Pouze třetina v Česku spotřebované zeleniny a ovoce pochází z tuzemska. Zbytek se dováží. To je jeden z důvodů, proč se Tomáš Lichtenberg, spoluzakladatel sítě Fruitisimo, pustil před čtyřmi roky do prozkoumávání pěstování zeleniny či bylinek na hydroponických farmách. Tedy na farmách, kde se pěstují rostliny bez půdy, v živných roztocích.
Vezměte si například salát, uvádí Lichtenberg. Ten se dováží z Itálie, Maroka, Španělska a přitom je to osmdesát procent vody. „Takže tady jezdí kamiony s vodou přes celou Evropu, přes čtvrt světa, to je prostě nesmysl,“ poukazuje na to, co chce mimo jiné změnit.
Vy jste se projektu Farm Planet začal věnovat už před docela dlouhou dobou, asi před čtyřmi roky. Co tak dlouho trvá?
Já se nevěnuju jenom tomu, ale je složité proniknout do tohoto oboru a naučit se to, zjistit, kdo je správný dodavatel a kdo je správný odběratel, investoři. Je to takové obrovské puzzle, které skládáte dohromady. Jak do toho člověk více proniká, tak zjišťuje, že je opravdu problém s potravou. A zjišťujete kvalitu potravin u nás, že Česká republika má u ovoce a zeleniny soběstačnost pouze 32 procent.
Všechno dovážíme, třeba v salátech se sem všechno dováží. Z Itálie, Španělska, Maroka, přitom salát je 80 procent vody. Takže tady jezdí kamiony s vodou přes celou Evropu, přes čtvrt světa, to je prostě nesmysl. Kvalita potravin je i dělaná na převoz. To znamená, než se třeba salát dostane od vypěstování na nějaký pult v obchodu, tak to trvá spoustu dnů, než projde všemi distribučními centry.
Proto jste si vybrali saláty, že je tam úspora při převozu anebo je to i nejjednodušší u tohoto typu pěstování?
Má to víc důvodů. Každá technologie je uzpůsobena na nějaký typ pěstování a záleží i na trhu. Záleží, jak se pohybují ceny na trhu, na sezónnosti.
Pokud jde o ceny, máte cíl dostat se někde mezi bio a běžnou cenu. To znamená, že výpěstek z hydroponické farmy vychází dráž v porovnání s tím, co se vypěstuje někde v běžném konvenčním zemědělství?
Určitě, hrozně těžko se dá konkurovat zelenině, která roste na poli. To si koupíte salát za čtyři koruny a tam se nikdy nedostaneme. U hydroponie je výhoda ve velké stálosti produktů a v tom, že u nich není sezónnost. Z Fruitisima vím, že když odebíráte jablka, tak jsou jednou taková za nějakou cenu a podruhé dražší, ale menší, pak jsou jiná a pak jsou jich najednou záplavy a jablka shnijí a cena vylítne o třicet procent nahoru. A když máte takovou velkou síť prodejen, tak s tím nic neuděláte. Musíte akceptovat tyhle šoky a je tady spousta firem, všichni retaileři i další, kteří chtějí stálou kvalitu a stálou cenu a pro ně to má výhodu, že můžou predikovat a správně nastavit byznys plán.
Stálost je tedy pro ně lepší než nižší cena?
Měli jsme nedávno jednání s cateringovou společností, která dělá občerstvení pro letadla. A tam to funguje tak, že dovážejí saláty, mají tam Ukrajinky, které jim je zpracovávají a zhruba třicet procent z těch salátů vyhodí, protože shnily nebo něco takového. V jednání jsme se pak už dostali na nějakou rozumnou cenu, kdy oni řekli: ´Pro nás je super, když saláty přijdou zpracované, že je kuchař bude jenom nandávat, nebudeme tady řešit Ukrajinky, budeme vědět, že saláty jsou superčerstvé, kvalitativně úplně někde jinde a nebudeme mít třicet procent odpadu.´ Takže jim to taky dává smysl. Zároveň je zaujala i ekologie produktu a úspora CO2 při dopravě.
Předpokládám, že to máte spočítané. Bude to fungovat ekonomicky?
Musí.
Proč se ptám. Četla jsem si starší článek o aquaponii (pěstování rostlin bez půdy, spolu s chovem ryb) a hydroponii a kolegyně tam psala o spoustě případů, kdy jim to ekonomicky přestalo fungovat, museli to zavřít a podobně…
Obecně je aquaponie strašně složitý systém. Aquaponie zní hrozně hezky, mě se to taky hrozně líbilo a chtěl jsem aquaponickou farmu. Pak jsem si objel nějaké farmy a zjistil, že aquaponie je strašně složitá. Ona už jenom hydroponie je strašně složitý obor a chov ryb taky. A v obojím se předpokládá obrovský vývoj. Spojování dvou takhle složitých oborů je podle mě nereálné, nebo alespoň za současných podmínek, co jsou na trhu. Zatím jsem neviděl velký fungující aquaponický provoz, který je ekonomicky efektivní. Zatím je aquaponie vhodná pro domácí a malé provozy.
