Nejlepší by bylo, aby každý člověk měl nějaký záložní zdroj energie, říká šéfka Zelených

Magdalena Davis spoluřídí Stranu zelených s Michalem Bergem necelé čtyři roky. A není to příliš radostný úkol. Strana se v aktuálních průzkumech pohybuje jednoznačně pod třemi procenty, v posledních volbách do Poslanecké sněmovny získala méně než procento hlasů.

„Neumíme lidem vysvětlit, v čem je náš přínos pro ně. Proto se teď snažíme na naši zelenou politiku dívat i z pozice člověka, kterého zajímá především jeho nejbližší okolí,“ říká Davis.

Vaše preference od roku 2006 setrvale klesají. Proč se vám nedaří odrazit se od dna, když v Česku už klimatické změny můžeme pozorovat na vlastní kůži?

Myslím si, že to má několik důvodů. Jeden z důvodů, proč se nám třeba úplně nepodařilo ve volbách 2017 zaskórovat podobně, jako se to později podařilo zeleným v Polsku, je to, že v té době jsme se minuli s naší cílovou skupinou. Ve straně jsem byla čerstvě, byl to ten okamžik, kdy nastoupili Piráti. Strana byla pak kvůli propadu ve volbách velmi zadlužená, museli jsme splácet, což nám neumožňovalo dělat věci tak, jak bychom potřebovali. Další věc je, když se podíváte na celý postsovětský blok, tak nikde žádná velká zelená strana není, jedinou výjimkou je teď Černá hora.

A když se podíváme na příčiny přímo v Česku?

U nás jsou ta témata jako sociální spravedlnost, o kterou bychom chtěli usilovat ruku v ruce s ekologickými tématy, snadné dát do jednoho pytle s komunismem. A i když jsem v komunismu vyrůstala a rozhodně jsem proti této formě společnosti, tak ten pocit, že nás nějak spasí neomezený kapitál v soukromých rukou, s tím se také naprosto neztotožňuji. Čím dál víc vidím význam sociálního státu, který zajišťuje úroveň občankám a občanům, aby mohli žít důstojný život. A to je další věc, proč se nám nedaří vyhrabat z našich malých preferencí. Že neumíme lidem vysvětlit, v čem je náš přínos pro ně. Proto se teď snažíme na naši zelenou politiku dívat i z pozice člověka, kterého zajímá především jeho nejbližší okolí.

Mladí lidé nejsou minulostí zatížení, environmentální témata je zajímají. Proč se nedaří průlom u nich?

Z prezentace „Klima se mění – a co my?“ z roku 2021 si pamatuji klíčovou informaci, že ze sta procent náctitelých studentů je jen pětina těch, kteří se aktivně v něčem angažují a následně jsou schopni strhnout dalších asi 40 procent. Zbytek se neúčastní, nebo je dokonce ve svém počínání destruktivní. Ta pětina aktivních se rozprostře na politické spektrum, byť s větší inklinací k nám, Pirátům či Topce. Ale ve finále je to stejně málo.

Čili naši typičtí voliči a voličky jsou stále střední třída, zejména ženy mezi třiceti až padesáti lety. A ještě do toho vstupuje jedna věc. U hodně lidí naše témata rezonují, ale vždy pak zafunguje ten strach ze ztraceného volebního hlasu, zejména ve chvíli, kdy je otázka položená tak, jestli vyhraje Babiš, nebo demokracie. A nemůžu se tomu divit. Vyšlo nám to z průzkumů jako největší výzva k překonání.

Probíhá zelená transformace, proč se nenajde dost zástupců byznysu, kteří by vám poslali peníze? Nebyli byste pro ně dobrá investice?

My máme spoustu malých sponzorů, díky nimž strana dělá hodně věcí. Se zelenou transformací je to složité v tom, že my jsme k ní jako národ sami nedošli. Nám byla takzvaně nadiktovaná z EU, tím pádem se s ní spousta lidí ani neztotožňuje. A druhá věc, kterou slýchám, když se bavím s lidmi z demokratického spektra, kteří chodí volit pravicové strany – oni nevěří, že veřejné peníze jsou dobře vynakládané, a to včetně evropských dotací na zelenou transformaci nebo sociální soudržnost. Někteří podnikatelé říkají, že Zeleným peníze dají, ale až tak za šest let, až budou mít pocit, že nastal ten správný čas. Někteří si myslí, že tady mezitím bude ještě vláda ANO a ODS a že to se Zelenými bude mít cenu až po dalších volbách.

Stranu spoluřídíte s Michalem Bergem. Máte od lidí nějakou zpětnou vazbu? Nepůsobí to na ně, že je strana rozpolcená, jak tomu v případě Zelených často bývalo?

„Feedback“ na to nemáme skoro žádný. Obecně když něco děláte navíc, ve svém volném čase, tak je vždy lepší, když jsou na to dva. Ale samozřejmě jde především o genderovou vyváženost.

Co když se blíže k volbám ukáže, že jeden z vás je výrazně oblíbenější? Nerozmyslíte si to?

