V muzeu moderního umění v Dublinu visí na zdi pozoruhodná instalace. Na více než desítce bílých listů popisuje obrovské škody, které jsme zejména v posledních sto letech způsobili na kvalitě ovzduší. A co je ještě důležitější i to, jak jsme se s nimi vyrovnali.
Právě teď, když stále ještě část lidí pochybuje, že je třeba zásadně snížit množství skleníkových plynů v ovzduší (a že to jde), je to inspirativní čtení.
K ilustraci si vypůjčím tři z popsaných epizod.
První z nich se stala krátce po konci 2. světové války v USA. V malém městě Donora v Pensylvánii se k „pravidelnému“ úniku jedovatých plynů z tamní továrny produkující zinek přidala silná inverze. Dvacet lidí zemřelo okamžitě, několik desítek na následky později. Tisíce byly postiženy respiračními onemocněními.
Následné vyšetřování zjistilo, že dlouhodobě unikající zplodiny zabily veškerou vegetaci v okolí továrny. Tato a podobné, možná méně viditelné katastrofy, vedly v USA (podporovány velkým tlakem veřejnosti) postupně ke vzniku velmi silné legislativy na ochranu ovzduší (zejména Clean Air Act z roku 1963). Díky tomu jsou na tom USA v kvalitě vzduchu vzhledem ke své struktuře ekonomiky docela dobře, často výrazně lépe než některé evropské země.
Geograficky bližší katastrofou byl „Velký smog v Londýně“. Kombinace enormního znečištění vzduchu a špatného počasí uvěznila v prosinci roku 1952 Londýn do několikadenního smogu nepředstavitelného rozsahu. Zemřelo více než deset tisíc lidí. Následně přijalo Spojené království mnoho zákonů a politik (včetně vzniku zón, kde bylo zakázáno topeni palivy produkujícími kouř), které zabránily opakování této tragédie. Svou roli sehrála i OSN, která se tímto tématem začala systematicky zabývat.
Jistě lze namítnout, že podobné tragické incidenty vedly k poměrně rychlé a účinné nápravě, protože jejich dopady byly „vidět“ a hlavně byly izolované na určitou oblast (kde muselo dojít ke změnám). Ale třetí z příkladů je přesně opačné povahy.
Zhruba v polovině 80. let začali vědci varovat před velkým oslabením ozonové vrstvy z důvodu vypouštění chemických látek, freonů. Světové společenství záhy pochopilo rozsah hrozby a již v roce 1987 podepsalo 196 zemí Montrealský protokol, tedy závazek zakázat používání těchto látek (ve sprejích, ledničkách a podobně). Dohodnutý plán byl splněn, nebezpečné látky se přestaly používat, a situace s ozonovou vrstvou se začala zlepšovat.
Dnešní analýzy ukazují, že pokud by k tomu nedošlo, již nyní bychom cítili drastické dopady na životní prostředí a těžko představitelná omezení kvality našeho života.
Analogie dnešní situace s riziky spojenými se změnou klimatu a rizikem oslabení ozonové vrstvy je více než zřejmá. Šlo o problém „obtížně viditelný“, jasně globální povahy, a vyžadující razantní regulační zásah – tedy zákaz nebezpečné technologie.
Patrný je ale i rozdíl. Freony se, na rozdíl třeba od výroby elektřiny, dotýkaly jen malé části života lidí. Vynucená technologická změna se týkala jen některých oborů a jen omezeného množství továren. A byla poměrně snadná.
Ale stejně tak si lze představit, že v dnešním světě by rychlá redukce freonů neuspěla. Nejprve by totiž vznikly skupiny, které by potřebu změny a její neodkladnost důkladně zpochybnily. Pak by nastoupila masivní lobby výrobců, kteří by „vysvětlili“, že změna buď není možná, nebo je příliš drahá. A na závěr by lobby přesvědčila část zákonodárců, že zrovna naše země nemá se změnou pospíchat, protože „je třeba chránit naši ekonomiku“ nebo „ostatní to stejně závazky nesplní“ či případně „že situace není zas tak vážná“.
Jisté je, že zásadní a rychlé snížení emisí skleníkových plynů je mnohem větší zásah do ekonomiky a fungování firem. Ale tím rozdíly takřka končí. K dispozici máme technologie, mnohé z nich jsou vysoce efektivní. A pokud se nám nepodaří snížit emise, budou následky obrovské.
A proto je na nás, zda bude tato hrozba jednou popsána na velké papírové plachtě v sekvenci: vznik problému – dohoda na jeho řešení – a docela dobré zvládnutí, nebo zda nás další generace budou brzy proklínat jako ty, kteří jim nenávratně zkazili život.
Volba je na nás; víme, že pokud budeme chtít, uspějeme.
Luděk Niedermayer
Luděk Niedermayer je europoslancem za TOP 09, dříve působil jako viceguvernér České národní banky. Zároveň se hodně věnuje ekologii a otázkám s ní spojeným, a to i v osobním životě.
