Pokud se bude regulace v ESG týkat hlavně větších společností, odpor vůči ní trošku oslabí, říká expert Deloitte

Evropskou komisí navržené změny ESG legislativy zvané omnibus mohou pomoci v tom, aby se regulace stala přijatelnější pro více firem, říká Gabriel Marosi, který v poradenské společnosti Deloitte vede ESG tým pro velké firmy. „Čím menší společnost, tím méně má zdrojů na komplexní reporting,“ dodává.

Gabriel Marosi v rozhovoru pro Ekonews zdůrazňuje, že ESG nelze vnímat pouze jako zbytečnou regulaci. „Je to dlouhodobá úspěšnost firmy a celý koncept by měl vést podnikatele, aby se zamysleli, jak svoje produkty mohou dělat lépe, jak mohou svého zákazníka lépe obsluhovat, vytvářet pro něj větší hodnotu, a tím pádem posilovat svoji hodnotu,“ uvádí manažer.

Evropská komise zveřejnila návrh změn v legislativě ohledně ESG, směrnici CSRD, taxonomii i směrnici CSDDD. Hlavními body jsou zúžení povinnosti zveřejňovat nefinanční zprávu na firmy nad tisíc zaměstnanců, odklad o dva roky a zjednodušení reportingu. Jak návrh hodnotíte?

Existující rámec, ať již jde o CSRD nebo taxonomii, je hodně robustní a ztrácí tah. Takže pokud se změnami dospěje k tomu, abychom udrželi jasnější linku, a tím pádem nastal větší dopad v klíčových oblastech, jako je klima, energetické úspory a zelená energie či recyklace, tak to bude jenom dobře. Bude to nejen mnohem prospěšnější, ale i ekonomičtější.

Hodně široký záběr dnešního rámce koncept rozmělnil, ale i vyvolal určitý protitlak, negativní vztah k regulaci. A to ve smyslu, že je to pro podniky zbytečná, neužitečná a hodně nákladná změna. S tím zčásti můžeme souhlasit, ale protitlak s sebou nesl i dost pachuti, takže pokud jej změny odbourají, bude to ku prospěchu věci.

Co myslíte tím, že nynější rámec ztrácí tah? Že se firmy proti legislativě hodně bouří?

Jednak ji firmy nevnímají jako přínos, přestože by ten koncept pro ně byl přínosný. Konečně by se podívaly na dopady, posilovaly by svoje silné stránky a postaraly se o ty slabší a viděly by, co a jak komunikovat. Regulace je dobrá v tom, že dává řád, ale pokud proti ní vznikne takový odpor, tak se nepřijme. Každý změnový proces má jeden klíčový předpoklad, a to, že se změna přijme. Teď je proto důležité do návrhu promítnout, aby byla regulace přijatelnější a aby byla pozitivní.

Návrh Evropské komise počítá s tím, že se regulace dotkne až o 80 procent méně firem a zjednoduší se reportovací standardy. To pomůže?

Musíme vnímat, že čím menší společnost, tím méně má zdrojů na komplexní reporting. O to menší je nejenom lidská kapacita v té firmě, ale také pozornost, kterou může věnovat takovým tématům. Takže pokud se zvedne hranice a regulace se bude týkat zejména větších společností, tak to přispěje k tomu, že nejširší odpor vůči regulaci trošku oslabí. Ubude množství společností, které s tím měly kapacitní či znalostní problém, což určitě bude přínosné. Větší společnosti mají tu největší viditelnost. To jsou ty, které můžou těžit z toho, že zavedou nějaký systém, budou sociální a environmentální témata řídit uvnitř, a tudíž si mohou být jisté, že neschytají kritiku zvenku. A mohou jak pro produkty, tak procesy nastavit pozitivní směr.

Největší společnosti mají největší dopad, i když to vezmeme z hlediska uhlíkové stopy a emisí. Velká elektrárna je něco jiného než malý pivovar.

Přesně tak. Menší hráči obvykle odebírají energii ze sítě, a tudíž jsou tak zelení jako samotná síť. O síť se přitom mohou postarat právě ti větší hráči. Ti jsou v hledáčku neziskovek nebo investorů a musejí odpovídat na otázky, kterými se ti menší nemusí zabývat.

