Zelená tvrzení módního průmyslu bývají špatně ověřitelná. Vybrali jsme pět takových, která se často opakují a na které si dát při snaze nakoupit oděvy udržitelně pozor.
Módní průmysl patří mezí největší znečišťovatele na světě. Je náročný na spotřebu energie, vody a produkuje chemikálie, které kontaminují řeky zejména v chudších zemích. Navíc nutí lidi pracovat za minimální mzdu a vytváří tuny textilního odpadu, který se často vrší ve volné přírodě.
Ekologie je pro módní průmysl čím dál větším tématem. Mnohé nadnárodní značky „fast fashion“ proto prezentují své činy tak, aby vytvářely dojem, že šetří životní prostředí. Tvrdí, že textil recyklují, že vyvíjejí udržitelnější materiály a že pečují o své zaměstnance v rozvojových zemích. Není ovšem snadné odlišit, která značka svá „zelená“ tvrzení zakládá na faktech a která si skutečnost přibarvuje, anebo přímo bezostyšně lže.
Existují již první případy, kdy úřady módní značky kvůli greenwashingu, tedy lakování na zeleno, vyšetřovaly nebo zažalovaly. V USA se to stalo švédskému řetězci H&M a jeho kolekci „Conscious“ (v překladu uvědomělý, pozn. aut.). Řetězec ovšem svá tvrzení u soudu nakonec obhájil.
Podobně britský antimonopolní regulátor „The Competition and Markets Authority“ loni spustil vyšetřování „udržitelných“ výroků značek Asos, Boohoo a George řetězce supermarketů ASDA. Kvůli narůstajícímu problému se informování zákazníků chystá více sledovat i Evropská unie návrhem směrnice o „zelených tvrzeních“ z letošního března.
Některé taktiky výrobců se ale natolik často opakují, že z nich Ekonews sestavily pět základních pravidel, na jaká tvrzení si dát pozor.
1. Recyklovaný plast není udržitelný materiál
Globální nezisková organizace ReMake sledující módní průmysl odhaduje, že se pouze 20 procent textilu znovu použije či recykluje. Naopak 80 procent se spálí či skončí na skládkách. Značky přesto o recyklaci mluví neustále, oblečení z recyklovaných plastů dokonce prezentují jako „udržitelné“. Předhánějí se třeba v tom, kolik plastových lahví využily na výrobu polyesterových tepláků či mikiny.
Takový materiál sice nevznikl z panenské suroviny, ropy, nicméně i recyklovaný plast prohlubuje celosvětový problém kontaminace životního prostředí mikro- a nanoplasty, protože se rozkládá přes dvě stě let. Mikroplasty se do prostředí dostávají z textilu při výrobě, praní, sušení v sušičce i při běžném nošení. Jsou ve vodě, v lidské krvi a nedávno vědci z univerzity v čínském Šan-tungu našli PET i v mracích.
Blíže se přitom zkoumají asi dekádu, takže jejich dopady nejsou dobře zmapované. Lékařka a etička Klára Matoušková, která pracuje pro organizaci Environmental Defense Fund sídlící ve Spojených státech, se přitom domnívá, že nedostatek důkazů neznamená nízké riziko. „Mikroplasty mění chování mušlí, ryb, myší, i primátů, ovlivňují růst řas, rostlin i plodu, mění imunitní i endokrinní odpověď, metabolismus, střevní mikrobiom. Je jen otázka času, kdy se dočkáme i epidemiologických studií a čím dál většího vhledu do mechanismu účinku,“ říká vědkyně.
2. Přírodní neznamená bez dopadu na životní prostředí
Některé materiály módní značky označují jako přírodní, například len. Ten se sice pěstuje v několika evropských zemích, ale příze se většinou vyrábí v Číně. Uhlíková stopa takto vyrobeného materiálu je proto značná, nemluvě o nárocích na vodu při výrobě lněné příze.
„Len je super kvalitní a luxusní záležitost, ale se slovy ekologie a udržitelnost nemá nic společného. Velká část evropské úrody vláken se zpracovává v Číně, kde neexistuje pořádné odpadové hospodářství a zpracovávají to v bůhvíjakých podmínkách,“ říká v rozhovoru pro časopis Reportér Josef Fidler. Ten se tradici lnářství od pěstování přes zpracování po tkalcovství snaží zachovat v dílně na Veselém Kopci u Hlinska, který je součástí Muzea v přírodě Vysočina.
Co se spotřeby vody týče, je na tom špatně i bavlna – a to i ta s označením „organická“ nebo „bio“. Kvůli monstróznímu projektu SSSR z padesátých let na zavlažování pouště, aby se na ní dala pěstovat bavlna, například vyschlo Aralské jezero.
