Z výzkumů posledních let vyplývá, že mikroplasty jsou všude. Najdeme je již v půdě, ve vzduchu, a především ve vodních tocích. Jedním z hlavních zdrojů znečištění životního prostředí mikroplasty je přitom i obyčejné praní prádla.
Podle studie zabývající se udržitelností textilu zveřejněné ve vědeckém časopisu Sustainability je třicet procent mikroplastů ve vodním prostředí důsledkem výroby a praní syntetického prádla. Při praní se totiž z umělých materiálů uvolňují vlákna, která jsou natolik malá, že je běžné čističky odpadních vod nezachytí a dostávají se do životního prostředí.
Mikrovlákna v textiliích
„Za mikroplasty se obecně považují plastové částečky menší než pět milimetrů. Rozlišují se na primární mikroplasty, které se do prostředí dostávají kvůli lidské činnosti přímo, a na mikroplasty sekundární, které vznikají rozpadem větších plastů,“ uvádí Jan Freidinger z organizace Greenpeace, která před časem zkoumala problematiku mikroplastů v České republice. Do primárních mikroplastů se tedy řadí i malá vlákna, která se uvolňují při praní syntetického oblečení.
Report z auditu Výboru pro životní prostředí Parlamentu Spojeného království uvádí, že jeden prací cyklus šesti kilogramů prádla může uvolnit až 700 tisíc plastových mikrovláken. Syntetické textilie jsou totiž vyráběny buď z plastů jako je polyester, polyamid a akryl nebo z rostlinných materiálů, které jsou chemicky rozpuštěné a poté spřádané do vláken jako je viskóza, lyocell nebo modal. Nejčastěji používaným plastem v textiliích je polyethylen tereftalát (PET) nebo polyester. Podle souhrnu studií z norské univerzity Oslomet se ve vodách vyskytují především mikrovlákna právě polyesteru, akrylu a nylonu.
Pětina skončí ve vodních tocích
Filtrační zařízení čistíren vod jsou schopna zachytit osmdesát procent všech mikroplastů. Zbytek se dostává do životního prostředí a ovlivňuje ho dvěma způsoby.
„Ekosystémy jsou ovlivněny jak fyzickými, tak chemickými vlastnostmi mikroplastů. Fyzické účinky nastávají při pozření mikroplastových částeček nebo vláken organismy, které je zaměňují s potravou a následkem toho mají snížený příjem nezbytných živin. Chemické efekty mohou být přímé, například když se z plastů uvolňují škodlivé složky, nebo nepřímé, když mikroplasty nasají nebezpečné látky jako polychlorované bifenyly, polyaromatické uhlovodíky, organochlorované pesticidy, polybromované difenylethery, alkyfenoly a bisfenol A z okolí. Tyto látky pak mohou ovlivňovat organismy a přenášet se v potravním řetězci,“ vysvětluje Freidinger.
Vlákna ze syntetického oblečení mají ještě horší dopad. Kvůli své velikosti a tvaru se mohou zaseknout v trávící soustavě organismů. To může způsobit zhoršení růstu a reprodukce organismu až jeho úplné vyhladovění.
Syntetiky se vzdát nejde?
V dnešní době tvoří syntetické materiály šedesát až sedmdesát procent celosvětové produkce textilu. Nahradit je těmi přírodními by podle Jana Freidingera udržitelnější nebylo. „Výroba některých přírodních vláken může představovat větší zátěž pro životní prostředí než například u syntetických vláken z recyklovaných materiálů,“ dodává.
Vzdát se syntetického materiálu není snadné i kvůli jeho specifickým vlastnostem, které jsou preferované například při výrobě funkčního prádla. „Funkční prádlo lze vyrábět i z přírodních materiálů, ale přednost dostávají zejména vlákna syntetická,“ uvádí Marcela Vlčková výkonná ředitelka společnosti Moira. Každé specifické vlákno syntetického materiálu má svoji vlastní charakteristiku. „Společnou mají jen mnohem menší nebo žádnou nasákavost, než vlákna přírodní a zpravidla delší životnost, protože je nenapadají škůdci nebo plísně,“ dodává Vlčková.
