Greenpeace letos slaví padesát let od svého vzniku. Zároveň oslavuje třicáté narozeniny i česká pobočka této nejznámější ekologické organizace. O revolučních 90. letech, protestech proti pokračování stavby Temelína, o záchraně severních Čech i současné absenci protestních akcí jsme se bavili s veteránem českého ekologického hnutí Janem Piňosem.
„Desítky let žil celý náš stát na úkor severních Čech, kdy polovina elektřiny a šedesát procent uhlí pocházelo ze čtyř okresů celého Československa! Byla to vyloženě kolonie na dodávky laciného uhlí a elektřiny za cenu naprostého zničení krajiny, ale i života tamních obyvatel,“ popisuje Piňos své zkušenosti z Greenpeace z počátku 90. let, kdy se věnoval Podkrušnohoří.
Pamatujete si, co vás přivedlo k ekologii a aktivismu?
Od mala jsem trávil veškerý volný čas v přírodě. Následovala láska k horám, což začalo už na základní škole. Na vysoké škole rostly moje znalosti o tom, co se s přírodou děje, byť za socialismu byly informace dost omezené. Zároveň jsem jako horolezec lezl po horách i v zahraničí a i tam se rozšiřoval můj obzor. Před Listopadem jsem byl v takzvaném měkkém disentu, konkrétně v Nezávislém mírovém sdružení, tehdy jsem tedy šel spíše tou politickou než ekologickou cestou. Ta přišla až po revoluci.
Co vás jako mladého rozčilovalo nejvíce?
Ubývání přírody, to byl ten prvotní impuls. V 80. letech se ještě nemluvilo o změně klimatu, na toto téma se teprve objevovaly první informace a ty se k nám nedostaly.
Hned po revoluci vás prý oslovili němečtí Greenpeace, abyste jim pomohl s výstavou, kterou chtěli pořádat v tehdejším Československu.
Ano, měli říční loď přebudovanou na výstavu o energetice a alternativní energii, což tehdy byla u nás úplná popelka. Loď plula z Hamburku proti proudu Labe do Prahy (následně kotvila ještě v Ústí nad Labem a Děčíně). Tady hledali někoho, kdo by všechno kolem výstavy zorganizoval, našel místo, kde loď bude kotvit, zajistil program, průvodce, novináře, besedy. Oslovili mne a ještě Antonína Muchu, společně jsme všechno zařídili a výstava měla ve všech třech městech velký úspěch. To byla naše vstupenka do Greenpeace. Posléze jsme byli přijati jako zaměstnanci do první kanceláře Greenpeace v Praze. Tehdy nás tam bylo pět.
Jak na tyto prvopočátky vzpomínáte?
Celé se to neslo v duchu listopadové porevoluční doby. O naši práci byl velký zájem. Ekologie byla tehdy autentickou starostí lidí.
Čemu jste se tehdy věnoval?
S kolegou Petrem Hlobilem jsme nejdřív hodně řešili jadernou energii, protože tehdy končící Pithartova vláda rozhodovala o tom, zda se má pokračovat ve stavbě Temelína. Celé jaro 1992 jsme se tedy věnovali jádru a dělali i velké akce.
Například?
Vzpomínám si na akci nazvanou Zatemněné hlavy v zatemněném ČEZu. Dali jsme dohromady třicet horolezců, kteří se dostali na střechu paláce Adria na Jungmannově náměstí v Praze, kde ČEZ sídlil. Každý měl na zádech třicetikilový baťoh a v něm pruh transparentu širokého dva a půl metru a dlouhého třicet metrů. Ze střechy paláce pak slaňovali dolů a každý rozbalil svůj pruh látky, který jsme vystříhali z mnohakilometrového transparentu z mezinárodní temelínské demonstrace. Tak jsme celou budovu obalili. Byla to bezpečnostně, logisticky, organizačně náročná akce. A to si vezměte, že to bylo v době bez internetu a mobilů.
Pak jste se přesunul na sever Čech.