„Přírodnost“ evokuje i viskóza. Přitom se jedná o uměle vytvořené celulózové vlákno, které se získává složitým a náročným chemickým procesem z drceného dřeva. Takové dřevo může být z udržitelného zdroje, přesto je chemická stopa viskózy vysoká. Lépe si vedou modernější příbuzné materiály modal a tencel.
3. Ne každý certifikát znamená, že je značka „zelená“
Snaha značek o to vypadat „zeleně“ přinesla záplavu různých certifikací a osvědčení. Jejich úroveň je přitom rozdílná. Například u bavlny se obecně považuje za nejdůvěryhodnější certifikát GOTS. Škodlivé látky a zdravotní nezávadnost zase sleduje OEKO-TEX, který ověřuje množství těžkých kovů, pesticidů, formaldehydu či barviv.
Redakce magazínu o pomalé módě a udržitelnosti Slow Femme například doporučuje vyhnout se certifikaci Better Cotton Iniciative, která podle ní toleruje vysoké hladiny pesticidů.
A obecně je dobré zjistit, zda se s certifikátem pojí nějaká kontrola, anebo se jeho vydavatel spokojí s tvrzením výrobce. „Označení Vegan, schválené neziskovou organizací PETA, označuje výrobky nebo výrobce, kteří splňují normy a potvrzují tím, že daný výrobek je veganský. Jde pouze o prohlášení, což znamená, že výrobci nejsou kontrolováni, jestli opravdu dané podmínky splňují. Nezohledňuje se taktéž ani vliv na životní prostředí,“ uvádí redakce Slow Femme.
4. Poukaz na další nákup není „eko“
V rámci velkých i malých značek přibývá schémat, která zákazníky vyzývají, aby poslali své staré oblečení či boty a dostali za ně poukaz na další nákup. Takové kampaně motivují spotřebitele, aby kredity či poukazy utratili za další nové zboží. Kredity třeba nabízí v zahraničí i Patagonia, která je vnímána jako jedna z nejudržitelnějších značek. Nově má podobný program značka outdoorové obuvi Keen pod názvem Re.Keen.
„Samozřejmě jsme i nad tímto přemýšleli. (…) Kdybychom ale chtěli, aby lidé nenakupovali, byli bychom špatní hospodáři v oděvním/obuvnickém průmyslu,“ napsal k tomu Jan Štika, brand manažer Outdoor Concept s tím, že mottem programu je Vracíme boty do oběhu. Ty vykoupené od zákazníků jsou k prodeji v Keen Concept Store v OC Metropole Zličín v Praze. Pro ty v horším stavu má Keen domluvenou spolupráci s umělci.
Trh se secondhandovým oblečením obecně nabírá na síle. Každoroční Resale Report americké společnosti thredUP za loňský rok ukazuje další vzestup tohoto trhu a předpovídá mu 16procentní růst. Podle thredUP se do použitého oblečení vrhly i velké značky, jako je H&M s platformou Sellpy. Vlastní „sekáč“ mají také značky Ganni, Gucci, COS, Levi‘s, Nike, Adidas či Pretty Little Thing.
5. Slušné chování k zaměstnancům je v Asii i jinde stále problém
V posledních letech dramaticky rostou některé „ultra fast fashion“ značky, jako například čínský Shein, americká Fashion Nova či britská Boohoo. Daří se jim přesvědčovat zákazníky, že je dobrý nápad objednávat zásilky čítající vícero svršků. To, že jsou mnohdy ušité z materiálu, jež vydrží jen několik vyprání, nakupující kvůli nízké ceně řešit nemusejí. Protože jsou převážně z trhů mimo Evropu, nelze tyto značky tak dobře kontrolovat, co se týče chemické nezávadnosti oděvů, vlivu na životní prostředí, dodržování minimálních standardů při výrobě a pracovních podmínek.
Dalším problémem je samotná výroba mimo Evropu, ta se přitom týká většiny velkých značek. Jak upozorňuje organizace ReMake na svém webu, v Bangladéši právě probíhají boje o minimální mzdu, poprvé od roku 2018, kdy byla stanovena v přepočtu na 72 dolarů měsíčně (zhruba 1620 korun). Tento měsíc se rozhodlo, že od prosince se mzda zvýší na 2543 korun s automatickou roční pětiprocentní valorizací.
„Tato suma včetně ročního navýšení je naprosto neadekvátní s ohledem na stagnaci mezd za posledních pět let. Inflace přitom dosáhla nebývalých výšin, ale ceny zboží pro značky zůstaly téměř identické,“ píše se na webu ReMake.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
