Studie Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku zaměřená na littering zkoumala, jak znečišťujeme své okolí volně pohozenými odpadky. Zákazy a pokuty přitom nejsou nejlepší cestou, jak situaci zlepšit.
Existuje jen málo lidí, kteří by neznali písničku „Love is all around“ od britské kapely The Troggs. Tím spíše, že ji v minulosti přezpívala řada kapel a objevila se i ve filmovém hitu „Láska nebeská“. Autoři hitu se ovšem ve svých představách mýlí. To, co nás skutečně obklopuje a čemu se nelze vyhnout, jsou volně pohozené odpadky, takzvaný littering.
Litteringem není míněn veškerý odpad, který se ve městech, v přírodě nebo u silnic nachází. Za littering je možné považovat jakýkoliv odpad úmyslně nebo neúmyslně pohozený, odložený nebo vlivem větru či vody zanesený mimo místa určená pro sběr odpadů, jako jsou odpadkové koše nebo kontejnery, u něhož jeho původce nejeví snahu o sběr. Do definice litteringu ovšem nepatří třeba černé skládky, které jsou výsledkem nelegálního chování a jež tvoří často elektroodpady, stavební odpad nebo bioodpad.
Tento článek vznikl na základě terénního šetření, které probíhalo od zimy 2020 do listopadu 2021 a je součástí studie s názvem Hodnocení volně pohozeného odpadu (littering) jako podklad pro plán řešení problematiky litteringu obalů v ČR včetně stanovení podílu obalové složky. Zadavatelem studie byla autorizovaná obalová společnost EKO-KOM.
Littering produkuje další littering
Současné kroky Evropské unie naznačují, že vůči litteringu není společnost lhostejná. Proto i na evropské úrovni existují snahy regulovat chování, které vede k odhazování odpadků, například v podobě Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/904 o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí. Předpokladem účinné regulace je však dostatek dat o litteringovém chování.
Proč a jak lidé odpadky do veřejného prostoru vlastně odhazují? Právě tím se zabývala studie Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku při Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
Z analýz vyplývá, že litteringové chování je kombinací špatně nastavených morálních a sociálních norem chování a nevhodného technického zajištění sběru odpadů – tedy nedostupnost odpadkových košů, sběrných nádob na využitelné složky odpadů nebo sběrných dvorů a míst. Výzkumníci Khawaja a Shah (2013) uvádějí, že k litteringovému chování dochází v případě, že jsou lidé líní a argumentují, že nedělají nic, co by nedělali druzí.
Důležitým faktorem jsou rovněž odpadkové koše. Nejde přitom pouze o jejich počet, ale také o jejich dostupnost a dochozí vzdálenost (Bator et al., 2011). Schultz a kolektiv (2013) dodávají, že míra litteringu roste v území, kde už volně pohozený odpad leží, neboli littering produkuje další littering. V takovém případě se totiž aktivují takzvané pro-litteringové normy, kdy má jedinec pocit, že odhazovat odpadky okolo sebe je normální.
Mladí dospělí jsou borci
Kdo je typickým původcem litteringu? Studie potvrzují, že littering roste ve větších sociálních skupinách, protože se rozmělňuje odpovědnost za litteringové chování. Role sociálních norem může proto vysvětlovat vyšší sklony k litteringovému chování u mladých dospělých, zejména v rámci věkové skupiny 15 až 24 let. Studie ENCAMS (2004) uvádí výroky, které vysvětlují litteringové chování mladistvých: Je mi to jedno (I’m Just not Bothered), Nechci být považován za šplhouna (I Don’t Want to be Seen Like a Geek), Jsem přece borec (I’m Hard, I’m Cool), Může za to nedostatek odpadkových košů (Blame it on the Bins).
Ke změně chování však nevedou pokuty za odhazování odpadků na veřejném prostranství, zákazy ani zálohy na lahve nebo plechovky. Mnohem účinnější i levnější jsou komunikační kampaně založené na posílení pocitu vlastní odpovědnosti a informovanosti, včetně užívání negativních emocí – například označováním litteringu za znak lajdáctví a nevychovanosti. Účinným nástrojem je rovněž edukace dětí a jejich zapojení do úklidových akcí.
