanská demokracie. Jako lidovecký politik a ministr dělám vše pro to, abychom dokázali zemi předat v dobrém stavu příštím generacím. Kombinací nového přístupu lidí, změnou chování a technologiemi jsme schopni tady žít a předat planetu dětem a vnukům. Určitě to téma pro někoho může být, ale to, co aplikovala mnoho let Čína, politiku jednoho dítěte, nakonec pro Čínu samotnou dobře nedopadlo. Mně zkrátka nemít děti nedává smysl, planeta nemíří k nezadržitelnému počtu lidí, nějakého vrcholu podle posledních prognóz dosáhneme. A dvanáct miliard lidí dokáže naše planeta uživit.
Na grafiku Ekofilmu byla vypsána veřejná soutěž, jak to probíhalo a kdo nakonec vyhrál?
K 50. výročí Ekofilmu vzešla myšlenka otevřené grafické soutěže, ze které bychom vybrali vizuální podobu letošního ročníku. Vyhlásili jsme dvoukolovou soutěž a během tří týdnů se počet přihlášených návrhů zastavil na čísle 26. Z tohoto počtu jsme vybrali pět nápadů a požádali jsme jejich autory, aby je podrobněji rozpracovali. Chtěli jsme vidět, jak působí v různém prostředí, ať už šlo o příspěvky na sociální sítě, plakáty anebo propagační předměty. Vítězný návrh nás oslovil nejen díky připravené animaci, ale také svým nadhledem. O vítězi rozhodla porota složená ze zaměstnanců ministerstva životního prostředí a organizátorů, kterými jsou agentura Key Promotion, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity a EkoInkubátor.
Všechny nás nakonec překvapilo, že vítězný návrh vznikl ve studiu Maturus, které zaměstnává tvůrce s handicapem. Autor ilustrací, šestadvacetiletý Oliver Moučka, vsadil ve svém zpracování především na hravost a důvtip. Vítězný návrh kombinuje hravost a humor. Na festivalovém plakátu se tak letos objeví například bobr s motorovou pilou a dynamitem, krtek se střelnou zbraní nebo sršeň, jejíž zbraní jsou slova „tě vypnu“.
Ekonews jsou mediálním partnerem mezinárodního filmového festivalu Ekofilm.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.