Můžete to vysvětlit? Na první pohled to vypadá dokonale, najednou ryby i rostliny, které si z vody berou živiny…
Aquaponická farma bude fungovat u někoho na zahrádce, v malých provozech, tomu bych věřil. Ale nikde jsem neviděl výkonnostní farmu, která by byla aquaponická a ekonomicky by fungovala. Ryby mají, když jsou malé, jiné výkaly, než když jsou velké, a rostlina potřebuje mít přesně určité živiny. Takže to musíte měřit a specifikovat a dávat dohromady.
Bylinky i saláty z hydroponické farmy. Foto: Farm Planet
Jakou vy plánujete počáteční produkci?
Produkce bude tisíc kilogramů denně z nějakých tří tisíc metrů čtverečních podlahové plochy.
A odběratelé by byly restaurace, gastro, obchodní řetězce? Jestli pro ně, jak říkáte, nebude problém cena…
Spíš řetězce a B2B. Restaurace asi ne, ty jsou moc složitý segment. A určitě i ty řetězce jsou složité, ale tam si chceme dohodnout spolupráci s nějakými partnery, protože jde o složitou logistiku. Aby to bylo čerstvé, tak musíte být v šest ráno na pěti distribučních centrech po celé republice.
Online obchody s potravinami jako Rohlík nebo Košík jsou v tomto asi flexibilnější…
Ano, jsou flexibilní a případná spolupráce nám může výrazně pomoct i marketingově při budování značky.
Pro samotný projekt Farm Planet sháníte investory nebo už máte?
Sháníme a nějací projevili předběžný zájem. Zatím to není hotové, protože ještě není lokalita, tak není daný přesný byznys plán, který by mě mohl posunout dál. Jakmile se ujasní lokalita, vznikne byznys plán a potom se začne skládat investorská roadshow finalizace.
V prosinci jste uváděli, že rozjíždíte hydroponickou farmu, která by měla fungovat zhruba do půl roku. V jaké jste teď fázi?
Teď máme ve výběru tři čtyři lokality. Jedná se o Prahu, střední Čechy a jedna je na Slovensku. Zvažujeme, která lokalita bude nejvýhodnější. Momentálně se nejlepší rýsuje Praha, kde se nabízí prostor o rozloze 2500 metrů čtverečních, který je umístěn napůl v podzemí a je v blízkosti centra. Zároveň je možnost na střechu umístit solární panely a sbírat deštovou vodu.
Podle čeho se vybírá lokalita na takovou farmu?
Kritérií je tam hodně. Řekli jsme si, že by to mělo být zhruba do hodiny dojezdové vzdálenosti od Prahy, aby byl dobrý příjezd kamionů a propojení s nějakým ekologickým zdrojem energie. Takže se bavíme s bioplynkami, teplárnami.
Záleží na tom, jakou lokalitu vyberete, ale vznikne farma na zelené louce nebo přestavíte nějaký objekt?
Jsou tam možné obě varianty, buď na zelené louce, to znamená, že se tam postaví hala, anebo máme jeden objekt, kde by se teoreticky dala využít stávající hala. Hala bude zhruba tři tisíce metrů čtverečních veliká a osm až devět metrů vysoká.
U lokality vyjednáváte třeba o nějakém pronájmu nebo proč to trvá?
Spíš to vyhodnocení. I pro dodavatele i pro majitele zdrojů energií je potřeba si vyjasnit ceny odkupu a parametry spolupráce. Když by nám dodávali elektřinu a napojili bychom se napřímo, tak se vyhneme placení distribucí, poplatků, a dostaneme se v nákladech o jednu třetinu níž. Takže my dodavatelům zaplatíme o trochu víc, než kdyby dodávali do sítě, a je to výhodně pro obě strany.
Jaká je v Česku i v Evropě v této oblasti pěstování plodin konkurence?
Obecně konkurence jsou skleníky, což je taky jako hydroponie, máte nějaké technologie. Každá technologie je vhodná pro určitý druh plodiny a zase se to musí potkat s trhem. V Čechách vyrostlo hodně malých farmiček, dělají takové microgreens, což je nejjednodušší. Ale ještě musí fungovat ekonomicky, a to jde jen při nějaké velikosti. To znamená, kdybych si postavil farmu pět set metrů čtverečních a dělal tam saláty a bylinky, tak se to asi neuživí. Nebude to ekonomicky fungovat. Minimum je nějakých pět tisíc metrů čtverečních pěstební plochy, což už je zase investičně daleko dál.
Ve světě je vývoj v tomto směru asi o hodně dále?
Největší státy, kde se takto pěstuje, je Čína, Japonsko a Amerika. V Číně je to hodně podporované státem, mají tam hodně problémy s potravou, staví obrovské projekty. Potom Dubaj. Já tady řeším farmu asi tři tisíce metrů čtverečních a v Dubaji se bude stavět asi osmnáct hektarů, opravdu obrovské.
