Projížďka na slonech nebo velbloudech je pro mě tabu, uvádí propagátorka udržitelného cestování

Pavla Wernerová je propagátorkou udržitelnosti v mnoha oblastech od cestování po investice. To vše zaštiťuje svým projektem Za lepší život. Při pobytech v zahraničí varuje před nákupem zbytečných tretek, vyvážení mušlí a atrakcemi se zvířaty. Sama se snaží jezdit na „dovolené s přesahem“, kde uklízí odpadky nebo učí angličtinu.

Kam se letos chystáte vyrazit?

Já jsem největší cestu letos už absolvovala, byla to Kostarika. Byla jsem tam na přelomu ledna a února na třítýdenním dobrovolnickém programu s neziskovou organizací Justice for Nature. Program byl zaměřený na uklízení pláží, monitoring velryb, chodili jsme v pralese, pomáhali správcům s úklidem, řezali staré větve, vybírali fotopasti. Mělo to ekologický přesah, zároveň to bylo pro mě strašně zajímavé, protože jsem viděla zvířata v pralese, od ocelotů po menší nosály.

Co dalšího plánujete?

Ráda se potápím, tak přemýšlím nad kurzem a do budoucna bych to ráda propojila s úklidem v mořích, ale zatím je to mnou neprozkoumaná oblast. Musím nejprve zmapovat, jestli to řeší nějaké neziskovky, aby to nebyla jen turistická návnada a mělo to smysl. Bohužel ne každá „eko“ aktivita má reálný přínos.

Když to zjednodušíme, jak dlouho „udržitelný“ životní styl provozujete?

Asi od mala, ale intenzivně nějakých deset let. Přišla jsem k tomu právě přes cestování. Poprvé na stáži v Indonésii, kde jsem učila angličtinu. Byla jsem zklamaná, že naprosto všude byl odpad v kontrastu s krásnou přírodou. Všechno se tam házelo před dům a pak se odpadky zapálily. Ani ve větších městech neexistoval žádný svoz, recyklace. Byla jsem z toho deprimovaná a říkala jsem si, že nám kazí naše úsilí v Evropě. A pak jsem začala zkoumat, jak funguje recyklace a třídění u nás. Zjistila jsem, že část odpadu vozíme do Asie, takže ani naše řešení není ideální. Šlo hlavně o Čínu, která pár let zpět byla hlavním cílem. Následně Číňané dali dovozu odpadu stopku, když jim to přestalo dávat smysl ekonomicky a zároveň nebyli schopni velká množství odpadu zvládat. Pak se export odpadu přesunul na další země, Indonésii nebo Thajsko.

Na opravdu vzdálená místa asi musíte letecky, nicméně snažíte se využívat i alternativy?

Někdy člověk musí letět, ale v rámci Evropy využívám autobus nebo vlak. Většina mých dovolených je s přesahem, jde o dobrovolnictví, vzdělávací kurzy. Není to prodloužený víkend do Londýna, protože by byla levná letenka. To jsem za studií provozovala, člověk byl rád, že na ni měl. Ale postupně mi to přestalo dávat smysl, bylo to konzumní, neekologické. Tak či tak, dnes chci v dané zemi strávit nějaký čas, poznat místní.

Jak se to vyvíjelo dál?

Začala jsem zkoumat další věci. Nejprve bezobalový způsob života, omezování plastu, každé téma otevřelo nové. Je to podobné jako s investováním, studovala jsem ekonomickou školu, ale najednou mi nedávalo smysl, abych v osobním životě řešila ekologii a v tom profesním investovala do fosilních paliv.

Při cestování se tedy primárně snažíte minimalizovat obaly?