Spousty skla a nedopalků
Analýzy litteringu využívají tři indikátory pro měření množství – hmotnost, objem a počet kusů. Ze šetření v Česku vyplývá, že nejvyšší hmotnostní zastoupení má sklo (30 %), plasty (28 %), kovy (19 %) a ostatní odpad – například textil, obuv, nebo elektroodpad (10 %). Podle počtu kusů jednoznačně vévodí nedopalky cigaret (72 %), následované plasty (14 %) a kovy (4 %). Ostatní druhy odpadů hrají pouze zanedbatelnou roli, a to včetně žvýkaček, drobných papírových odpadů nebo skleněných střepů. Z hlediska objemu mají největší podíl plastové odpady (56 %) a kovy (11 %).
Ještě zajímavější jsou výsledky pro jednotlivé lokality, které ilustrují zátěž veřejného prostoru. Z výsledků je patrné, že nejméně jsou litteringem zatížená centra měst a stezky přírodních chráněných území (méně než 30 g odpadu na 1000 m2). Na jedné straně tedy území, na která jsou kladeny největší nároky na čistotu, jako jsou centra měst, a na straně druhé území s vysokou mírou anonymity, jako jsou přírodní stezky. Méně než 100 g odpadu na 1000 m2 vykazují i ostatní urbanizovaná území v obcích a městech, cyklostezky a parkoviště.
Největší zátěž litteringem je naopak typická pro zastávky veřejné hromadné dopravy (více než 2,5 kg na 1000 m2), dopravní komunikace (více než 300 g na 1000 m2) a lokality kolem rekreačních vodních ploch (více než 450 g na 1000 m2).
Z hlediska počtu kusů odpad nejméně zatěžuje okolí turistických stezek v rámci chráněných území (zhruba 4 kusy na 1000 m2), cyklostezek (zhruba 22 ks na 1000 m2) nebo dopravních komunikací (33 ks na 1000 m2). Největší zátěž vykazují opět zastávky městské hromadné dopravy (zhruba 550 ks na 1000 m2).
Někdy stačí jen „vajglovník“
Sociologické šetření provedené v Česku potvrdilo, že nástroje a opatření k prevenci vzniku litteringového chování se musejí soustředit na skupinu původců, kteří mají nízký respekt k pravidlům a střední až vysokou intenzitu pohazování odpadků. Litteringové chování této cílové skupiny je záměrné (vnitřní přesvědčení spojené s lhostejností) a je důsledkem lenosti. Ta způsobuje, že sebemenší nepohodlí vede k pohazování odpadků mimo odpadkové koše. Pro předcházení vzniku litteringového chování u této cílové skupiny lze doporučit následující opatření:
- vybavit území odpadkovými koši (v dostatečném množství a s takovou frekvencí svozu, aby nedocházelo k jejich přeplňování); minimalizovat vzdálenost k odpadkovým košům; volit vhodnou lokalizaci odpadkových košů; zvýšit viditelnost odpadkových košů,
- navrhnout komunikační kampaň, která bude akcentovat: aktivizaci sociálních norem (např. upozorněním na poškozování majetku); odstranění pocitu lhostejnosti (sociální kontrola); zvýšení pocitu odpovědnosti za produkovaný odpad.
Někdy ovšem nejsou sofistikovaná opatření nutná a k řešení stačí pouze originální nápad. Příkladem může být „vajglovník“ pro sběr nedopalků u vodní nádrže Balaton u obce Karolinka.
Jaké množství odpadků ve veřejném prostoru je pro nás ještě společensky přijatelné? Výsledky pramenící z terénních šetření nám tuto otázku zodpovědět nepomohou. Jediné, co je možné s jistotou říct je, že zátěž veřejného prostoru odpadky je reálný problém, který ovlivňuje estetickou hodnotu prostředí, ve kterém žijeme, a který klade nároky na veřejné rozpočty, z nichž je financovaný úklid. Současně ve veřejném prostoru končí odpad, který je možné materiálově či energeticky využít, a v současné době většinou končí bez dalšího využití na skládkách odpadu.
Jan Slavík
Jan Slavík je prorektorem Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Ve své vědecké práci se zaměřuje na ekonomii nakládání s odpady, efektivnost veřejných služeb a behaviorální aspekty rozhodování domácností o spotřebě veřejných služeb. Tato témata jsou součástí širšího komplexu aspektů přechodu ekonomiky Evropské unie na ekonomiku, která je v souladu s principy oběhového hospodářství. Na Fakultě sociálně ekonomické UJEP působí od roku 2014. Od roku 2020 je docentem veřejné ekonomie a garantem bakalářského oboru Ekonomika a management.
