Na rozvoj drobných fotovoltaik s bateriovým úložištěm stát poskytuje štědré dotace, na které půjdou obvykle z peněz EU desítky miliard korun. Návratnost pořízení bohatě dotované fotovoltaiky s baterií je přitom teoreticky jen o něco lepší než té levnější bez úložiště, ale s efektivním využitím přetoků do sítě. Stát by tak jiným nastavením mohl miliardy ušetřit.
Tomu, jak rychle se dnes vrátí pořízení fotovoltaické elektrárny (FVE) za různých podmínek pořízení, jsem se věnoval v minulém textu. Ve zkratce, instalace bez baterie má za předpokladů uvedených ve zmíněném textu návratnost mezi 7,7 roku při efektivním sdílení a 10,3 roku při méně výhodném prodeji přebytků obchodníkovi.
S pořízením baterie bez dotace klesne návratnost na 10,9 až 12,3 roku. A ve třetím případě velkorysá dotace zlepší návratnost na 5,4 až 6,2 roku. Jinými slovy, návratnost FVE bez baterie a bez dotace se za jistých předpokladů zase tolik neliší od pořízení elektrárny i baterie s dotací, která je pro stát dost nákladná.
Člověka tak napadne, že stát se mnoha kroky v této oblasti „střelil do vlastní nohy“. Výsledkem je, že společensky potřebný rozvoj fotovoltaiky – politicky vhodný u malých FVE – musí ze svého a unijního draze zaplatit, ačkoliv při jiném nastavení by podpora mohla být mnohem nižší.
Jak ukazuje propočet, kombinace levné FVE bez úložiště s možností efektivněji využít přetoky má dobrou návratnost. Poměrně malá dotace by ji navíc dostala na podobnou úroveň, jakou má bohatě dotovaná FVE s baterií.
Racionální řešení neracionální situace
Předpoklad, že sdílení by využilo veškeré přebytky, nicméně může být v praxi příliš optimistický, a tedy ne pro každého dosažitelný. A to by zdůvodnilo jistou míru dotace.
Existuje také racionální důvod, proč není na trhu široká nabídka virtuálních baterií, respektive proč by tato služba byla citelně zpoplatněna. Cena elektřiny v čase se totiž hodně mění, což efektivní využití přebytků znesnadňuje.
Není jasné, co vše stálo za rozhodnutím státu velkoryse dotovat nákladné bateriové fotovoltaiky. Možné je vysvětlení „technické“. Tedy že stát kompenzuje trestuhodné zaostávání naší energetické koncepce a obavu z toho, že FVE nebude možno do sítě připojovat v režimu s přetoky. Možná stát zlepšení sítě po regulovaných distributorech včas nepožadoval.
Zákaz přetoků, jehož dopad snižuje instalace místních baterií, ovšem ekonomicky ničí fotovoltaiky bez úložišť. A navíc neguje společenský cíl investic – vyrobit co nejvíce čisté elektřiny. Racionálním řešením neracionální situace se tak stala vysoká dotace na bateriové FVE, což je stav, do kterého jsme dospěli. (Pokud pomineme, že by stát své síly napřel k podpoře větších, mnohem efektivnějších obnovitelných zdrojů energie, jak se dočtete dále.)
Ušetřit se dají miliardy
Kdybychom se dostali k „racionálnější situaci“ – spočívající v dobře dimenzované síti a umožnění sdílení či jiného využití přetoků, třeba startem vodíkové ekonomiky – ušetřil by stát velké množství peněz. Šlo by až o desítky miliard korun. Vezmeme-li využitou instalaci jako proměnnou, tak podpora každých 10 tisíc instalací vyjde stát na dvě miliardy.
Tyto peníze by stát mohl „investovat“ do rozvoje úložišť „ve vyšší úrovni“ sítě. Třeba u trafostanic, které by nebyly použité jen na „chytání přebytků“ FVE a zajištění vyšší kapacity připojení, nebo na systémové služby. Jejich využití by bylo vyšší, a tím by byly efektivnější jak finančně, tak klimaticky i technicky (jejich technická životnost by byla vyčerpána, než vyčerpají dobu životnosti).
Existují tedy cesty, jak může stát ušetřit prostředky určené na dotace a zároveň udělat FVE investičně dostupnější i pro lidi s nižšími příjmy poskytnutím výhodného úvěru na krytí potřebné investice. Popsanou cestou by navíc spotřebitelé ušetřili část z až dvou desítek miliard korun jdoucích například loni na systémové služby (placené hlavně uhelným elektrárnám), protože jejich funkci by převzaly částečně baterie. Navíc omezení pro zapojení nových FVE (dnes v řadě míst citelná) by byla nižší.
Malé FVE jsou nejdražší
Podle mezinárodních propočtů (Lazzards 2023) stojí ve světě při komerční investici (financované úvěrem a kapitálem) 1 kWh vyrobená z efektivní „velké“ FVE mezi 0,50 Kč a 2,10 koruny.
Zjednodušený pohled na modelovou elektrárnu, který by vyrobila za dvacet let (odhad životnosti) 20 x 5 400 kWh, ukazuje, že státní dotace na 1 kWh elektřiny z popisované elektrárny dělá 2,60 Kč (při převedení podpory na anuitu s úrokem 4 procenta). Je tedy výrazně vyšší, než je celková cena elektřiny z velké FVE.
Je to dáno velkorysostí dotace související s faktem, že náš stát podporuje jeden z nejdražších zdrojů energie – malé FVE. Dle stejné statistiky totiž tyto vyrábějí (včetně zisku) ve světě elektřinu v ceně mezi 2,60 Kč a 6,20 Kč.
Pokud by stát hledal cestu, jak s co nejnižšími náklady navýšit výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů pomocí nových FVE, tak by nepodporoval nákladné malé instalace, ale velké. A to zřejmě na brownfieldech, protože instalace i na průmyslových střechách bývá dražší.
Těžké hledání cesty
Průměrná světová cena instalace 1 kWp kapacity se podle statistik pohybuje v roce 2023 kolem 19 tisíc korun. I kdyby byla s přihlédnutím k našim nikoliv ideálním geografických podmínkám v Česku cena o polovinu vyšší (což je notně nad cenami, se kterými dnes firmy pracují), tak by vybudování elektrárny velikosti využité pro výpočet stálo mírně pod 160 tisíc korun. Tedy méně, než je dnes státem nabízená dotace na malé FVE.
I to ukazuje, jak těžko hledá stát racionální cestu od staré energetiky konce minulého století (kterou mnoho lidí u nás stále mentálně neopustilo) do světa konkurenční, privátní, částečně decentralizované energetiky, která směřuje k udržitelné výrobě elektřiny s nízkými cenami a zajištěním bezpečných dodávek. Jak patrno, zatím jsme ji nenalezli.
Luděk Niedermayer
Luděk Niedermayer je europoslancem za TOP 09, dříve působil jako viceguvernér České národní banky. Zároveň se hodně věnuje ekologii a otázkám s ní spojeným, a to i v osobním životě.