Pokud ale budou ti největší muset splňovat pravidla, tak se dotkne i menších firem. Velké podniky budou chtít po svých dodavatelích data, aby změřili uhlíkovou stopu, banky totéž.

Ale to už bude konkrétní požadavek zaměřený na daný produkt nebo služby. Dnešní legislativa má 29 klíčových oblastí, podoblastí, témat a subtémat a na tuto šíři malé společnosti nemají. Ty mají určitý produkt – nakupují třeba ocel, hliník, sklo nebo cokoliv dalšího – a stačí jim zabývat se jenom tím produktem a službami. A to po nich budou poptávat větší společnosti, které musí pokrývat celé spektrum.

Takže jim bude stačit spočítat svoji uhlíkovou stopu, vykázat ji většímu hráčovi, ale nebudou muset řešit všechny další věci a s nimi spojenou administrativu…

Bude to hodně fokusované a bude to na základě požadavků jejich klientů. Nebude to obecná administrativa.

Otázka je, jak najít správnou hranici. Zatím se mluví o tisíci zaměstnancích jako dělítku pro povinný reporting CSRD…

Evropská komise v prvním pokusu spustila regulaci do celé hloubky, což se ukazuje jako hodně náročné a neefektivní. Teď limit dost zvedla a do budoucna, myslím, se povinnost postupně zase může spouštět níže. Ale když začneme u těch největších, tak se zbytek ekonomiky může zaměřit na efektivitu. Zůstane mnohem více zdrojů na to, aby se konečně efektivita dostala do popředí a méně bude potřeba na reportingovou část.

Vidíte i u svých klientů, že se jim do reportingu nechce?

To souvisí s vlnami, které mají postupně začít reportovat. U největších společností, ať už finančních institucí nebo výrobních podniků, které mají zveřejnit zprávu o udržitelnosti letos, je to přijatá praxe. Měly sociální a environmentální odpovědnost podchycenou a CSRD pro ně dávala rámec, vodítko. A myslím si, že jim to pomohlo. Další vlna, která měla začít vykazovat příští rok, už jsou menší společnosti a u nich je pochopení mnohem slabší. Často to pro ně byla novinka. Tyto společnosti typicky vlastní soukromý kapitál, vlastník bývá jedna osoba nebo malá skupina osob a nebyl na ně tak velký tržní tlak, aby dávaly informace na veřejnost.

Ty tedy protestovaly více?

Tyto firmy jsou znatelně méně dotčené odpovědností v těchto oblastech. Berou to spíš jako výkaznickou povinnost než přidanou hodnotu. Ale myslím, že dlouhodobě tyto společnosti, které jsou typicky dodavatelem větších nadnárodních firem, uznají výhody a pochopí přidanou hodnotu regulace. A vlna, která přicházela až za další rok, to jsou podnikatelé, kteří teď začali poptávat službu, ale nemají ani ponětí proč, jak a k čemu to je dobré. Nepochopení znamená, že vidí jenom náklady s tím spojené, a proto vzniká přirozený odpor.

To ale znamená, že tu chybí pořádná edukace. Není to hlavní kámen úrazu?

Určitě, přechod na zelenou politiku musí mít celospolečenskou objednávku. Ta přitom nevzniká jen tak. Mělo by probíhat mnohem víc diskuzí o podstatě, proč se to děje a jaký to bude mít dlouhodobý benefit pro celou společnost. Jaká bude výhoda solidarity v rámci společnosti, jak to ovlivní její celkovou odolnost a životní prostředí. Tyto diskuze se ale nevedly nebo nepovedly. Vidíme rozdíl mezi Rakouskem, Českem, Německem, Švýcarskem – všude běží diskuse trochu jiným tónem, na jiné hladině, a tím pádem je jiná podpora.

Vy jste působil dlouho v Rakousku, máte srovnání.

V Rakousku je mladá generace v některých otázkách až radikální, ať už co se týče jádra, uhlí. Když se tady v Čechách zeptáme mladých lidí, tak možná ani nemají názor na to, co by preferovali a jak by si to představovali. V Rakousku i Německu se přilepí k dálnici.

Další věc je role státu, ten by také mohl pomoci…

Stát a politická reprezentace by měly mít v těchto tématech dvojí roli – jednak rozvíjet diskuzi a jednak ji moderovat. Vidíme, že názory se hrotí. Buď je tábor, který to hodně podporuje a radikálně, anebo tábor, který to odmítá se vším všudy. Radikalizace vede k polarizaci, ale to by měla veřejná debata moderovaná politickou reprezentací nebo intelektuály usměrňovat tak, aby diskuze probíhala uprostřed, a ne na jedné nebo druhé straně barikády.