Ano, ty jsou asi nejviditelnějším problémem, různé jednorázové obaly od jídla a pití, brčka. Ne vždy se dají recyklovat. Třeba kelímky na kávu jsou směsí papíru a plastu, nedá se s tím nic moc dělat než hodit do směsného odpadu. Třeba letiště jsou plná plastového odpadu. Já si vždy vozila svoji termosku, vodu vylila před kontrolou, a když jsem prošla, tak jsem si ji zase naplnila na toaletách. To samozřejmě v rozvojových zemích není úplně doporučené. Navíc snažit se minimalizovat plastové odpady je sice důležité, ale když se podíváte na největší znečištění moří plasty, tak statisticky na tom mají hlavní podíl rybářské sítě. Bojovat proti tomu můžeme maximálně tím, že nebudeme jíst ryby a mořské plody. Takže na jednu stranu se řeší volně se povalující plastová víčka na plážích, ale sítě vůbec, protože jde o obří rybářské konglomeráty, které mají velkou sílu.

Jde hlavně o dopady na přírodu, nebo o vlastní dobrý pocit, když cestujete tímto způsobem?

Půl na půl. Třeba to uklízení pláži dopad má. Naše skupina pláž uklidila během dopoledne, přitom to byla věc, kterou místní neřešili několik let. Takže nějaký dopad v tom vidím, stejně jako v tom, že to nutí člověka přemýšlet, posunovat se, nacházet nová témata.

Vnímáte odlišné přístupy k odpadovému hospodářství a ekologii obecně v různých zemích?

Indonésie je problematičtější, mají tam jiné priority. Kostarika je dost progresivní v ochraně přírody, nemají tam třeba vůbec zoo. Představa zvířete zavřeného v kleci je pro ně naprosto bizarní. Takže některé země, které považujeme za méně vyspělé, jsou v tomto ohledu vyspělejší než my.

Jak na dovolené vybírat ubytování, abychom se chovali eticky a ekologicky zároveň?

U dobrovolnického programu to většinou vyřeší za mě, je to součástí programu. V Kostarice se jednalo o organizaci Justice for Nature. Ubytování bývá v jejich sídle nebo ve spolupráci s nějakou místní neziskovkou. Taky strašně ráda spím v hostelech, je to taková seznamka, směsice místních a turistů. Při pobytu v hostelu člověk nikdy není sám, byť sám cestuje. Občas využívám i Airbnb, ale klasické hotely co nejméně.

Využíváte platformu Booking.com?

Je to poslední alternativa, když člověk vůbec neví. Je dobrá pro takový obecný přehled, dá se tam najít i spousta rodinných penzionů. Nejsem na hotelové řetězce, ale pokud je to nějaká chatička nebo srub, tak proč ne.

Co říkáte tomu, jak Booking.com hodnotí jednotlivá ubytování z pohledu udržitelnosti?

Nechápu, jak to funguje, připadá mi to jako takový náhodný generátor. Někdy dají „vlaječku“, někdy ne. Nepochopila jsem vůbec jejich metodiku, určitě bych se podle toho prioritně neřídila. Já často využiji Booking.com, abych si udělala představu, a pak jdu konkrétně na web daného ubytování a podpořím je přímo, takže Booking.com jim nic nestrhne.

Klasické hotely jsou pro vás tedy tabu?

Je to podpora mezinárodních korporací, ne podpora místního turismu. Peníze odcestují jinam. Není to ani tak ekologicky, ale spíše eticky problematické.

Co říkáte na omezování „overturismu“, tedy přesycení některých destinací turisty?

Vím, že třeba v Benátkách už omezují množství lidí, kteří tam mohou přijet. To mi dává smysl, protože některá místa jsou extrémně oblíbená a je nutné to regulovat. Já nemám ráda masová místa, z osobního důvodu se jim vyhýbám, nechci být nacpaná mezi tunou lidí. Vyhledávám většinou odlehlejší oblasti.

Co by si podle vás lidé měli ze zahraniční vozit jako vzpomínku?

Ve většině případů se vozí strašné tretky, doma akorát zabírají místo. Já třeba ráda vozím jídlo, fandím místním specialitám, může to být třeba koření, olivy. V mnoha zemích je už zakázáno vyvážet i mušle, pokud by je u člověka našli, byl by to velký problém. Navíc v tom nevidím smysl: proč vozit do Česka mušle, když sem nepatří?

