Pro mnoho konzumentů rychlé módy končí životní cyklus oblečení v lepším případě v kontejneru na textil. Mají dobrý pocit, že oblečení neskončí na skládce a mohou si jít koupit další nový kousek. Tak tomu ale není, upozorňuje Liz Rickettsová, spoluzakladatelka neziskové organizace OR Foundation v otevřeném dopise módnímu průmyslu, který zveřejnil magazín Atmos. V něm popisuje, jaké nespravedlivé podmínky panují na jedné z největších tržnic světa v Ghaně a jak i přes veškerou snahu odtud čtyřicet procent oděvů svezených ze severní polokoule míří na skládky. Tamní skládky.
Obecně, recyklace textilu je velmi složitá. Většinou nejde o recyklaci v pravém slova smyslu, ale o downcyklaci. Celková čísla za český trh nejsou, ale například Potex, jedna ze společností provozujících kontejnery na textil v Česku, na svém webu uvádí, že v roce 2019 vysbírala 2 750 000 kilogramů textilu. A co ten „zbytek“?
Oblečení může putovat do zemí třetího světa anebo se z něj stanou hadry, výplně autosedaček, bankovky, stojí v infografice na webu Potexu. O tom, jak to vypadá v onom pro nás vzdáleném třetím světě a jaký je „posmrtný život“ možná zrovna vašeho textilního odpadu, píše ve svém dopise Liz Rickettsová. Ta založila v roce 2016 založila organizaci s názvem Dead White Men’s Clothes, provádějící výzkum na ghanském trhu s oblečením a spolupracující s tamními maloobchody a upcyclery.
Tržnice Kantamanto je jednou z největších znovuprodejních a upcyklačních hubů na světě, umístěna v hlavním městě Ghanské republiky Akkře. Kantamanto se zpracování odpadu oděvního průmyslu věnuje od 60. let minulého století a zaměstnává třicet tisíc lidí. Jedná se především o prodej, opravy, čištění a recyklaci odložených věcí ze severní polokoule. Na první pohled se může zdát, že jde o dokonalý příklad cirkulární ekonomiky a udržitelnosti.
Kantamanto – „zlatý důl” pro velké „udržitelné“ oděvní značky
Představa odpadu měnícího se znovu ve zdroj je však z velké části zidealizovaná a zneužitá k dalšímu zisku velkých oděvních značek, které se pomocí „zelených“ marketingových strategií snaží změnit image na udržitelné firmy. Realita byznysu se secondhandovým zbožím je bohužel daleko od námi zromantizovaného modelu upcyklace. Její součástí je stále se kumulující odpad, bída i smrt, píše Rickettsová.
Podle závěrů jejího výzkumu proteče každý týden tržnicí Kantamanto zhruba patnáct milionů kusů oděvů. „Ekosystém maloobchodníků, barvířů, tiskáren, čističů, krejčích a upcyclerů společnosti Kantamanto přeměňuje více oblečení než jakákoli ´moderní´ platforma pro další prodej obnošeného oblečení v západních zemích”, říká výzkumnice a designerka Rickettsová.
Pro srovnání například americká online burza oblečení a doplňků ThredUp uvádí, že od doby, kdy v roce 2009 začala podnikat, „recirkulovala“ celkem sto milionů položek a čtyři miliony kusů rychlé módy. Kantamanto oproti tomu vrací do oběhu sto milionů kusů každé čtyři měsíce, v drtivé většině případů se jedná o produkty rychlé módy. Na rozdíl od prodejních platforem, jako je ThredUp, však Kantamanto neprodává pouze oblečení vysoké kvality, ale i to, co by na Západě nenašlo své konzumenty. „Pokud naše oblečení žije v lineární ekonomice, pak Kantamanto představuje konec této cesty,“dodává.
Čtyřicet procent oděvů končí jako nevyužitý odpad
Kantamanto je konečná, odtud již není kam oblečení prodat. Není zde žádný outlet pro neprodané oblčení, jako například na americké online burze.
„Navzdory obrovskému úsilí podnikatelů v Kantamantu čtyřicet procent oděvů opouští trh jako odpad. V Akkře chybí prostor pro skládky odpadu z oděvů, takže je většina z nich spálena pod širým nebem, smetena do stok, odkud se nakonec dostane do moře, nebo je vyhozena do osad, kde žijí nejzranitelnější obyvatelé Akkry“, píše v dopise Rickettsová. Jaké jsou možné důsledky naznačuje jen to, co se děje s oblečením při praní.
Sběrači odpadu v Kantamantu se denně hrabají v odpadcích v naději, že najdou cenné materiály a vymývají lidské výkaly z oděvů získaných ze skládky s vidinou nepatrného zisku. Jedná se o oděvy vyráběné některými z největších a nejziskovějších značek na světě, které je zasílají do Ghany ve jménu udržitelnosti a cirkulace, a pro které se africké Kantamanto stálo novým „zlatým dolem“ z hlediska proklamované marketingové udržitelné strategie.