To ale chybí…

Můžeme si dát konkrétní příklad. Jsme hodně závislí na automobilovém průmyslu, ale ani v tomto tématu se nerozvíjí produktivní diskuse. Budoucí technologie pro auta je patrně elektrická, a tudíž bychom měli debatovat, jak rychle se k tomu cíli chceme dostat a co pro to musíme udělat. Každá nová technologie potřebuje v začátcích podporu, aby se nejenom vyvinula, ale aby se mohla i rozšířit. A k tomu je potřeba veřejné podpory. Ta je tu mnohem nižší než kdekoliv jinde v západní Evropě. V Rakousku dělají elektrická auta dvacet procent nových prodejů, v Německu také. V Česku jsou to tři procenta. Je to jenom tím, že si lidé nemohou dovolit elektrické auto, anebo je to tím, že nevytváříme celkovou podporu pochopení a vizi toho, že tuto technologii chceme dostat na takovou úroveň, abychom byli konkurenceschopní do budoucna.

Vizi do budoucna zanedbáváme, a proto zaostáváme. Už nyní je to vidět hodně jasně, Čína před deseti lety v automobilismu nebyla prakticky nic. Nebo Tesla.

Přitom na automobilový průmysl je navázaná velká část tuzemské ekonomiky. Zaměstnává spoustu lidí, a když se tenhle obor smrskne nebo úplně zanikne, bude to mít nejen ekonomické, ale i sociální dopady.

Ano, považujeme se za průmyslově vyspělý národ, ale když se podíváme na naše železnice, tak průměrná rychlost, kterou se dostanete z Prahy do Vídně, je 87 kilometrů za hodinu, průměrná rychlost z Varšavy do Berlína je přitom 103 kilometrů za hodinu. Čím jdeme více na západ, tím je rychlost vyšší. Měla by tu probíhat vážnější diskuze o tom, že pokud chceme být průmyslovým národem, tak by tohle měla být výkladní skříň.

Další oblast je energetika. Když se podíváme na emisní intenzitu českého energetického průmyslu, je nejvyšší v okolí a předehnalo nás i Slovensko, které dokázalo energetickou soustavu, mám na mysli elektroenergii, přenastavit na nízkouhlíkové technologie. My máme staré uhlíkové technologie v energetice a poptávka po elektrické energii bude růst.

Vraťme se k firmám a ESG. Bavili jsme se, že firmy nechápou, proč by se měly snažit. Jak jim vysvětlujete, proč by měly mít strategii a měřit data?

ESG není téma, které by naplňovalo regulaci. Je to dlouhodobá úspěšnost firmy a celý koncept by měl vést podnikatele, aby se zamysleli, jak svoje produkty mohou dělat lépe, jak mohou svého zákazníka lépe obsluhovat, vytvářet pro něj větší hodnotu, a tím pádem posilovat svoji hodnotu. Celková snaha kolem ESG je to, abychom vnímali, co je na službách, produktech a procesech pozitivní a abychom to posilovali. A řešili to, co má negativní dopad.

Máte nějaký příklad?

Dnes se většina finančních institucí stará o finanční zdraví, vzdělávání svých klientů a to je jasný předpoklad jejich úspěšného fungování. Čím lépe budou jejich klienti zvládat finanční služby, tím lépe je budou využívat a tím méně eventuálních problémů vznikne. To je ve finále ESG, spíše ta sociální dimenze, ale totéž platí i pro tu environmentální.

Slyší na to firmy, když jim to takhle vysvětlujete?

Některé ano. Je to změna a tu na začátku přijme malé procento, ale postupně se to nabaluje. I u ESG musí nejdřív manažeři zjistit, že má pozitivní odezvu. A pak se to začne nabalovat a začne se zvyšovat vliv.

