Recept na snížení textilního odpadu: pronájem oděvu místo nakupování, říká expertka na cirkularitu

Textilní průmysl patří mezi největší globální znečišťovatele. Abychom méně znečišťovali životní prostředí a spotřebovávali méně zdrojů, je potřeba přejít na cirkulární model výroby, upozorňuje Eva Laláková, odbornice nizozemské společnosti Metabolic.

Eva Laláková vystoupí na chystané konferenci Cirkulární města & byznys 3. Akce, kterou pořádá Pražský inovační institut ve spolupráci a podporou hlavního města Prahy, se uskuteční 12. listopadu. Třetí ročník konference se zaměří na téma textilu.

Jaký je váš pohled na současný stav textilního průmyslu z hlediska cirkularity?

Textilní průmysl je jedním z nejlineárnějších odvětví na světě. Většina oděvů se vyrábí podle tradičního modelu „Take, Make, Waste“, tedy vzít, vyrobit, vyhodit. Obrovské množství materiálů končí na skládkách nebo ve spalovnách, často po velmi krátkém používání. Přitom dochází k jejich znehodnocení, což znamená, že veškerá přidaná hodnota vynaložená na výrobu oblečení se nenávratně ztratí, včetně energie, surovin a materiálů. Problém ještě více prohlubuje fenomén rychlé módy, kdy se oděvy často vyhazují po několika málo nošeních. Přechod na cirkulární model, který staví na udržitelných materiálech, prodlužování životnosti výrobků a minimalizování odpadu, je naléhavý a nevyhnutelný. Změna je zásadní pro snížení celkového socioekologického dopadu textilního průmyslu.

Které největší překážky brání širšímu zavedení cirkulárních praktik v textilním průmyslu?

Největší překážkou je zakořeněný model. Oděvní firmy jsou zvyklé na rychlou výrobu a spotřebu. Spotřebitelé jsou zvyklí na neustále měnící se trendy a nízké ceny a jsou strukturálně motivováni k tomu, aby více nakupovali, místo aby pečovali o své stávající oděvy. Problém je i v mentalitě konzumerismu. Mnoho spotřebitelů stále vnímá nové jako lepší a nejsou dostatečně motivováni k nákupům z druhé ruky nebo zapojení do cirkulárních modelů, jako je pronájem oděvů nebo jejich časté opravy.

Ani výrobci nejsou dostatečně motivováni k zavádění cirkulárních modelů. Jejich zisky často závisejí na objemu prodaného oblečení, ne na jeho dlouhověkosti. To vytváří konflikt zájmů mezi udržitelností a ekonomickými cíli firem. Navíc ne všechny vlády zavádějí dostatečně přísné regulace, které by tlačily na změnu. Silnější politiky, jako jsou například daňové úlevy pro udržitelné produkty nebo vyšší poplatky za odpad, by mohly výrazně pomoci.

Jako další problém vidím nedostatečnou infrastrukturu a technologie pro efektivní recyklaci textilií. Protože chybějí kapacity na zpracování použitých textilií, většina textilu končí na skládkách nebo ve spalovnách. Technologie pro recyklaci na úrovni vláken jsou stále v počátcích. Ale i v případě, že k recyklaci dojde, oblečení se většinou downcykluje. Textil se rozdrtí a využívá se k méně hodnotným účelům, jako je třeba polstrování nebo izolace. Velmi málo oděvů se recykluje do nových kusů oblečení. Podle nadace Ellen MacArthur Foundation je toto číslo menší než jedno procento.

Jak si v cirkularitě textilního zboží vede Česko oproti jiným státům Evropské unie?

Globálně i v Evropě vidíme určité pokroky, zejména v zemích, jako je Nizozemsko, kde jsou cirkulární strategie textilu prioritou. Evropská unie se také zavázala k ambiciózním cílům pro cirkulární ekonomiku, včetně textilního sektoru, prostřednictvím iniciativ, jako je Evropský akční plán pro oběhové hospodářství. Nicméně současná realita odhaluje, jak velká výzva nás čeká.

