Ekologie se stala módní floskulí. Čistě marketingově to téma přestalo fungovat, říká šéf divadla

V dětství ho fascinovaly nerosty, dnes se věnuje tvorbě na divadelních prknech i v netradičních prostorech. Vojtěch Bárta založil Chemické divadlo, které ztvárňuje témata spjatá s environmentální krizí.

Chemické divadlo se charakterizuje jako profesionální divadelní soubor usilující o nové formy „divadla poezie“ a experimenty na hranicích divadla, literatury a výtvarného umění. Vystupuje poslední dobou na pražských scénách Kampus Hybernská nebo A studio Rubín a často řeší ekologická témata z mnoha úhlů. Inscenace gomora ekocida se například věnuje propletenci globálního kapitalismu a různých mafií, které jsou ekonomicky motivované páchat zločiny na životním prostředí.

Projekty divadla se často odehrávají ve volné krajině, jako třeba Pivo, hlína, pavlišov, a diváky chtějí vést k přezkoumávání současných vztahů. Cílem nemají být ekologické agitky. „Myslím, že divadlo k opravdové změně může přispět, když nabídne funkční utopie, sny a najde přesah i do světa po něm. Jako v případě inscenace na houby, kdy se s diváky sejdeme nad houbovou bramboračkou, kterou pro ně po celé představení vaříme,“ říká umělecký šéf Chemického divadla Vojtěch Bárta.

Co je Chemické divadlo? Je to prostor, uskupení lidí, nebo myšlenka?

To bych sám rád definoval, protože vzniklo jako společný projekt se scénografkou Janou Hauskrechtovou a dvěma spolužáky herci. Kořenem je potřeba něco tvořit, ale uskupení se od té doby měnilo a je dodnes fluidní. Jeho jediným stabilním členem po celou dobu jsem já, zároveň s řadou lidí spolupracuji pravidelně. V době našich začátků jsme se hodně věnovali poezii na jevišti v nejširším slova smyslu. Nikdy nešlo o nějaké večery pod lampou, ale o komplexní a často velmi výtvarně a jinak komponované tvary. Od počátku nás ale kromě vnitřních světů také vždy zajímala politická témata. Mezi poezií a politikou v naší tvorbě neustále oscilujeme. Nechceme být jen divadlem, ale toužíme vytvářet komunitu, vychovávat ji a také se z ní učit a růst s ní.

Mám tady připravenou citaci jednoho z vašich kamarádů z dokumentu Nehasit! Hořím!, který vás zachycuje jako patnáctiletého zapáleného mineraloga.

To mě úplně děsí, já ten dokument o sobě nemám moc rád.

Proč ho nemáte rád?

Asi je v tom zachycený nějaký kus ze mě, ale zpětně vnímám, že je to i dost deformovaná realita. Dokument vznikal v křehkých obdobích života a dost nepříjemně mi lezl do soukromí. Ale můžete dokončit myšlenku.

„Vidí drahokam v každém obyčejném šutru,“ zní daná citace. Máte to při výběru divadelní předlohy podobně?

Když přistoupím ke všemu otevřeně, dá se i v trashovém rozhovoru nebo v každodenním bizáru najít diamant. Myšlenky jsou všude kolem nás a vadí mi kulturní elitářství, které neúměrně vyzdvihuje třeba literaturu na úrovni, když trefné zrcadlo naší doby může nastavit spíš útržek ze storíčka na Instagramu.

Jaké jsou charakteristické rysy Chemického divadla?

Stále víc se věnujeme autorské tvorbě, je pro nás příznačné zachycování různých vrstev reality snových obrazů. Deklarujeme, že chceme být protiváhou ke světu koncernů, který nás žene do záhuby. Často se věnujeme sociálním a environmentálním tématům v jejich křehké provázanosti.

Lákají environmentální témata diváky?

Ekologie se stala módní floskulí, pod kterou se dá schovat cokoliv. Z tohoto důvodu mě i moje produkční nedávno upozornily, že čistě marketingově to téma přestalo „fungovat“: ekologické divadlo najednou dělají všichni. Společně hledáme trnitou cestu, jak skutečné ekologické problémy komunikovat, náležitě kriticky, ale i s nadějí ve změnu a nezůstat přitom jen u přesvědčování přesvědčených.

Myslíte, že ekologické divadlo dělají všichni z přesvědčeni, nebo je za tím kalkul?

Určitě to před pár lety mohl být kalkul, ale v dnešní době je dynamika názorů na klimatickou změnu velmi nepředvídatelná. Chvíli byla ekologie v módě, potom přišla covidová pandemie a mám pocit, že to téma ustoupilo do pozadí. Greenwashing se podle mě ještě může některým divadlům vyplatit, ale radikálnější ztvárňování nepříjemných zelených témat spíše odradí řadu diváků.

Jakým způsobem se snažíte diváka u takto náročného tématu udržet?

Krásně to vystihl kamarád Ivan Buraj (umělecký šéf HaDivadla, pozn. aut.) po inscenaci K antropocénu, kterou jsem u nich režíroval. Vyjádřil se ve smyslu, že děláme paliativní divadlo určené pro těžce nemocnou společnost, jíž chceme poskytnout poslední úlevu. Přijde mi to trochu i jako past, ze které se teď snažím dostat. Myslím, že divadlo k opravdové změně může přispět, když nabídne funkční utopie, sny a najde přesah i do světa po něm. Jako v případě inscenace na houby, kdy se s diváky sejdeme nad houbovou bramboračkou, kterou pro ně po celé představení vaříme.