Určitě ne. Máme „předskokany“ v jiných zemích, kde vidíme, že to funguje dobře. Vždy jeden předseda působí více navenek a jiný dovnitř, hlídá interní procesy. S Michalem nejsme vždy zajedno, ale jsme schopni si to vždy vyříkat. Třeba když jsme se bavili v roce 2021 o možnosti spolupráce s tehdejší ČSSD, byly tam emoce, ale nakonec jsme se dohodli, takže se konflikt nepřenesl do strany. V tom vidím obrovskou sílu spolupředsednictví.

Vláda schválila klimaticko-energetický plán s velkým důrazem na jádro. Jak byste ho okomentovala?

Pořád mám pocit, že jsme jako Češi dobří v aktualizacích strategií, ale ten náš aparát na ministerstvech není schopen procesovat tak obrovský balík peněz a strategických cílů, aby to celé spolu ladilo. Příkladem jsou peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci, který vznikl, aby mohli lidé v znevýhodněných regionech vytvořit něco nového, třeba začít podnikat. Ale to se vůbec nestalo. Peníze byly rozděleny v obrovských balících. Zhrozila jsem se, když odsouhlasili dvě miliardy pro Tykače nebo čtyři miliardy pro společnost Orlen (velké projekty ještě, až na pár výjimek, neprošly celým schvalovacím kolečkem, ale byly předvybrány v daných krajích, pozn. aut.). Druhá věc je, že některé projekty ani nebudou realizované a bude potřeba vybrat nové, na což bude už daleko méně času. Navíc to ignoruje sociální strukturu těch regionů, kde je spousta lidí v exekucích, jejich životní perspektiva je nulová, pohybují se v šedé zóně ekonomiky. Dokud stát nevyřeší těch 800 tisíc zadlužených, tak nedojde ani k transformaci.

Jenže na to se peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci využít nedají…

Ne, je to systematický projekt, ne projekt na tři roky. K nějakému zásadnímu kroku, jak je oddlužit, mělo dojít už dříve. S podobnými situacemi se ale v Česku setkáváme pořád. Když v Evropě šroubovali na střechy solární panely, tak my měli problémy se základy budov. A jejich stav se teď promítá do toho, jaké investice můžeme dělat. Máte třeba zdravotní středisko, které potřebuje zrekonstruovat, ale peníze dostane jen na solární panely. Jenže střecha je ani neunese.

Bohužel s rozdělením financí pro uhelné regiony se už moc nedá dělat, jinak bychom se dostali do skluzu…

V politice setrvačnost je a některé věci ani z legálního hlediska změnit nejde, to si uvědomuji. Ale vláda by měla konat tam, kde to jde. Někdy mám pocit, že lobbying ze strany velkých firem je tak velký, že se zásadně promítá i do rozhodnutí této vlády. Proč třeba ministr financí Stanjura mluví o předčasném zrušení daně mimořádně ziskových firem „windfall tax“, to fakt nechápu. Když už najdu odvahu zdanit velké firmy a mám 200 miliard dluhů, tak nedává smysl daň předčasně rušit.

Vraťme se k důrazu na jádro. Vadí vám velké reaktory, nebo i ty menší, se kterými plán počítá už v roce 2035?

Často se o modulárních reaktorech mluví jako o řešení, které je za rohem, ale je to spíše taková udička pro investory. Co se týče jádra, hlavní pozice zelených je, že dinosauří způsob, jakým se stavějí reaktory, je jen obří černá díra na veřejné peníze. Už teď jsou studie, které říkají, že to stát a občany uvrhne do dlouholetého splácení, zatímco jinde investují do obnovitelných zdrojů (OZE), které vyrábějí mnohem levnější energii.

Nicméně nejsou právě modulární reaktory levnějším a flexibilnějším řešením?

No to zatím nevíme, protože žádný modulární reaktor ještě komerčně nefunguje. Obecně je ale problém, že jádro je drahé a sebere všechny finance, které by mohly jít do výzkumu a výstavby technologií pro OZE. A přitom je už teď jasné, že za deset let nové jádro prostě nebude. Když se o modulárních reaktorech bavíme v rámci Evropy, tak silná frakce finských zelených proti nim třeba není. My jsme k tomu zatím žádnou rezoluci nepřijali, protože to podle nás není vůbec na stole.

A jak to máte teď jako Zelení s plynem? V jednu chvíli jste jej prosazovali právě jako náhradu za jádro pro přechodné období než najedou obnovitelné zdroje…

No, to je zajímavé. Původně jsme měli vizi, že by se mělo investovat do OZE a plynové elektrárny by „to měly jistit“, než k přechodu na OZE dojde. Finančně to bylo zajímavé v tom, že plynové elektrárny, by stály vlastně stejně, jako pouhá studie proveditelnosti pro jádro, o čemž mluvil opakovaně například i minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr. Samozřejmě mezinárodní situace s tím zásadně zahýbala, a i když plyn nezmizí, tak nebude hlavní energetický zdroj.

Takže vy si dovedete představit, že to zvládneme jen s OZE a stávajícími jadernými bloky?

