Hlavní ekonomka banky ING Marieke Blomová je přesvědčená o tom, že politici prostřednictvím legislativních opatření mají na úspěch zelené transformace daleko větší vliv než finanční instituce. „Ekonomická realita nového světa jde proti touze udržet si, co máme, a tuto touhu živí i to, že politici nechtějí nikoho rozčílit,“ říká Blomová.
Sledujete, co se odehrává v jednotlivých sektorech evropských ekonomik. Jak byste to shrnula?
Kdyby mi před pěti lety, kdy jsem v Česku byla naposledy, někdo řekl, že přijde covid, válka na Ukrajině a energetická krize, tak bych asi předpovídala ekonomický kolaps. Řekla bych, že navzdory těmto faktorům se evropským ekonomikám daří dobře. Evropské ekonomiky obecně jsou však v důsledku zmíněných událostí pod tlakem, stejně jako celá zelená transformace. Spotřebitelé tolik neutrácejí, někteří raději spoří, což může pro mnoho sektorů představovat problém.
Nejvíce si aktuálně všímáme problémů v automobilovém průmyslu. Myslíte, že to bylo nevyhnutelné?
Poptávka po autech klesá nejen na evropském trhu, ale také na tom čínském. Automobilový průmysl je pro Evropu zásadní, současně se ale nezvládl adaptovat na novou realitu elektromobility. Přitom náš první report o elektromobilech byl z roku 2017. Tehdy jsme usoudili, že náklady na vlastnictví elektromobilu a konvenčního vozu budou zhruba teď někdy vycházet stejně, tedy že je to cesta vpřed jak z pohledu energetické transformace, tak z pohledu výhod pro zákazníky.
Na čem elektromobilita v EU „zamrzla“?
Je velmi náročné změnit kurz, protože výroba spalovacího motoru vyžaduje velkou pracovní sílu, je k tomu potřeba hodně pracovníků. Jenže v novém světě elektromobility to funguje spíše tak, že dovezete baterii a vložíte ji do vozu, čili k tomu potřebujete méně lidí. Nedostatkové materiály pro výrobu baterií v Evropě máme, třeba v severských zemích nebo v Portugalsku, ale nechceme těžit. Když k tomu přičtete Čínu, která investuje do těžby i výroby, výsledkem je „perfektní bouře“ pro německý automobilový sektor. Kvůli tomu pozorujeme silnou protireakci a tendenci automobilek zpomalovat zelenou transformaci. Cla zavedená na čínské elektromobily konkurenci z trhu nevytlačí, protože marže jsou vysoké (Evropská komise nedávno schválila dodatečná cla na dovážené čínské elektromobily až ve výši 35,3 procenta, pozn. aut.).
Mohly banky skrze finanční nástroje udělat něco víc v tom, aby automobilky tranzici nezanedbaly?
Když financujete ekonomiku, tak musíte chápat, které průmyslové segmenty ztrácejí, musíte sledovat nové technologie. Čím důvěryhodnější je Evropa ve své zelené tranzici, tím jsou i banky v lepší pozici tyto změny financovat. To je náš pohled. Nicméně pro automobilový sektor je pobídka ze strany bank marginální, banky nestojí na počátku těchto změn. Mnohem důležitější je impuls ze strany zákazníků nebo ceny energií. Politika a regulace mají ještě daleko výraznější vliv.
Které faktory hrají největší roli v současné krizi automobilového sektoru?
Můžeme se na to dívat dvojí optikou – čistě z pohledu udržitelnosti, nebo geopoliticky. Z pohledu udržitelnosti představuje každé zpoždění promarněný čas. Znamená to také, že musíme souběžně investovat do dvou technologií, což není dostatečná pobídka pro průmysl posouvat se vpřed. Pakliže se na to podíváme geopoliticky, což bohužel musíme, tak zelená transformace teď závisí do velké míry na importu z Číny, ať už jde o baterie nebo solární panely. Na druhou stranu se závislost kvůli zpomalení přechodu na elektromobily nezvyšuje tak rychle. Nicméně celá transformace bude proto dražší.
Protože potrvá déle?
Je to jako pomalu strhávat náplast – víme, že to tak bude bolet více, ale to je pohled ekonoma. Kdybych byla politička, musela bych zvážit, zda riziko závislosti na Číně je opravdu tak velké, že stojí za to je stavět do popředí. Neexistuje černobílá odpověď. Myslím, že jedna z klíčových otázek bude, kdo bude příštím prezidentem Spojených států, což určí, jakou pozici bude Evropa zastávat. Může nastat obchodní válka s USA, zároveň se možná budeme muset ještě rychleji osamostatnit od Číny.
