Od příštího roku vejde v platnost evropská směrnice nařizující reportovat ESG další zhruba tisícovce českých firem. Vyhýbat se ESG agendě bude stále těžší nehledě na velikost a zaměření firmy, protože nároky na nefinanční reporting budou prorůstat hluboko do dodavatelských řetězců. Nemálo majitelů firem a manažerů v Česku proto pozvedá nad ESG obočí. Ptají se, proč by zrovna jejich firma, která má beztak plno jiných starostí, měla řešit papírování kvůli evropské posedlosti nějakým ESG?
Někdo možná vnímá ESG reporting jako otravné papírování, které stejně skončí někde v archivu, aniž by mělo nějaký zásadnější vliv na společnost a spotřebitele. Jestli se tento skeptický předpoklad naplní, se brzy dozvíme – zejména pokud zdejší regulátor bude v případě nadnárodních korporací akceptovat jejich globální reporting a nebude se zajímat o to, zda je postaven i na reálných datech z našeho domácího trhu.
To je totiž zatím relativně častá praxe. Mnoho nadnárodních firem se chlubí na globální úrovni svým nefinančním reportingem vyzdvihující jejich úspěchy v jednotlivých částech ESG, ale pokud byste chtěli specifická data za jednotlivé trhy, tak zjistíte, že je často vůbec nemají.
Nehledě na to by ale manažeři měli v ESG nacházet přidanou hodnotu v tom, že ho lze vnímat jako určitý návod pro zlepšení kondice firmy či dokonce transformace její byznysové strategie. To do určité míry platí i pro neziskové organizace či státní instituce.
Když se totiž dívám na ESG a jednotlivé údaje z nefinančního reportingu, tak si coby specialista na podnikové strategie, který na Fakultě podnikohospodářské VŠE učí budoucí manažery a podnikatele řídit společnosti, nemohu nevšimnout, že ESG je určitým komplementem současné byznysové strategie firmy.
Zatímco někdo tvorbu ESG strategie mylně chápe jako cvičení z marketingu a PR, ve skutečnosti jde o hlubší analýzu jednotlivých dílčích strategií firmy s ohledem na dopad na životní prostředí, společnost i firmu jako takovou. Tato analýza by měla jasně odkrýt, co pro mě jako firmu je a co není relevantní sledovat tak, abych prospíval nejen svému okolí, ale i svému podnikání. Tomuto konceptu říkáme tzv. koncept sdílené hodnoty (v angl. Creating shared value), který je znám již téměř 20 let, tedy výrazně déle než fenomén ESG.
Máš přehled o spotřebě energií a hledáš úspory? Jak se chováš ke svým zaměstnancům a jaký to má dopad pro firmu? Máš jasno, kdo jsou tví stakeholdeři a co od tebe potřebují či očekávají? Kterým rizikům je třeba předcházet?
Tyto a mnohé další otázky a následně jejich řešení jsou součástí právě onoho konceptu sdílené hodnoty. Z logiky věci jsou to zároveň ty otázky, na které by měl znát odpověď každý podnik. ESG pomáhá definovat odpovědi nejen na tyto otázky – jde do detailu, čímž může upozornit na některé oblasti, které by měla firma lépe podchytit, protože je to zkrátka v jejím ekonomickém zájmu.
Stále opakuji, že ESG ve firmě by měl sledovat každý dobrý hospodář nehledě na to, jestli vyrábím rohlíky s patnácti zaměstnanci pro několik vesnic nebo letadla, která exportuji do celého světa. Bude se pak lišit pouze úroveň detailu, do kterého je potřeba jít. Zpravidla s rostoucí velikostí byznysu a mírou jeho komplexity roste důležitost části G, která je věnována řízení firmy.
ESG si přitom mnozí spojují hlavně s ekologií. Důvod je ten, že energetické společnosti byly svou velikostí a postavením ve společnosti prvními, kterých se ESG kdy začalo týkat. Nicméně životní prostředí zastává jen prvním ze tří písmen této stále známější zkratky. A byť pro každou firmu je E důležité zejména s ohledem na energetické náklady a úspory, zbylá písmena S a G jsou neméně důležitá a pro mnohé firmy mohou být i důležitější.
Oblast S řeší společenskou odpovědnost firmy a jak se chová k lidem v i vně společnosti. Vzhledem k dlouhotrvající vysoké zaměstnanosti v Česku a vysoce konkurenčnímu pracovnímu trhu jde o oblast, ve které se všechny firmy velmi aktivně věnují nehledě na ESG.
V náboru a udržení si zaměstnanců budou úspěšnější ty, které se řídí již dlouhá léta výše uvedeným konceptem sdílené hodnoty – chovat se slušně k zaměstnancům a dobře je odměňovat se vyplatí, protože se ušetří například na výdajích za nemocenskou či častý nábor lidí za ty, kteří nespokojeni odejdou.
Stejně tak akcent ESG na odpovědnost vůči společnosti vně firmy není pouze výmyslem bruselských levičáků nutících přerozdělovat zisky firem. ESG a nefinanční reporting nenutí stát se „zeleným dobrodincem“, nutí pouze zaznamenávat aktuální data, která jsou důležitá nejen pro nás zákazníky, ale v konečném důsledku i firmu samotnou.
Každopádně některým firmám se vynakládání prostředků na zdánlivě bohulibé aktivity násobně vrací. Například těm, jejichž byznys závisí na mínění či toleranci komunity v místě podnikání. Těm se vyplácí se s ní o prostředky podělit a být s ní zadobře.
