Přednáška pro zaměstnance k lepšímu životnímu prostředí nestačí, říká konzultantka

Většina firem chce být udržitelná, ale některé to nesmí stát nic navíc. „Pokud při konzultaci zjistí, že cesta k udržitelnosti by znamenala vyšší výdaje, mají tendenci couvat,“ říká Markéta Svobodová, která před devíti lety založila sdružení RespON, pomáhající firmám s udržitelností.

„I když se situace během posledních několika let velmi zlepšila, stále jsou firmy, které chtějí ke své udržitelnosti přispět workshopem pro zaměstnance spíše než změnou hlavního byznysu. Je to jednodušší, rychlejší a levnější, ale v dlouhodobém horizontu to firmě k udržitelnosti tolik nepomůže,“ upozorňuje Markéta Svobodová ze spolku RespOn.

Kterým firmám RespON radí?

Jde například o obchodní řetězce, nákupní centra a restaurace v nich, takzvané food corners. Také jsme spolupracovali se správci některých částí Prahy či s menšími firmami, třeba jsme konzultovali ve společnosti zabývající se fotovoltaikou. Začali jsme v roce 2015 a v prvních letech jsme se nejvíce snažili inspirovat k výměně jednorázových plastů za znovupoužitelné kelímky, pytlíky, nádobí nebo příbory. Pak jsme se také snažili motivovat firmy, aby pochopily dopady svého hlavního byznysu na životní prostředí. A ideálně ho upravily tak, aby tento core byznys byl šetrnější k životnímu prostředí – ať už jde o služební cesty nebo třeba použité materiály a logistiku výrobků.

Jak ta jednání většinou vypadají?

Například u správce částí Prahy to vypadalo tak, že jsme pro ně nejprve vytvořili analýzu na přechod od jednorázových na vratné kelímky. Vadilo nám každodenní plýtvání zdroji na místech, která měl tento správce na starosti, hlavně tedy vyhazování jednorázových kelímků. Nejprve jsme měli se správcovskou firmou osobní schůzku, kde jsme zjišťovali, co by od nás k tomu tématu potřebovali. Chtěli konkrétní analýzu, návrh včetně výpočtů. To jsme udělali, ale trvalo to asi tři roky, než se vratné kelímky skutečně zavedly. Důvodem byly v té době finance a jiné priority, které firma chtěla řešit přednostně.

Takže peníze brzdí zavedení změn do praxe?

Finance byly jeden z důvodů, proč to v té době nešlo realizovat, přestože návrh moc nákladný nebyl. Naopak byl v té době nejlevnější možný. Měli jsme dokonce předdomluvený sociální podnik, který by mohl kelímky umývat hned v blízkosti, tudíž tam byl i prvek sociální odpovědnosti a menší zátěž na životní prostředí, co se týče nutnosti vozit kelímky někam daleko vymývat. Ohledně motivace je ale těžké zobecňovat. Firmy jsou často otevřené tomu, být více udržitelné, ale ideálně zadarmo a bez práce nebo času navíc, a pokud možno beze změn. Ony často opravdu chtějí, ale je to pro ně příliš složité, jsou zahlcené operativou a nemají čas řešit věci nad jejich běžný rámec a strategičtější činnosti v delším horizontu.

Co tedy od vás většinou chtějí?

Pokud iniciativa vzejde od firmy k nám, daná firma chce většinou uspořádat jednorázový workshop či seminář pro zaměstnance, aby je to edukovalo v konkrétní oblasti udržitelnosti nebo i jen pro zábavu. Například aby si zaměstnanci v rámci workshopu vyrobili vlastní prací prášek či suchý šampon na použití doma. Pro firmu je to samozřejmě jednodušší a rychleji schválitelné než jakákoli změna týkající se přímo fungování firmy.

Předpokládám, že to asi firemní udržitelnosti nepomůže…

To bohužel ne. Když si zaměstnanci vyrobí drogerii či kosmetiku, omezí zbytečné obaly a chemikálie do přírody a na tělo, ale nemá to vliv na to, kde má jejich zaměstnavatel přímý dopad na životní prostředí. Od firem je skvělé, že edukaci zaměstnanců v tomto směru podporují, nicméně největší žába na prameni u nich ve firmě leží někde jinde, v hlavní činnosti firmy.

Co když firmě řeknete, že aby byla udržitelná, musí změnit něco ve svém hlavním byznysu? Akceptuje to?