Která další odvětví mají problém?
Na všechny sektory má postupný proces přechodu na zelenou ekonomiku vliv, ale dopadl na ně také prudký šok spojený se vzestupem cen energií. Od začátku války na Ukrajině jsou všichni ti, kteří používají hodně energie pro výrobu, pod velkým tlakem. Je to nejspíš větší tlak, než jaký by kdy mohla způsobit zelená transformace, a navíc přišel náhle.
Co třeba oceláři?
Co se týče oceláren, pokud bychom je budovali dnes, byl by tento průmysl nastaven jinak. Dříve se místo pro vybudování ocelárny vybíralo podle přístupu k železné rudě a uhlí. Dnes jde o hledání komparativní výhody, tedy toho, kde můžete vyrábět co nejlevněji. Asi bychom také dnes přemýšleli o tom, jak oddělit proces výroby železa a oceli. Železo by se mohlo vyrábět spíše mimo Evropu, kde je energie velmi levná, třeba v Saúdské Arábii, Maroku, Egyptě. Polotovar bychom dováželi do Evropy a třeba v severských zemích nebo ve Španělsku, kde na to jsou technologie, bychom z něj vyráběli ocel. Zatím ale vidíme, že Evropa silně brání to, co má. Jde o hodně konzervativní přístup. Jednotlivé země chrání své ocelářství proti konkurenci, vysokým cenám energií. Argumentují tím, že se jedná o jeden z produktů, který jim zajistí strategickou autonomii.
A vy byste se jí vzdala?
V rámci Evropy bychom měli vyrábět tam, kde je to nejlevnější, a výrobky vyvážet do ostatních členských zemí. Měli bychom předpokládat, že ostatní evropské země nám budou ocel dodávat. To je ekonomicky optimální řešení. Jenže pak je tu politická stránka věci, která je daleko více zaměřená na ochranu toho, co máme. Dokonce vidíme, že země v EU mezi sebou soupeří a podporují své průmysly. Naše vláda v Nizozemsku si dělala analýzu toho, jak jednotlivé státy svoje ocelárny podporují, aby se v tom sama zorientovala, nicméně varianta, že by se průmysl rozdělil na výrobu železa a na výrobu oceli, ani nebyla na stole. Ekonomická realita nového světa jde proti touze udržet si, co máme, a tuto touhu živí i to, že politici nechtějí nikoho rozčílit.
V Česku dokonce přemýšlíme o přechodných subvencích pro uhlí…
Koncept strategické autonomie je relevantní kvůli geopolitickým tlakům, ale podle mě se nyní vztahuje i na věci, u kterých to není nezbytné. Léky a energie jsou potřebné, ale zahrnovat třeba elektromobily do diskuse o strategické autonomii znamená, že rozpětí této autonomie velice rozšiřujeme. A to se děje.
Pokud bychom se vydali cestou, kterou doporučujete, museli bychom svým partnerům po celé Evropě naprosto důvěřovat. Je to reálné v současné atmosféře?
Problém s aktuálním nastavením politiků a některých jejich voličů je ten, že „kruh důvěry“ je opravdu malý. Dokonce to může vést i k teoretické snaze vytvořit autokracii, což je velmi nákladné řešení. Indikátory, které definují rizika geopolitické nejistoty a legislativní nejistoty, jsou velmi vysoko. Čína roste, USA chtějí dále dominovat a na lokální úrovni vidíme, že je snazší rozdmýchat zlobu. Pro nové politické hráče je jednodušší prorazit. Když víte, jak lidi naštvat, můžete jich jako jednotlivec oslovit daleko více než dříve. V další dekádě tak možná dojde k tomu, že politika převáží nad ekonomickým rozumem, a nebude to zadarmo. A třeba to ještě posílí lokální populisty, protože ekonomika zpomalí. Ale Evropa se většinou posouvá vpřed v časech krize, takže je naděje, že tomu bude tak i tentokrát.
Jak tato debata probíhá v Nizozemsku?
Je to takový mix. Nizozemsko dost dlouho pokulhávalo, protože jsme dobří v aktivitách souvisejících s fosilními zdroji. Nahrává tomu naše geografická pozice, přístavy, řeky. Železná ruda a uhlí mohou jednoduše připlouvat v tankerech rovnou do oceláren. Podobně to platí pro ropné rafinerie, které jsou v přístavech, máme levný zemní plyn. Proto naše transformace byla dosud pomalá, dlouho jsme byli na chvostu co do podílu obnovitelné energie.