V Česku se zatím úsilí zaměřuje převážně na recyklaci, což je velmi důležitý krok, ale nestačí to. Abychom dosáhli skutečné cirkularity, je potřeba se soustředit na vyšší úrovně – na opětovné využití oděvů, opravy, ale i redesign. Je nutné investovat do systémových změn a propojování jednotlivých aktérů napříč celým řetězcem. A to od designérů až po výrobce a spotřebitele, abychom mohli zajistit dlouhodobě udržitelné řešení textilního odpadu a nadměrné spotřeby.

Říkáte, že cirkularita začíná již ve fázi navrhování oděvů. Jaké jsou nejdůležitější designové principy, které by se měly dodržovat, aby bylo oblečení snadno recyklovatelné?

Klíčovým principem je modularita – produkt musí být snadné rozebrat na komponenty. Usnadňuje to potom opravy a recyklaci. S tím se pojí minimalizace materiálové různorodosti. Pokud se produkt vyrobí z co nejméně různých druhů vláken, výrazně to zjednodušuje recyklační proces. Dalším zásadním principem je design pro rozložitelnost, který umožňuje používání netoxických a biologicky rozložitelných materiálů. Dnes již vidíme mnoho příkladů použití takových materiálů. Na trhu jsou dostupné například boty z vlny merino a cukrové třtiny.

Existuje i fascinující odvětví biomimetika. Technologie, které lze aplikovat i v textilním průmyslu, se díky tomuto odvětví inspirují přírodními ekosystémy. Pomocí technologií se například napodobují struktury pavoučích sítí, což umožňuje vytvoření materiálů, které jsou pevné, lehké, ale biologicky rozložitelné. Nejenže se tak posouvá hranice udržitelnosti, ale otevírá se i cesta k materiálům s vyšším výkonem a menší ekologickou stopou. Kombinace těchto principů by mohla umožňovat vytváření produktů, které jsou navrženy s ohledem na opravitelnost, upcycling i udržitelnost, čímž by se mohl prodlužovat jejich životní cyklus a minimalizovat odpad.

Kvalita materiálů má tedy vliv na cirkularitu textilního průmyslu?

Kvalita materiálů je klíčová pro životnost textilního výrobku a ta má přímý dopad na cirkularitu. Vysoce kvalitní a trvanlivé materiály prodlužují životnost oděvů, umožňují snadnější opravy a opětovné využití, což ve výsledku zajišťuje nižší spotřebu nových surovin. Budoucnost materiálů spočívá ve využití odpadu a obnovitelných zdrojů, čímž se zároveň snižuje dopad výroby a řeší se klíčové problémy, jako je nadměrné využívání půdy. Je ale velmi důležité se na problematiku zaměřovat systémově a holisticky, aby se v rámci řešení problémů s textilem neprohlubovaly problémy jinde.

Které další inovativní technologie nebo procesy kromě lepších materiálů vidíte jako klíčové pro zlepšení cirkulace textilu?

Zásadní oblastí je chemická recyklace vláken, která umožňuje recyklaci směsných materiálů bez ztráty jejich kvality. To se v dnešní době neděje, a proto je takový problém kvalitně recyklovat oblečení. Dalším klíčovým procesem je sledovatelnost materiálu prostřednictvím digitálních technologií. Jedná se například o digitální identitu pro oděvy, která zajišťuje sledovatelnost a recyklovatelnost produktu. V neposlední řadě jde o inovace v oblasti oprav oblečení. Je nutné, aby tyto služby byly co nejlevnější a co nejrozšířenější.

Jakým způsobem se mohou fast fashion značky a výrobci zapojit do cirkulární ekonomiky?

Myslím si, že v cirkularitě spočívá unikátní příležitost, kterou si značky často neuvědomují. Mohou se stát lídry v cirkularitě nejen tím, že sníží svůj odpad, ale i tím, že opravdu posunou hranice toho, co je možné a co bude nutností v příštích letech a desetiletích. Snažit se stát průkopníky by měly i z ekonomického hlediska. Ale aby se to podařilo smysluplně, musí se k tomu přistoupit systémově a jít nad rámec individuálních změn. Spolupráce a inovace je potřeba napříč sektory. Myslím si, že zásadním krokem je uzavírání cyklu, díky čemuž odpad z jednoho výrobku slouží jako vstupní surovina pro další podobné produkty. Značky všech velikostí by měly investovat do designu pro recyklaci, aby se produkty navrhovaly tím způsobem, aby byly snadno rozložitelné na komponenty a materiály a daly se opětovně využít.