Ano, vybral jsem si za svoji prioritu Podkrušnohoří kvůli těžbě uhlí, znečištění ovzduší, nemocnosti obyvatel, bourání vesnic,… Byla to doslova ekologická, sociální i zdravotní pohroma, propletenec řady problémů, které se zdály neřešitelné. Desítky let žil celý náš stát na úkor severních Čech, kdy polovina elektřiny a šedesát procent uhlí pocházelo ze čtyř okresů celého Československa! Byla to vyloženě kolonie na dodávky laciného uhlí a elektřiny za cenu naprostého zničení krajiny, ale i života tamních obyvatel. Řekl jsem si, že kdo jiný by se měl pustit do tak velkého problému, než Greenpeace.
A tak jste se tam vydal.
Ano, aniž bych to tam znal. Hledal jsem, jak začít kampaň a dostal jsem se do vesnice Libkovice, které se tehdy v roce 1992 bouraly. Už tehdy byla vystěhovaná většina obyvatel, ale nějací lidé tam stále ještě žili. Řekli jsme si, že bourat obec tři roky po revoluci a taky tam nechat odstřelit kostel do vzduchu je barbarské. A navíc na základě rozhodnutí, které bylo učiněné za komunistů.
To bourání bylo navíc zbytečné.
Přesně tak. Na základě odborné geologické studie jsme věděli, že se tam nikdy nebude těžit. Chtěli tam těžit uhlí hlubinným nikoli povrchovým dolem jako je tomu na Mostecku. Bylo jasné, že se ale k uhlí nikdy nedostanou, protože bylo uložené v těžkých geologických podmínkách. A skutečně to tak bylo. Deset let po zbourání obce byl důl zavřený pro svoji nerentabilitu. Měli jsme tehdy ekologické argumenty, geologické, sociální, měli jsme stavební studii, kde stálo, že by stačilo vesnici podkopat, aniž by se musela bourat. Nic nepomohlo. Vyjednávali jsme s doly, s ministerstvem průmyslu a hlavně jsme na začátku vedli tříměsíční blokádu. Strávili jsme tam tři zimní měsíce v krajně nehostinných podmínkách. Den co den stály ve vesnici desítky lidí, kteří bránili bourání vlastními těly.
Jak to tehdy při blokádě vypadalo?
Policie proti nám nezasáhla, ale mlátili nás dělníci demoliční čety, tedy zaměstnanci dolů. Pak zvolili taktiku, které nešlo vzdorovat. Třeba měsíc se nic nedělo a pak vždycky neočekávaně přijeli a za tři hodiny zbourali celou ulici a zase odjeli. Tehdy jsme se snažili řešit to ještě s tehdejší vládou, protože doly byly stále ještě státní, nebyly zprivatizované. Stačilo by, aby ministr řekl stop, a bourání by skončilo. Jednali jsme s tehdejším ministrem průmyslu Vladimírem Dlouhým, dělali demonstrace pod jeho okny, ale to taky nepomohlo. Už tehdy jsme argumentovali obnovitelnými zdroji, úsporami, decentralizací energetiky. Tedy tím, čím se argumentuje i dnes, což znamená, že se v naší zemi dinosauří energetika za posledních třicet let prakticky nezměnila.
Libkovická kampaň měla přesto všechno velkou publicitu.
To ano. V prvních dnech blokády jsme byli ve všech hlavních večerních televizních zprávách i na titulních stránkách deníků. Psalo se o nás i v zahraničí. Navzdory velkému občanskému vzmachu mnoha lidí z celého Česka, kteří tam jezdili, a to i neorganizovaně, ale obec stejně během dvou let zbourali. A po deseti letech nakonec zbourali i kostel, který se měl stát mementem Libkovic. Ale i když to tak vypadá, nebylo to celé zbytečné. Díky odstrašujícímu příkladu Libkovic zůstal stát Horní Jiřetín a i další obce, které byly ohrožené těžbou. A ještě jedna věc byla důležitá.
Jaká?