Na to jsou firmy velmi citlivé, alespoň z mé zkušenosti. Bojí se toho. Jde o běh na dlouhou trať. A i když to uznají, oprávněně vidí spoustu překážek, proč to nyní nejde. Ale opravdu každá změna v core byznysu vyžaduje čas a úsilí, jde o to se pro změnu rozhodnout. V delším období pak bude společnost ráda, že už má cestu nastoupenou, začatou. Například v jedné firmě mají systém na ukládání dat o spotřebě vody, elektřiny a podobně, a i když to bylo na začátku složité, teď jsou rádi, že to mají. Nemusí to totiž teprve nyní začínat řešit kvůli ESG reportingu. Tyto mé zkušenosti potvrzuje i teorie závislosti na cestě v organizacích (Organizational Path Dependency), která říká, že je těžké udělat změnu kvůli rezistenci ke změně. Říká také, že je často potřeba počkat na takzvané okno příležitosti, zvláště u velkých firem – například na velkou krizi, kdy je pak firma připravena k velké změně. Někdy už ale pro podnik může být pozdě a nemusí obstát v konkurenci těch, které změnu udělaly dříve a nečekaly až na krizi.

Když společnostem předestřete svou vizi, co by měly zlepšit, aby byly udržitelné, jak většinou reagují?

V případech, kdy firmy kontaktujeme my, často od manažerů či jiných zástupců slýcháme, že to není mezi jejich prioritami či v jejich aktuálních možnostech. A že až se něco změní, například konkrétní ředitel nebo na to budou mít čas a finance, rádi by se na větší udržitelnost core byznysu podívali. Do té doby ale preferují workshop nebo seminář pro zaměstnance. Takže se zaměří na nice-to-have, na třešinku na dortu, místo na gros, kterým firma nejvíce životní prostředí zhoršuje a kde změna může mít největší pozitivní vliv. Přitom s úpravou velkých negativních dopadů, kde má většinou i malá změna opravdu velký efekt, nebo zavedením něčeho, co pomůže mít pozitivní dopad, není na co čekat.

O jaké změny třeba může jít?

Například využití kartonu z vyhozených krabic nebo papíru ze skartovačky na výplň balíků se zbožím.

Co firmy říkají na to, když vyjde najevo, že by jim doporučení snížilo zisk?

Nechtějí to většinou udělat. Například v jedné firmě mi konkrétně řekli, že pokud zjistí, že úpravy začnou mít dopad na zisk, tyto aktivity dále podporovat nebudou. Do té doby je to OK. Nyní se to ale začíná pomaloučku obracet, firmy začínají více slyšet na dlouhodobější horizont.

Jak moc jsou nebo nejsou podniky ochotné měnit své dodavatele za ekologičtější?

Strašně záleží na firmě. Jsou společnosti, kterým je aspekt udržitelnosti u jejich dodavatelů jedno a jde jim zejména o cenu. Na druhé straně jsou podniky, kde je udržitelnost podmínkou byznysu. Zažila jsem například výměnu dodavatele kvůli neetickému chování k pracovníkům, konkrétně šlo o pracovní dobu a netransparentní mzdy.

Co vůle zaměstnanců? Pomáhá, když si zaměstnanci přejí, aby firma udržitelné řešení zavedla?

Pomáhá, firmy chtějí mít spokojené zaměstnance. Ale často je to jen nice-to-have, tedy něco nad rámec, uspokojit udržitelností zaměstnance. Není to většinou primární důvod k udržitelnosti. Nicméně z vlastní zkušenosti musím říci, že je dobré se snažit být hybatelem změny, ačkoli je to vyčerpávající. Něco se podaří změnit, rozvíří se voda a lidé včetně managementu nad tématem začnou dříve či později přemýšlet jinak.

Jak s ochotou firem být víc eko zamíchala blížící se povinnost ESG reportování?

Nad udržitelností se začaly zamýšlet i firmy, které o ní dříve nechtěly ani slyšet. Bohužel ne vždy s pozitivním laděním. Jde o to, aby to nastavily od začátku správně, aby to mělo opravdu pozitivní vliv na udržitelnost do budoucna, ne jen pro report. A na základě dat se firma může zlepšovat v oblasti jak životního prostředí, tak sociální a ekonomické oblasti. Reporting totiž firmám umožňuje uchopit věci hned od začátku správně. Je nyní nastavený tak, aby firma začala s analýzou svých dopadů, rizik a příležitostí v udržitelnosti. Ty by se pak měly rovnou promítnout do strategie udržitelnosti nebo přímo do strategie firm, podle toho, jak to má která firma nastavené.

Jsou firmy se zahraničními matkami udržitelným řešením otevřenější?

Často ano, protože jsou matkami ze zahraničí – hlavně pokud jsou matky ze Západu – motivovány k aktivitám k větší udržitelnosti. Ale znám i příklady, kde česká pobočka firmy je inovativnější, rychlejší v nápadech a konkrétních činech v udržitelnosti než jejich matka. Znám i malé rodinné firmy, kde se chovají opravdu odpovědně k přírodě i komunitám v okolí, i když tomu neříkají udržitelnost. Ne kvůli tlaku od jiných lidí, ale kvůli sobě, svým hodnotám, svědomí a dobrému pocitu z toho, co a jak dělají.