Jedním z hlavních ukazatelů udržitelnosti textilních materiálů je Higg Material Sustainability Index (MSI), který ovšem nereflektuje uvolňování mikrovláken a dopady na životní prostředí. Tento index tedy řadí polyester k nejudržitelnějším textiliím.
Proti tomuto tvrzení se tvrdě ohrazuje prestižní časopis zabývající se udržitelností a environmentálními problémy textilního průmyslu Apparel Insider. Titul uvádí, že Higg MSI není relevantním ukazatelem v udržitelnosti textilních materiálů, protože je spjat s největšími oděvními společnostmi a ignoruje uvolňování mikrovláken ze syntetických materiálů. Apparel Insider poukazuje i na netransparentnost vypočítávání hodnoty indexu.
Další enviromentální ukazatel udržitelnosti vláken, Made-by, považuje za nejudržitelnější materiál recyklovaný textil, a to jak nylon či polyester, tak i bavlnu. Žebříček sestavuje na základě při výrobě vypuštěných emisí, toxicity, spotřeby energie, vody a půdy. Uvolňování mikrovláken do životního prostředí se ani v tomto ukazateli nereflektuje. Výrobu nového bavlněného materiálu řadí k jedné z nejvíce neudržitelných, a to především kvůli množství vody a pesticidů, které je zapotřebí pro výrobu látky.
„Funkční prádlo lze vyrábět i z přírodních materiálů. Že se tak většinou neděje souvisí se složitějším, pracnějším a méně ekologickým opracováním základní suroviny a s hospodařením těchto surovin s vodou, tedy s jejich nasákavostí,“ popisuje Marcela Vlčková.
Komplexní řešení v nedohlednu
„Troufám si říci, že jedno velké realistické řešení v případě mikrovláken neexistuje,“ uvádí Jan Freidinger. Zamezit vzniku mikrovláken při praní syntetických materiálu totiž není možné. „Upředená vlákna v textilii stárnou a opotřebovávají se. Ať již přírodní nebo syntetická. Dochází k jejich degradaci praskáním a podélným štípáním. Naprostou většinu jejich zbytků vypereme,“ dodává Vlčková.
Vyprodukované množství mikrovláken praním lze alespoň částečně omezit. Částečným řešením je investování do kvalitního oblečení, nákup v second handech, čím se prodlouží život třeba bavlněného výrobku. Cílem by mělo být šetrnější praní nebo výběr pračky s předním plněním, které dle výzkumu vylučují méně mikrovláken než ty s plněním horním. Na trhu se už objevují i prací vaky na zachycení mikrovláken či speciální filtrační zařízení k pračkám, které si ovšem spotřebitel musí pořídit na svoje náklady.
Komplexní řešení problematiky mikrovláken ze syntetických textilií je zatím v nedohlednu. „Objevují se návrhy na vestavěné filtry pro pračky, které by výrobci buď na dobrovolné bázi nebo podle legislativního předpisu instalovali do nových praček. Výrobci praček vyjadřují obavy technického rázu, a poukazují na fakt, že by nesli odpovědnost i finanční náklady za něco, co nezpůsobují,“ popisuje Freidinger.
Jednoduché a finančně nenáročné řešení není dostupné ani pro čističky odpadních vod. „Vyžadovalo by to obrovské investice z veřejných zdrojů a zároveň velkou výzvu pro účinné technologické řešení včetně odpovědi na otázku, co by se s odpadním kalem s vysokým podílem mikroplastů vlastně dělalo,“ uvádí Jan Freidinger. Jednou z teoretických možností řešení problému s mikroplasty je zavedení speciální daně či poplatku pro oděvní firmy, jejichž výrobky vodní toky znečišťují. „Takové fondy by vylepšení čistíren mohly zaplatit,“ dodává.
Valentina Podlesná
Valentina vystudovala Univerzitu Karlovu, kde získala magisterský titul v oboru sociální a kulturní ekologie, předtím také bakalářský titul v oboru žurnalistiky. Zajímá se o komunitní zahrady i výrobu ekologických pracích prášků.