Ekologická hnutí získala ostruhy, naučili jsme se dobře spolupracovat. Jezdili tam lidé z různých organizací, nejen ekologických, ale i třeba za práva zvířat. Stmelilo nás to. V krajně těžkých podmínkách na Mostecku jsme se výborně naučili, jak vést kampaně, jak dělat blokádu, jak jednat s úřady, s médii.
A co následovalo?
V Greenpeace jsem byl do roku 1993. Pak jsem přešel do Hnutí DUHA, protože sídlili v Brně, kde jsem měl rodinu a děti. V hnutí jsem další tři roky pracoval i nadále na severočeské kampani. V roce 2005 jsem se pak vrátil do Greenpeace, ale do úplně jiné situace.
Co bylo jinak?
Na začátku nás bylo pět a byli jsme finančně závislí na zahraničí. Někdy kolem roku 2000 se ale podařilo, že se česká kancelář stala finančně soběstačnou. Byl tam tým patnácti lidí a já jsem se dostal na pozici kampaňového ředitele. Měli jsme skvělý tým lidí, někteří v kanceláři prakticky žili. Bylo to hodně náročné, a i proto je průměrná pracovní působnost v Greenpeace jen pár let, protože jak je ta práce energetizující, tak je stejně tak i vysilující.
A jaké kampaně jste tehdy vedl?
Třeba toxickou kampaň za společnou evropskou legislativu omezující používání toxických chemických látek. Pokračovali jsme taky v severních Čechách, tehdy přišel Jan Rovenský, který na energetické kampani pracuje dodnes. To bylo v době, kdy byl Horní Jiřetín střídavě více a méně ohrožený. Asi nejvíc působivá byla ale naše kampaň v Brdech proti americkému radaru. Tam jsme se vrátili ke kořenům Greenpeace, které v roce 1971 vzniklo nejen jako zelená organizace, ale taky jako mírová. První mise Greenpeace vypadala tak, že se dvanáct odvážných mužů vydalo z Kanady na lodi protestovat proti atomovým testům na americkém ostrově u Aljašky.
Čím jste argumentovali, když jste se snažili veřejnost a vládu přesvědčit, že stavba radaru není dobrý nápad?
Vycházeli jsme z jednoduché rovnice, že čím víc zbraní, tím víc napětí. Nechtěli jsme, aby se ČR stala součástí velkého projektu protiraketové obrany. Navíc z ekologického hlediska je místo, kde měl radar stát, cenná přírodní lokalita. Dnes je tam CHKO Brdy. Kdyby tam radar stál, možná by tam CHKO nebyla, anebo by byla menší.
Jaké všechny aktivity jste tehdy ohledně radaru dělali?
Zvali jsme americké nezávislé odborníky, pořádali slyšení v Senátu, vyjednávali s politiky. Nejviditelnější z celé dvouleté kampaně byla šestitýdenní blokáda u obce Míšov v místech, kde měl radar stát. V dubnu roku 2008 jsme tam přivezli stany a transparenty a postavili tábor. Každou neděli jsme pořádali kulturní program, jezdili za námi umělci. Na závěr jsme vyhlásili toto území za Peaceland. Pak jednou přijela vojenská policie a odtáhla nás pryč. Radar se nakonec nepostavil, protože byl americkým prezidentem zvolen Barack Obama a americká administrativa změnila plán. Stali jsme se tak součástí vítězství, což se ekologovi příliš často nestává. Obvykle je to tak, že prohraje, nebo se daný ničivý projekt jen odloží, aby se za pár let oprášil.
Pak jste z Greenpeace odešel podruhé, proč?
Celý život jsem toužil jet do Himaláje. Chtěl jsem si kvůli tomu vzít delší volno, ale to vůbec nebylo v Greenpeace možné. A taky to bylo po velmi náročné kodaňské klimatické konferenci v prosinci 2009. Česká kancelář se tam tehdy celosvětově proslavila.
V jednom rozhovoru jsem četla, že vám vadí na současných aktivistech, že se snaží hodně vyjednávat, ale už nejsou tak odvážní v akcích, jak by se někdy patřilo a jak tomu bylo dřív.