Dá se tak velký projekt, jakým bývá divadelní inscenace, produkovat ekologicky?

Spousta divadel cestu k udržitelnosti hledá. Často je levnější dělat udržitelné inscenace. Hannah Saleh, jedna z kostymérek, se kterými spolupracuji, například dokáže najít krásné kostýmy na skládkách. Recyklujeme, co se dá, protože jen čistě provozně to dává větší smysl. Na druhou stranu si nechci nic nalhávat, uhlíková stopa některých našich projektů je nemalá. Zahrnuje dopravu (byť někdy šetrně získaných) materiálů a energie na chod celých představení. Řada divadel už v dnešní době tlačí na vlastníky budov, kde hrají, aby se šetřilo a aby se využívaly obnovitelné zdroje, ale je to složité, zvlášť v situaci, kdy jsou většinou pouhými nájemci. Je relevantní otázkou, kolik emisí mohou naše inscenace ospravedlnit, ale myslím si, že divadlo má unikátní moc budovat prostor pro společenskou debatu, proto bych nad ním v tomhle nelámal hůl.

Děláte doprovodný program například v podobě debaty po představení?

Debaty jsme často dělávali, ale letos nám na ně nezbyly peníze. Nejen na debaty, ale třeba také na angažované procházky a další akce přesahující do veřejného prostoru. Zapojování diváků patří k modelu divadla, po kterém prahnu, ale právě tohle bývají první věci, které musíme škrtat, když nemáme dostatek prostředků.

Máte možnost získat finanční podporu?

Přijímáme větší i menší granty od státních institucí a samospráv, řešíme vícezdrojové financování a sponzoring. Dokázali bychom vyžádat i větší objem zahraničních prostředků, ale někdy býváme vězni situace, kdy český stát není schopen přijmout adekvátní míru spoluúčasti. Ačkoliv patříme na nezávislé scéně mezi celkem zavedené příjemce dotací, reálné částky jsou dost malé a nedokážou nám zajistit stabilní a trvale udržitelný provoz.

Letos jste dokonce uspořádali sbírku na Donio, kde se povedlo vysbírat více než 86 tisíc korun.

Jsem velice vděčný a děkuji všem, většinou drobným přispěvatelům. Výsledná částka nám umožnila zahrát o několik představení víc a udržet nás nad vodou.

Jak jste na tom aktuálně?

Aktuálně jsme na tom zase zle. Už nám docházejí prostředky, které máme na činnost do konce roku, takže zoufale přemýšlím, z čeho zaplatím další reprízy. To přemýšlení mě velice unavuje, ale je nutným důsledkem české situace. U nás se bere profesionální nezávislá kultura spíš jako koníček než práce, ačkoliv může patřit k ukazatelům zdravého života státu a vytvářet jedinečné hodnoty.

Zvládají na to umělecké školy své studenty připravit?

Musím říct, že mě alespoň pedagogové varovali, že budu mít nejistou existenci a že nikdy nebudu mít peníze. Já jsem spokojen s tím, jaký osud jsem si vybral, ale reálný život jsem si přece jen neuměl představit. Problém bych ale ani tolik nehledal v situaci na uměleckých školách, které své studenty na problémy s financováním už více upozorňují třeba i skrze různé přednášky nebo systémy školních grantů. Hlavní problém vidím v zažitém českém stereotypu o „komediantech“ a umělcích, kteří vždy byli, jsou a mají být chudí. Má to kořeny v undergroundu i v národním obrození, dnes to většinou vnímám spíš jako převlečenou závist řady lidí, kteří z různých důvodů rezignovali na svobody a stali se poslušnými kolečky socioekonomického systému. Kultura je také veřejnou službou… Na střet s maloměšťáckou mentalitou se ale moc připravit nedá.

Jak motivovat mladé umělce, aby přesto tvořili?

Jsem optimistický v tom, že si můžeme navzájem pomáhat tu motivaci hledat. Je to jeden z důvodů, proč se rád věnuji lektorské činnosti například na festivalu Wolkrův Prostějov, který ostatně i mně přes umělecký přednes a fascinaci literaturou kdysi k divadlu přivedl.

Na co se těšíte v nové sezóně Chemického divadla?

Těším se na projekt být bydlit obyvatel byt, který bude z různých úhlů sledovat problematiku sociální a environmentální krize v prostorách jednoho z nejzajímavějších pražských sídlišť – v Ďáblicích. Tam jsem se ostatně narodil a můžu udělat i sondu do světa svých dětských vzpomínek. Rýsuje se zde široká koprodukce se zapsaným spolkem Socionaut, s Centrem architektury a městského plánování, s iniciativou Krásné Kobylisy nebo se skvělým komunitním centrem úl.

Také uvedeme audiowalk po opuštěných domech v centru Prahy. Připravujeme projekt ve volné krajině na Táborsku ve spolupráci s A studiem Rubín a Divadlem Oskara Nedbala. Divadelní pouť diváky s humorem, imaginativně i kriticky provede po stopách řady českých tradic, ať už jde o husitství, tramping, pivní skauting, houbaření, vodáctví nebo fascinující dějiny zavedené, a přece i kontroverzní organizace – Klubu českých turistů.