Pouze za situace, kdy by byla propojená celá Evropa. Neměli bychom se bavit o tom, že Česko musí být energeticky soběstačné. Ano, na nějaké omezené období je dobré mít záložní zdroje energie, abychom mohli odolávat dílčím tlakům. Ale všichni jsme součástí EU a dává smysl, abychom koncipovali jeden systém. A zároveň je důležitá decentralizace a distribuce soběstačnosti obcím, občanům, domácnostem. Ten systém jedné elektrárny je problematický z hlediska investic i bezpečnosti, jak se ukázalo třeba i na Ukrajině. Lepší je, aby každý člověk měl nějaký záložní zdroj.

Necelý rok jste ředitelkou klimatického programu Člověka v tísni. Čím se konkrétně zabýváte?

Mám na starosti rozvoj projektů v České republice, které se soustřeďují na adaptaci a mitigaci klimatických dopadů v krajině. V současnosti máme dva velké projekty. Jeden je v obcích na jižní Moravě zasažených v roce 2021 tornádem (Hrušky, Lužice, Mikulčičce, Hodonín a Moravská Nová Ves), a také Dolní Bojanovice, kde sice nebylo tornádo, ale tři dny předtím tam proběhly bleskové záplavy. Pomáhali jsme jim dát dohromady rozsáhlou studii krajiny, na které se podíleli krajináři, sociologové i místní občané. Z toho se pak identifikovala místa, která jsou z ekosystémového nebo sociologického pohledu důležitá, a pak se projednávalo, jak se s krajinou může nakládat, aby směřovala k ozdravným, a ne degradačním procesům, které bohužel na jižní Moravě probíhají.

O jaké kroky se jedná?

Procházíme katastr, mapujeme terén, vedeme rozhovory s vinaři, zemědělci, myslivci a angažovanými občany. Pak samospráva s občany udělá systém priorit a opatření. V této lokalitě chtějí třeba vytvořit přírodní biotop, pak jsou tam navržené větrolamy, protože je tam i obrovská větrná eroze. Co se týče vodní eroze, tak se vyjednává třeba s vinaři, aby zatravňovali vinohrady, protože jinak polovina bahna sjede při dešti do obce. Nejproblematičtější jsou majetkoprávní vztahy. Ve chvíli, kdy jsou pozemky v soukromých rukou, tak se změny v krajině dělají složitě.

Druhý projekt, o kterém jsem mluvila, se rozjíždí. Jde o tři pilotní lokality, dvě ve Středočeském kraji a jednu na Slovensku, a pak o dalších 30 lokalit, které teď nabíráme a ve kterých bude možné uplatnit, co jsme se v pilotních lokalitách naučili. Projekt je financovaný z evropských peněz, konkrétně z projektu LIFE WILL, a podpořilo ho i ministerstvo životního prostředí a Středočeský kraj.

To, že se Člověk v tísni začíná více zaobírat klimatickou otázkou asi značí, že oteplování reálně ohrožuje životy lidí, dá se to tak říci?

Pár měsíců předtím, než jsem nastoupila, udělali v Člověku v tísni strategické rozhodnutí a přidali klimatický pilíř, to je pravda. Ale spěli k tomu už dříve. Třeba v Etiopii posledních 14 let dělají programy adaptace krajiny a řeší dopady klima změny. V Africe je obrovský problém s odlesněním. Z Etiopie za posledních šedesát let zmizelo 70 procent lesů kvůli zemědělství a pastevectví. V Zambii zase není přístup k elektřině, a aby si mohli lidé uvařit, kácejí stromy na otop. Člověk v tísni tam tedy podporuje například projekty takzvaných bioplynáren pro rodiny. Jsou to malé bioplynky, do kterých lidé dávají trus svých zvířat nebo obsah latríny a výsledkem je bioplyn, na kterém vaří, a digestát, kterým si hnojí políčka a zahrady.

Podobný bioplynový projekt běží i v Kambodži. Ta je ukázkovým příkladem země, která se o klimatickou změnu vůbec nijak nezasloužila, a přitom nepředstavitelně trpí těmi obrovskými obdobími sucha a povodněmi. Člověk v tísni tu podporuje třeba programy na solární čerpadla, aby mohli zemědělci levně a ekologicky pumpovat vodu do polí, místo toho, aby používali naftové generátory, jejichž pohon je stojí spoustu peněz.

Myslíte, že lidé chápou, že v důsledku situace v těchto zemích bude časem docházet ke klimatické migraci?

To nevím, jestli si to lidé uvědomují. Ale je to tak – pokud lidé přijdou o své zdroje, tak se posunou dál, do Evropy. Je obtížné to téma dávat do souvislostí s rozvojovou spoluprací, protože by to mohlo vyznít jako strašení migrací. Ale ta podpora je skutečně důležitá. Často se jedná právě o země, které ničím ke klimatické změně nepřispěly, ale dopady na ně působí nejvíc. S tím souvisejí i klimatické finance. Česká republika se v tom chová hrozně nesolidárně, protože neposílá, kolik by měla, přitom má na změně klimatu svůj podíl, ať už se na to díváme z hlediska produkce emisí na obyvatele nebo množství historicky vyprodukovaných emisí.