Trh se skleníky je nějakým způsobem daný, jsou tady nějací stálí dodavatelé, jsou dané standardy. Ale vertikální farmaření nemá žádné standardy, normy a každá firma si tam dělá úplně něco jiného, svůj model. A každá tvrdí, že je nejlepší. Ale když do toho proniknete více, tak zjistíte, že osmdesát procent těchto firem není nic moc, jsou v ranných začátcích a nikdo neví, kam se to posune. Ale už jsou i firmy, které si, myslím, že to dávají hodně dobře, třeba jako Infarm, Crop One, ty jsou z Ameriky, Bowery Farming, Plenty (zde je investor bratr Elona Muska).
Dá se u nich tedy inspirovat?
Oni všichni jsou hrozně tajemní v tomto oboru, protože mají spousty peněz od investorů, takže když by to bylo špatné, tak to ani nemůžou říct, už jenom z principu. Je i pár firem, které jdou stylem ´Kdo bude první, ten získá trh´. S čímž souhlasím, ale většina firem jde na trhy, kde se to dá jednoduše škálovat. To znamená, že když mám tady koncept, tak asi půjdu do Ameriky, která je obrovská a kde to půjde jednoduše škálovat pod stejnými regulemi a pod stejnými smlouvami, a je to daleko jednodušší. Střední Evropa je pro všechny složitá, my jsme tady malí, za rohem se mluví maďarsky, slovensky, každý má jiné zákony, regule. Takže všichni se zaměřují na velké trhy.
Vy to plánujete jak?
Můj plán je se to naučit v Čechách a pak to připravovat dál v našem regionu střední Evropy. Každý trh má své specifikum a jiné zákazníky a všechno se to musí vyladit. Jde o velkou spoustu věcí. Třeba jen bazalka má šedesát odrůd, a každá odrůda má další pododrůdy. Komu bude chutnat jaká bazalka? Každá má jiné kvality, některá déle vydrží.
Dá se říci, co se dá pěstovat v rámci hydroponie nejlépe?
V podstatě cokoliv, ale záleží na ekonomice. Byl jsem třeba na farmách v Holandsku, tam pěstovali kafe, víno nebo jedlé květiny, heřmánek. Normálně dáte tři květy, zalejete vodou, máte čaj z čerstvého heřmánku, který chutná super. Když v zimě dostanete takové květy, tak to je wow. Ale to jsou takové specialitky, co jdou, ale není na ně běžný trh.
A chutnal jste třeba ty saláty? Chutná to lépe než třeba salát tady z Alberta…
Chutná to líp, ale je to logické. Když je salát venku, tak roste a působí na něj různé vlivy. Déšť, slunce, nějaký hmyz a ten salát se tomu musí bránit, takže na to spotřebovává energii. Ve vertikální farmě se snažíme rostlině dát ideální prostředí. To znamená co nejlepší prostředí, a tím ona má čas věnovat se růstu. Když to vezmu na příkladu salátu, tak na něj nefouká, proto se nemusí zpevňovat. Tím pádem je salát takový křehký. Na dopravu je to zase horší, ale chuťově je výrazný, křehký a šťavnatý. I bylinky jsou hodně výrazné. Dáte si do pusy bazalku a řeknete: ´Wow, tak takhle chutná bazalka?´. To má výhodu, že do těstovin si můžete dát jeden lísteček a ochutí to stejně jak čtyři lístečky ze supermarketu.
A vyrostou takto pěstované rostliny rychleji, v těch ideálních podmínkách?
Ano. To je právě boj hydroponie, aby rostlina vyrostla co nejrychleji. Vy do ní dáváte nějakou energii, a když jí dáte moc, tak ona se už spálí, nepřežije. Tam se musí vyvažovat, kolik energie dostane, aby rostla co nejoptimálněji. A není to jenom o té energii, to je o spoustě věcí v okolí. Řešíte živiny, světla, vzduchotechniku. Ona má ráda nějaké proudění vzduchu v určité rychlosti, která je pomalá, s nějakou příměsí CO2, vlhkost a spousty dalších věcí.
Šla by tam třeba pěstovat rajčata? Z dovozů jsou pekelná bez chuti a zápachu, ze skleníků jsou dobrá, ale docela drahá…
Určitě by šla, ale myslím si, že jsou vhodnější pro pěstování ve skleníku v současné době. Vychází to ekonomičtěji lépe. Ve sklenících to umějí dobře a akorát musí na vyšší cenu naučit lidi. Nám se něco podobného podařilo ve Fruitisimu se zmrzlinou. Dříve, před patnácti dvaceti lety, se prodávala zmrzlina za dvanáct korun za kopeček. Všichni zmrzlináři šulili, snažili se to vychytat, přidávali více vody, trošku cukru, aby jim to vyšlo. My jsme si řekli: ´Ne, my máme zmrzlinu, která je opravdu dobrá. Ale kopeček už nebude stát dvanáct korun, ale bude stát třicet korun.“ A postupně jsme to zavedli, udělali jsme dvě cenové kategorie, kopeček 25 a 35 korun a nějak to zafungovalo. Teď už máte normální, že si koupíte kopeček za šedesát korun.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