Za posledních několik let se ale vlády snažily podporovat solární panely, elektromobily, takže došlo ke zrychlení, čemuž pomáhají i vysoké ceny energií. Máme dost mělké moře při pobřeží, takže máme opravdu velký potenciál pro větrnou energii. Z větru bychom mohli dokonce vyrábět konkurenceschopný zelený vodík. To je patrně směr, kterým se naše země bude ubírat. Ale jakmile do toho vstoupí země jako Egypt a podobné, tak tento „byznys case“ nemusí tak dobře fungovat, protože budou vyrábět nesmírně levnou obnovitelnou energii.
Hovoří se hodně o konceptech zeleného růstu a nerůstu. Jak na oba směry pohlížíte?
Oba přístupy podle mě slibují něco, co se nestane. Spíše potřebujeme od každého něco. Vycházejí z toho, že jsme dalece překročili planetární meze. Pokud se na tomto neshodneme, asi nemá cenu pokračovat v další debatě o těchto konceptech. Ti, kteří se přiklánějí k nerůstu, neříkají, že je to něco atraktivního, ale že je to nezbytné, abychom snížili závislost na některých zdrojích. Měli bychom konzumovat méně zvířecích proteinů, méně létat, méně jezdit auty a zmenšovat je. Všechny tyto věci jsou možné a v tomto ohledu je nerůst žádoucí. Lze ho docílit regulací, vyšší cenou nebo třeba právem na opravu věcí, na což teď EU tlačí. To je dobrý příklad nerůstu, protože nepotřebujete nový telefon každé dva roky. To platí i pro módní značky: pokud prodávají tuny oblečení, měly by také odpovídat za vzniklý odpad.
A co zmíněný zelený růst?
Elektromobily jsou skvělým příkladem zeleného růstu. Jenže pokud necháte volný trh pracovat, s větší elektromobilitou přijde i vyšší počet ujetých kilometrů, auta růst nepřestanou a pozitivní efekt se vytratí. Je naivní si myslet, že funguje buď jeden, nebo druhý přístup. Potřebujeme oba způsoby myšlení a jejich neustálou interakci.
Jako příklad ráda uvádím lety do vesmíru. Najednou je někdo začne provozovat a vy si uvědomíte, že nejsou zatížené daní. Bojíte se, že budou příliš levné a neudržitelné. Nebo třeba ledové bary. Přemýšlel někdo o tom, že vzhledem k vysoké spotřebě elektřiny něco takového vůbec nechceme? Proto potřebujete velmi chytré politiky, kteří se umějí přizpůsobit. Vyžaduje to však dostatečnou koordinaci a silnou vládu, která je ochotna zdanit znečišťující činnosti a dotovat ekologické aktivity. Ekonomové dlouhá léta studovali, kdy použít daň, kdy normu a kdy dotaci, oni optimální postup umějí vymyslet. Jenom politici to ztěžují.
Které zelené inovace jsou banky připraveny podpořit?
Pokud je dostatek politické podpory a technologie má svůj ziskový obchodní model, tak ji finanční instituce podpoří. Politická rozhodnutí se však v jednotlivých zemích liší a určují, které technologie jsou ziskové. Pro některé země to může být řešení v podobě jaderné energie, pokud s ní mají zkušenosti a nečelí například zemětřesení. V Nizozemsku je podle mého názoru šance na životaschopný obchodní model pro jadernou energetiku malá, takže banky by váhaly. Navíc musím říci, že ne vždy jsou to banky, kdo financuje elektrárny. Byť se finanční instituce na Západě nyní zříkají uhlí, tak uhlí se po celém světě používá stále hodně. Financují ho banky ze zemí, které mohou mít na klimatickou změnu jiný názor, případně akciové fondy. Aby se to změnilo, bude zapotřebí politických opatření, jako je třeba stanovení cen uhlíku.
Marieke Blomová
Hlavní ekonomka a globální šéfka ekonomických analýz v ING pracuje v nizozemské finanční skupině od roku 2014. Je členkou představenstva Nizozemské královské ekonomické společnosti (Koninklijke Vereniging voor de Staatshuishoudkunde), nejstarší asociace ekonomů na světě. Je rovněž členkou nezávislého poradního výboru Národního fondu pro růst (Nationaal Groeifonds).
Před nástupem do ING pracovala jako senior manažerka ve startupové poradenské společnosti z Amsterdamu „De Argumentenfabriek“. Působila jako politická poradkyně v Nizozemské straně práce (PvdA). Svou kariéru zahájila v roce 1999 jako stážistka a ekonomka ve společnosti ABN AMRO. Je držitelkou magisterského titulu v oboru měnové ekonomie.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