Dalším krokem k minimalizaci odpadu může být obchodní model „oděv jako služba“. Zákazník si oděv pronajme, místo aby ho koupil. Tento model teď zavádí například řetězec se sportovním vybavením Decathlon. Snaží se půjčovat zimní oblečení pro děti, aby zákazník nemusel neustále kupovat nové věci. Takovým způsobem se snaží snížit spotřebu a tlak na výrobu nových produktů. Myslím si, že velké značky by měly spolupracovat s vládami na lepších regulacích a vytváření podpůrných politik. To může zahrnovat například daňové úlevy pro udržitelné materiály, povinnosti spojené s odpovědností výrobců za celý životní cyklus produktů nebo třeba dotace na inovativní a cirkulární technologie.

Jakou odpovědnost mají spotřebitelé ve srovnáni s výrobci, pokud jde o posun k udržitelné módě?

Odpovědnost leží na obou stranách, ale z mého hlediska více na producentech, protože oni ovlivňují celý hodnotový řetězec. Zatímco spotřebitelé se angažují jenom v určité oblasti řetězce, výrobci ovlivňují design, materiály a životnost produktu a mají moc měnit strukturu výroby a spotřeby, například zavádět zmíněné cirkulární modely. Spotřebitelé by svojí volbou mohli podporovat cirkularitu – třeba nakupováním z druhé ruky, nákupem oblečení z kvalitních materiálů, opravováním oblečení nebo jeho půjčováním. Opětovné použití snižuje poptávku po nových produktech, což má pozitivní dopad na spotřebu zdrojů.

Jak ovšem dosáhnout změny v chování spotřebitelů?

Vzděláváním, dostupnými pobídkami a strukturální podporou od jiných aktérů. Velká zodpovědnost leží i na veřejném sektoru. Značky, které pracují s kvalitnějšími materiály, jsou často pro běžného spotřebitelé drahé a tady je potřeba pomoc právě od veřejného sektoru. Ta může například zahrnovat daňové úlevy na kvalitnější materiály nebo snížené DPH na opravitelné výrobky či recyklovatelné materiály, nebo třeba dotace na cirkulární infrastrukturu, jako jsou centra pro opravy.

Žijete i pracujete v Amsterdamu, který si klade za cíl do roku 2030 dosáhnout 70 procent cirkularity v textilním odvětví. Je to splnitelný cíl?

Ten cíl vychází z vize, která zahrnuje konkrétní měřitelné cíle a kontrolní mechanismy. Amsterdam si nestanovil jen ambiciózní plán, ale vytvořil i jasné metodiky, které pomáhají pokrok sledovat a případně optimalizovat strategie. Řekla bych, že takto jasně strukturovaná vize podporuje efektivní koordinaci mezi veřejným a soukromým sektorem, ale i akademickou sférou a občanskými organizacemi, což je zásadní pro dosažení cíle. Myslím si, že díky tomu je těch 70 procent reálně dosažitelných. Ale práce je spousta.

Podle statistik evropského statistického úřadu Eurostat je Nizozemsko na první příčce mezi zeměmi EU v míře využití cirkulačních materiálů. Proč k cirkularitě tíhne a co se od něj mohou naučit ostatní státy?

Myslím si, že to vychází z hlubokého porozumění problematice. Klimatické scénáře nevypadají dobře, bez cirkularity nebudeme mít planetu schopnou podporovat dobrou kvalitu života. Nizozemsko si stanovilo ambiciózní cíl, a to do roku 2050 dosáhnout plně cirkulární ekonomiky, což vedlo například k systematičtějšímu rozvoji infrastruktury pro sběr, opravy a recyklaci v různých sektorech. Zavedly se konkrétní politiky a finanční podpora pro podniky a startupy testující cirkulární modely. Velmi důležitý je tlak shora a vědomí toho, že se problém musí řešit. Česko by se mohlo inspirovat v tom, že cirkularita není jen nutné zlo, ale že z ní stát může těžit i po ekonomické stránce.