Celkově se ztrácí odvaha k radikálnějším akcím, které podle mne nejsou samoúčelné. Samozřejmě tomu musí předcházet nějaké kroky. Používáte nejdříve nejmírnější prostředky, jako je vyjednávání, a když to nepomáhá, přizvete si média, a když ani to nepomáhá, uděláte demonstraci a tak dále. Stupňuje se to a trvá to dlouho. Ale když už to dojde tak daleko, že všechny mírnější prostředky selhaly, tak by dle mě měla přijít nenásilná akce občanské neposlušnosti, abyste zvýšili tlak na pozitivní řešení. Pokud tu dnes není vůle takové akce dělat, dobrovolně se tím zbavujeme silného prostředku. První akce Greenpeace v Kanadě, jak jsem se o ní zmiňoval, měla přinést mimo jiné osobní svědectví z míst, kde se děje něco nepřijatelného. Když o něco usilujeme, musíme umět i zariskovat, vybočit z našeho zaběhnutého rámce, a to se dnes ztrácí.
Ztrácí se to u všech organizací?
U zavedených organizací se to asi ztrácí s rostoucím věkem a rostoucími šrámy. Mám velmi rád iniciativu Fridays for Future, kterým jsem s nějakými akcemi pomáhal, ale ani oni se nemají k tomu přejít k radikálnějším akcím. Vezměte si, že poslední výrazná protestní akce na ekologickém poli se uskutečnila v roce 2011 při blokádě na Ptačím potoce v srdci Šumavy kvůli ničivému a nelegálnímu kácení lesů napadených kůrovcem. A po dobu osmi let, co byl na ministerstvu životního prostředí Richard Brabec, se podle mne mělo protestovat hned několikrát.
Například?
Například v době, kdy se změnil zákon o ochraně přírody a krajiny, který se v roce 1992 stal jedním z pozitivních a progresivních přijatých zákonů vzniklých po revoluci. Zakotvil právo občanů rozhodovat o životním prostředí v jejich okolí. Občané mohli pomocí spolků a občanských sdružení vstupovat do správních řízení o rozhodování staveb, a to už od roku 2018 nejde. Když vám dnes něco vadí, můžete naléhat na svého zastupitele nebo o tom třeba někam napsat. Občané tak ztratili úřední právo mluvit do toho, co se děje kolem nich, jestli třeba bude místo parku supermarket. Podle mne to byl největší zásah do občanských práv po Listopadu. A týkalo se to všech občanů, nikoli jen ekologů.
Co děláte nyní?
Byl jsem dobrovolníkem v Milionu chvilek pro demokracii a pak chvíli i jejich zaměstnancem. Nyní pracuji v malém týmu lidí napříč neziskovkami a usilujeme o to, aby zde nevznikl nový jaderný reaktor. A to nejen kvůli nějaké naší, někdo by možná řekl staromódní, zášti proti jádru, ale proto, že jádro podle nás brzdí transformaci energetiky na decentrální obnovitelnou úspornou energetiku 21. století.
MEDAILONEK
Jan Piňos (1960)
Vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecká fakultě Univerzity J.E. Purkyně Brno (dnes Masarykova univerzita). Doktorát získal v roce 1988. V roce 1991 se stal jedním z prvních pěti zaměstnanců nově vzniklé tehdy ještě československé pobočky Greenpeace. Několik let pracoval také pro Hnutí DUHA. Za úspěch Jan Piňos považuje, že po desítkách let práce na ekologických, prodemokratických, humanitárních, kulturních a komunitních aktivitách a kampaních neztratil motivaci a energii se pouštět do dalších.
Barbora Postránecká
Vystudovala Fakultu humanitních studií UK. Během následujících deseti let prošla regionálním zpravodajstvím MF Dnes, domácím zpravodajstvím na iDNES.cz a Lidovými novinami, věnovala se především školství. Nyní je se dvěma malými dětmi novinářkou na volné noze. Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás. Založila iniciativu Vyrůstat doma.