Pro obchodníky z ghanské tržnice tomu tak ale není, píše dále designérka, která zde strávila spoustu času. „Mnoho maloobchodníků společnosti Kantamanto si bere půjčky s 35 procentní úrokovou sazbou na nákup balíků s oblečením zaslaných z celého světa. Na balíky s oděvy, které byly ve většině případů spotřebiteli poskytnuty zdarma nebo které byly shromážděny značkami jako odpisy neprodejných zásob. Pouze dvacet procent maloobchodníků společnosti Kantamanto vydělává na zisku z prodeje, mnozí mluví o tomto obchodu jako o „ruské ruletě“, připomíná Rickettsová stinné stránky tamného byznysu s oblečením z druhé ruky.
Za dehonestujícím výrazem „zlatý důl“, kterým Kantamanto označily samotné velké módní značky, se skrývá i mnoho tragických lidských osudů. Rickettsová udává jako příklad příběh malého chlapečka, kterého rozdrtil 54kilogramový balík stlačeného oblečení z mrtvých zásob nejbohatších značek a použitého oblečení ze západních zemí. Těžký balík sklouzl z hlavy jeho matce pracující v tržnici jako kayayei (ghanský výraz pro označení nosičky balíků obnošeného oblečení). Kayayei se stávají dívky již v útlém věku. Matky nosí své děti omotané na zádech společně s padesáti kilogrami stlačeného oblečení či jiného zboží a riziko zranění či smrti se tak stává součástí jejich každodenního života.
Nedostatek oblečení v chudých zemích je mýtus
Lidé, kteří darují své obnošené oblečení, věří, že tím udělají něco prospěšného pro ostatní, a že toto oblečení neskončí na skládce. Společensky je darování oděvů vnímáno a prezentováno jako prostředek k trvalé udržitelnosti. Mnoho módních řetězců razí strategii sběru oděvů a prezentuje ji jako ekologicky šetrný způsob nakupování oblečení nového. Za odevzdání nepotřebného oblečení je spotřebitel odměňován například kreditem, který může v obchodě znovu proměnit za nové zboží.
Udržitelnost globálního obchodu s oblečením z druhé ruky, deklarovaná módními řetězci, je ale založena na mýtu, že chudý jih trpí jeho nedostatkem. Severní část polokoule se skutečně potýká s nadbytkem oblečení, představovat si ale, že ho Afrika má málo, je zcela zcestné. Rychlá móda, která končí v Kantamantu, není vyrobena k tomu, aby byla někým milována a udržována co nejdelší možnou dobu. Oblečení je darováno, protože existuje nekonečná nabídka nového, lehce dostupného oblečení, které jej okamžitě nahradí a které je vyprodukováno v obrovském množství.
Bazar oblečení z druhé ruky je byznys, který je nezbytný pro existenci obchodu s oblečením novým. Byznys s použitým oblečením se tímto stává nepostradatelnou součástí módního průmyslu, stává se pomyslným „zlatým dolem“, který umožňuje tuto nadprodukci a enormní zisky zvyšovat a realitu důmyslně ukrývat za všeobjímající pojem „udržitelného rozvoje“.
Bez snížení masivní produkce oděvních firem udržitelná móda nemůže existovat
Rickettsová se stala očitým svědkem lineární ekonomiky módy, která doslova přetéká do oceánu. Tvrdí, že jakožto globální společnost nepotřebujeme více oblečení, ale naopak potřebujeme jeho produkci výrazně snížit. „Každá značka, která říká něco jiného, klame své spotřebitele“, říká a dodává, že by módní značky měly být povinny zveřejňovat informace o tom, kolik jednotek z každé položky, kterou prodávají, vyrobí.
Oděvní firmy, které nejvíce investují do cirkulárního hospodářství, jsou většinou také největšími vykořisťovateli pracovníků podílejících se na upcyklaci jimi vyprodukovaného oblečení. Obchod s použitým oblečením nejenže zdecimoval místní textilní hospodářství a stal se jediným zdrojem materiálů pro tamější designery, ale stojí za dlouhodobým znečišťováním životního prostředí.
Rickettsová vyzývá ke změně uvažování o cirkulární ekonomice, k investování do komunit, jako je Kantamanto, které po celá desetiletí odklízejí odpad vyprodukovaný nejbohatšími značkami a jejími konzumenty. K tomu, aby se z lineární ekonomiky stala cirkulární, je potřeba, aby komunity, jako je Kantamanto, nebyly vykořisťovány, ale dostaly spravedlivý díl odměny na tomto obchodu.
Kateřina Hefler
Kateřina Hefler se ve volném časem věnuje hlavně focení, její práci je ke shlédnutí zde na www.katerinahefler.com a některé její fotky můžete vidět i na Ekonews.
