Úhor je část půdy, která se po sklizni nechává ležet ladem, takže zůstane rok nebo i déle neosetá a nic se na ní nepěstuje. To ovšem neznamená, že na ní nic neroste a že k ničemu neslouží, právě naopak.
Ze semenné banky vzejde řada polních plevelů, případně i zbytky osiva a výdrol z předchozích komerčních plodin, a půda se znovu zazelená. Od toho se potom úhor nazývá „zelený“.
Po roce se půda znovu zkultivuje a vzešlé rostliny obohatí půdu o rostlinnou biomasu a zlepší strukturu půdy. Úhor, pokud je kvalitní, může sloužit i jako pastva pro dobytek. Ostatně tak byl využíván i ve středověku v rámci trojpolního hospodaření.
Úhor však nemusí být jednoletý. Především v ochraně přírody se praktikují úhory dvou až pětileté, a to za účelem podpoření biodiverzity. V takových případech pak můžeme mluvit téměř o biopásech. Hlavním rozdílem od biopásu však je, že do půdy se neseje žádné osivo a počítáme jen s tím, co vzejde samo.
Pro úplnost – existuje také černý úhor. V tomto případě se půda nechává záměrně holá, aby nedocházelo ke konkurenci od jiných rostlin. Typicky se s ním setkáte například ve vinohradech nebo sadech, kdy je každý druhý řádek prost jakékoliv zeleně. Černý úhor pochopitelně biodiverzitu nepodporuje a půda je ohrožená erozí, navíc je nutná intenzivní mechanizace a/nebo užití herbicidů.
Výhody úhorů
Dnešní intenzivní zemědělství nenechává téměř žádný prostor pro přechodná stanoviště. Naše krajina je plná ostrých kontrastů pole/les, chybí něco „na půl cesty”, taková přechodná společenstva, kterým se říká v ekologii ekotony. Tyto pozvolné přechody jsou významnými centry biodiverzity, potkávají se zde druhy z obou okolních společenstev a navíc i druhy speciální, typické pouze pro tyto přechody. Proto je každý kousek orné půdy, který leží rok či dva ladem, cenný a ani není nutné, aby v něm rostlo něco vzácného.
U úhoru platí známé rčení: Důležitý není cíl, ale cesta.
Jak se úhor v průběhu těch dvou až pěti let vyvíjí, stává se z něj postupně louka. Zarůstá vytrvalými rostlinami, ubývá volné půdy a tím i místa pro tak zvané pionýrské druhy, které potřebují jednou za čas půdu narušit. Proto se musí úhor po pár letech posunout jinam nebo znovu zrýt, aby příležitost dostala všechna droběna.
Úhor je také domovem mnoha druhů hmyzu, pavouků, ptáků a dalších živočichů, kteří často fungují jako predátoři běžných škůdců polních plodin. Úhor nám může být tedy nápomocen také jako přirozený zdroj ochrany pěstované kultury.
Úhor jako ochranné pásmo přírodních památek
Okolo Mikulova na Moravě je řada přírodních památek a rezervací, které jsou uprostřed polí. Vytvořením ochranného pásma s úhorem zamezí zanášení postřiků nebo hnojiv do rezervace větrem. V těchto úhorech pak přežívá řada vzácných druhů, které potřebují právě narušenou půdu, např. úporek pochybný, černucha rolní nebo zběhovec trojklaný.
Tyto druhy to mají těžké, protože se na intenzivně využívaných polích neudrží, ale nevyhovují jim ani zapojené trávníky, prostě potřebují něco mezi. Tyto polní plevele jsou dědictvím z dob, kdy zemědělství nebylo tak dokonalé, a v polích mimo obilí rostla plejáda dalšího polního kvítí. Příkladem může být koukol polní, který si ještě naše babičky pamatují ze svých polí a dnes je ve volné přírodě na pokraji vyhynutí.
Úhor na louce?
V Národním parku Podyjí se nachází řada bývalých polí, která byla zatravněna. Jedná se však většinou o druhově chudé porosty s vysokým podílem trav, které jsou biologicky poměrně málo hodnotné. Právě na tato bývalá pole si v rámci výzkumu posvítili pracovníci Botanického ústavu akademie věd, Mendelovy univerzity v Brně a Výzkumného ústavu pícninářského v Troubsku a vytvořili zde hned několik experimentálních úhorů.
Výsledkem bylo zvýšení místní diverzity rostlin zhruba o třetinu a v některých případech i nalezení vzácných druhů polních plevelů například hlaváčku plamenného, které nebyly v národním parku pozorovány už roky. Na lokalitách byla nalezena také řada vzácných druhů hmyzu, včetně např. hnědáska květelového. V tomto případě se z části chudé louky díky úhoru vylouplo opravdové přírodní bohatství.
Není tomu ovšem vždy právě tak, v žádném případě nedává smysl rozorávat druhově pestré porosty s řadou kvetoucích bylin nebo například orchidejové louky.
Co dělat, když si chci úhor založit sám
Založení úhoru má svá úskalí. Je nutná dobrá znalost místa a jeho okolí, ale třeba i historie, jak ukazují úhory z Podyjí. Proto je lepší se poradit s odborníky z místní pobočky AOPK ČR. Ti mají o historii krajiny poměrně dobrý přehled a jsou schopni a ochotni poradit.
Hlavním nebezpečím pro úhory jsou některé invazní rostliny, které dobře bují zvláště v místech, kde je dostatek živin a vláhy. Proto se na úhory hodí spíše sušší stanoviště. Zároveň je dobré zkontrolovat okolní porosty, zda tam invazní rostliny nerostou. Pokud jsou v těsné blízkosti, je velmi pravděpodobné, že se do nového úhoru rozšíří. To lze eliminovat tím, že tyto rostliny posečete před rozkvětem, takže nevytvoří semena, která by se mohla dále šířit. I tak je potřeba úhor kontrolovat a případné invazní rostliny regulovat sečí.
Pro odbornější veřejnost a nejzapálenější čtenáře jsou volně k dispozici certifikované metodiky k zakládání úhorů:
Podpora biodiverzity travních porostů pomocí maloplošných úhorů
Úhorová hospodaření na loukách a pastvinách
Více si o úhorech můžete přečíst na blogu Živěna také v dřívějším článku Martina Smetany.
Článek byl publikován na webu Živá půda. Potřebujete poradit? Napište do poradny Živé půdy.