Pozitivní dopad z ESG je navíc spíše dlouhodobý…

Musíme vnímat, že firma je určitý organismus. Na expertní úrovni nebo na úrovni středního managementu je téma ESG obvykle vnímáno jako příležitost, protože nemají zodpovědnost za krátkodobé finanční výsledky. Na úrovni vrcholového managementu je už mnohem více kritického názoru, protože tam se vyvažuje krátkodobý a dlouhodobý pohled. Ale věřím tomu, že jakmile toto téma zaujme střední a nižší úroveň, tak i vedení začne vnímat pozitivní vliv. Nesmí to však být radikální. Pokud se v oblasti diverzity či odměňování začne téma radikalizovat, tak to vytváří odpor i ze strany vedení společnosti. Proto je pro ESG důležité, aby to byla moderovaná diskuze a zavádění celkové koncepce probíhalo postupně.

Snažíte se firmám vysvětlovat hlavně konkrétní pozitivní dopady, třeba energetické úspory? Protože ne každého asi zajímá, že se mu sníží uhlíková stopa.

Určitě, uhlíková stopa nikomu fantazii nenabudí. To je dneska ještě příliš vzdálené téma, ale energetické úspory, spokojenost zaměstnanců, klientů, to jsou témata, která firmy vnímají, měří a dokážou je uchopit. A mohou udělat kroky s konkrétními dopady.

Druhá taková oblast jsou požadavky jejich zákazníků. Větších společnosti se ptají na minimální sociální záruky, uhlíkovou stopu. To jsou dnes už standardní dotazy, takže společnosti vědí, že se tím musí zabývat.

Říkal jste, že úlevy by mohly pomoci firmám zvýšit efektivitu. Zároveň ale podniky, které jsou ohledně ESG laxní, si možná řeknou, že nemusí nic dělat. Hlavním důvodem je přitom klimatická změna a ta postupuje dál…

Tady jsou dvě otázky. První, jestli můžeme ještě něco dělat s klimatickou změnou, a druhá, jestli to, co děláme a budeme dělat, bude dostatečné. Musíme si přiznat, že s klimatickou změnou máme zpoždění. Loni jsme dosáhli 1,5stupňového globálního oteplování, tuhle metu už jsme nechali za námi. Otázka je, jestli to, co děláme, bude dostatečné na to, abychom ji alespoň zpomalili.

Podle mě je důležité někde začít, a když začnou ti největší hráči na trhu a budou úspěšní ve snižování uhlíkové stopy, tak budou vytvářet určitý vzor pro menší a nejmenší hráče na trhu. Postupné zavádění změny do ekonomické struktury je důležité – abychom to nevzali frontálním útokem, ale abychom měli ty první, kteří mohou být úspěšní. Věřím tomu, že tento model je mnohem úspěšnější nežli vzít to celé najednou.

Informace potřebují i banky, na něž se již regulace vztahuje a je ještě přísnější. Jak je to s nimi?

Finanční regulace byla první vlna, takže banky a pojišťovny mají povinnost řídit svoje portfolio klientů produktů, služeb na základě parametrů ESG a dominantně uhlíkové stopy. Na druhou stranu pokud v ekonomice nebude dostatek hráčů, kteří vnímají důležitost snižování uhlíkové stopy, sestavování tranzičních plánů a téma klimatických rizik, tak finanční instituce budou v kleštích. Největší dopady bank jsou totiž prostřednictvím jejich klientů. Vidím určité riziko v tom, že finanční instituce se dostanou pod tlak veřejnosti či regulace, přičemž efektivně nemohou ovlivnit svoji klientelu natolik, aby dokázaly vynutit politiku, která bude chybět.

To je určité riziko, na druhou stranu také setrvačnost v celém procesu. Pokud banky dokážou vyvážit regulaci s realitou, tak postupně mohou tlačit i ty hráče, kteří nebudou spadat do regulace, aby se zabývali minimálně snižováním uhlíkové stopy.

O zmírnění regulace na úrovni bank se nehovoří?

Tam je problém, že i kdyby regulátor zmírnil regulaci, tak bohužel na banky dopadne klima. Čím větší budou frekvence katastrofálních událostí, jako jsou povodně, sucha a další klimatické jevy, tím více se bude přerušovat ekonomický proces, bude se snižovat výkonnost a to dopadne na banky. Banky fungují tehdy, když je riziko konstantní a co nejnižší. V souvislosti s klimatickou změnou bude riziko stoupat a kolísat. Tyhle dvě věci pro banky nejsou dobré. Takže pro ně bude důležité, aby adaptační i mitigační opatření pokračovaly.