A co různé atrakce pro turisty, třeba se zvířaty?

Lidé rádi jezdí nebo by chtěli jezdit na slonech, což je další etický problém. To jsou turistické pasti. Pokud člověk vidí zvíře zdálky, jako na safari, nenahání ho, neruší ho, tak proč ne. Ale ježdění na slonovi, který je většinou na řetězu, často ho trochu opijí alkoholem, týrají ho, aby ho vychovali, to je za mě naprosto mimo.

I projížďka na velbloudech je na hraně. Není to sice divoké zvíře, ale také bych to nepodpořila. Vadí mi, že velbloud tahá turisty celý den, neodpočine si, pochybuji, že má reálně půl hodiny za den klid. Nebo plavání s delfíny, kdy se divoké zvíře zvyklé žít v oceánu odchytí do akvária, cvičí ho, separují od skupiny, nutí ho dělat věci, které mu nejsou příjemné. To je proti přirozenosti zvířat.

Zjevně máte ráda zvířata, jak moc vás trápí při cestování ta toulavá?

Byla jsem překvapená, že třeba v Kostarice jsem se s nimi vůbec nesetkala, zato třeba v Rumunsku se hodně řeší problém toulavých psů. Podporuji neziskovku Heart for Romanian Dogs, která tam z Česka dováží potraviny, stelivo, podporují rumunské psy a záchranáře. Protože v Rumunsku toulavé psy klidně odstřelí, ve státních útulcích vůbec neřeší jejich ochranu a zdraví. Zachraňují je soukromé útulky a ty mají problémy s financováním.

V Rumunsku s námi týden chodil jeden toulavý pes, ale nešlo s ním nic dělat, byla jsem z toho smutná. Někdy u moře bývají toulavé kočky, jsou nemocné, potrhané, člověk pak jezdí domů dost frustrovaný. Ze zvířat jsem vždycky nejvíc naměkko.

Řešíte také, jakou kosmetiku na cestách používáte?

Velké téma je používání opalovacích krémů. Spousta z nich obsahuje látky, které ničí korály a obecně životní prostředí v moři. Používám tedy ekologické opalovací krémy, klasickým se vyhýbám. Jsou i pláže, kde jsou opalovací krémy úplně zakázané, v tom velkém množství to je opravdu problém. Čili doporučuji i ostatní kosmetiku používat přírodní, ale opalovací krémy jsou určitě při cestování priorita.

Co si myslíte o uhlíkových offsetech, jejichž prostřednictvím kompenzujete svoje emise CO2 vznikající cestováním, třeba příspěvkem na vysazování stromů?

Smysl vidím tam, kde je vše transparentní. Sama třeba využívám českou offsetovou organizaci Offsetujeme CO₂, ale u offsetů, které nabízejí přepravní společnosti, mám problém se zorientovat v tom, kam příspěvek vůbec putuje. Často to bývají dost pochybné projekty. U leteckých společností je to úplně netransparentní, spousta z nich si vytváří vlastní offsetové firmy a financují tím vlastně samy sebe. Navíc kompenzace by neměla být snadná, to nikoho od létání neodradí.

Profesně se zabýváte ekologickým investováním. Podělíte se o tipy?

Pro etické investování je specifické to, že nemá jednotnou definici, každý si může představit něco jiného. Jedna skupina třeba nechce investovat do Facebooku, část lidí si řekne, že to je zrovna v pořádku, ale zásadně nechtějí dávat prostředky do fosilních paliv. Záleží na osobní morálce, každý to bere trochu jinak. Pro mě osobně jsou neakceptovatelná fosilní paliva, zbraně, testování na zvířatech, kožešinový průmysl, v podstatě i farmaceutický průmysl. Naopak investuji do vodohospodářství, obnovitelných zdrojů, podporuji nějaké menší lokální firmy, třeba medovou farmu. Nedávno jsem investovala do mezinárodní vzdělávací platformy, která se zaměřuje na vzdělávání žen v investování. Nástrojů je mnoho – od akcií, akciových fondů přes dluhopisy po půjčky firmám.