Že má do oblasti S smysl investovat, věděl už kdysi Tomáš Baťa, který pro své zaměstnance a okolní komunitu udělal extrémně mnoho. ESG nyní jen připomíná, že něco takového může být pro firmu relevantní a případně zkusit zjistit, jaké prostředky a s jakým cílem se vyplatí na tuto aktivitu vynaložit. Na nově otevřeném magisterském programu Master in Sustainability Management budu budoucí ESG manažery učit, že ESG nemá byznys ubíjet, naopak má vést k odpovědnému podnikání, které je dlouhodobě udržitelné a tedy ziskové.
Platí to i pro údaje ze sekce G, která se věnuje řízení firmy. Ta mě jako firmu může byznysově hodně posunout, protože v rámci ní bych měl kupříkladu sledovat, jak se chovám k dodavatelům a jestli splňuji jejich potřeby, například v podobě včasného placení faktur či poskytováním provozních úvěrů.
Součástí G je také dialog se stakeholdery, protože důkladná znalost očekávání dodavatelů, klientů, ale i ostatních zdánlivě vzdálených stakeholderů je zásadní pro úspěch. Ignorování jejich zájmů může pro firmu vést k často až fatálním důsledkům, které mohou přímo ovlivnit její samotnou existenci.
Asi nejznámějším příkladem mohou být firmy Uber, Lime nebo AirBnB. Všechny ze zmíněných firem sice provedly důkladnou analýzu potřeb svých potenciálních zákazníků, ale vedle toho opomněly zájmy dalších skupin stakeholderů, jako pojišťovny, místní komunita nebo municipality. Ti se po čase fungování zmíněných firem začali aktivizovat, jelikož jejich očekávání nebyla naplněna a nikdo s nimi nediskutoval, jak bude business model Uberu, Lime, AirBnB a dalších podobných firem fungovat, aniž by jim škodil.
Ve výsledku tak v mnoha městech došlo k částečnému nebo úplnému zákazu fungování těchto služeb. Tomu by přitom šlo pravděpodobně i zabránit, pokud by existoval na začátku dialog mezi firmou a jejími stakeholdery.
Z našeho výzkumu víme, že větší korporace často opomíjejí komunikaci i s jednotlivými částmi skupiny. Často se pak nestačí například divit, že se jejich nově získané firmy bouří a odmítají se skupinou kooperovat, byť je už léta známo, jak že se takovým situacím dá relativně snadno předcházet právě dialogem a zapojením dílčích center do celkového směřování celku.
Ano, v sekci G má nefinanční reporting ambici z firem dostat informace o jejich neetickém chování. Například to, jestli využívají služeb daňových rájů, přičemž idea je zřejmě taková, že spotřebitelé mají tyto informace znát, aby mohli udělat podložené rozhodnutí o tom, zda služby či produkt společnosti pořídí, a tak případně tvořit ekonomický tlak na to, aby firma svůj přístup přehodnotila.
Osobně si nicméně myslím, že firmy, které „optimalizují“ svoji daňovou povinnost prostřednictvím daňových rájů, tak budou nacházet cesty, jak to ve svých nefinančních reportech nerozmazávat. A koneckonců, i kdyby ano, tak lze mít pochybnosti o tom, že by se od spotřebitelů dočkaly nějakého citelného trestu.
Stačí si sáhnout do svědomí, kolik služeb či produktů využíváte navzdory tomu, že firma prokazatelně plundruje ekosystémy, vykořisťuje pracovní sílu, uplácí autority, neplatí daně, nebo dokonce to vše naráz? Nutno dodat, že existují i takové společnosti, jejichž postavení na trhu je natolik dominantní, že nám nezbývá nic jiného než kupovat se skřípěním zubů.
Nehledě na to lze ESG a nefinanční reporting vnímat jako typ vlastního auditu fungování firmy, který připomíná, co všechno by měl management ve svém vlastním zájmu řešit. V drtivé většině případů to má opodstatnění i v byznysových teoriích.
Je proto zbytečné ESG vnímat jako problém, zejména když důraz na něj bude s největší pravděpodobností jen sílit. Někteří tak logicky v ESG vidí příležitost a přijali ho za své, bez ohledu na to, jestli se jich nároky na ESG bezprostředně týkají.
Byť v Česku tomu ještě zdaleka není tak, jako na Západě, tak spotřebitelé jsou k ESG stále citlivější a firmy, které mu jdou naproti, tak u této skupiny získávají výhodu. Mít dobře zpracovanou ESG strategii a na ní pak i navázaný reporting tak má určitě smysl, protože právě tito spotřebitelé jsou, a ve větší míře i budou, více ochotni si za takové produkty a služby připlatit.
Menší B2B firmy kromě revize své byznysové strategie získávají i konkurenční výhodu ve vztahu k odběratelům, kteří vyžadují ESG reporting od svých dodavatelů. Protože co se stane dodavatelům, kteří nebudou moci či chtít vyhovět odběrateli a dodat mu svůj nefinanční report? Zpravidla je nahradí konkurentem, který to dokáže, pokud tedy takový existuje.
Ladislav Tyll
Ladislav Tyll vede Katedru strategie Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze. Vyučuje také na pařížské HEC a švýcarském HSG. Na VŠE je akademickým ředitelem elitního mezinárodního studijního programu CEMS a Master in Sustainability Management.
