Tato slavičí historka, zachycující sto let na časové ose, pobízí k zamyšlení nad tím, jak a kolik toho aktuálně víme o naší krajině. Shifting baseline syndrome, nebo-li posun vnímání výchozího stavu je něco, na co se při ochraně a konzervaci přírody často nemyslí. A kvůli tomu se dostáváme k matoucím uvědoměním (nejen) v ekologii. Krajina, kterou jsme považovali pro daný druh za nejvhodnější, proto může ve výsledku být ten nejzazší extrém, který daný rostlinný, živočišný, či houbový druh ještě toleruje k přežití.
Návrat krajiny do původního stavu, nebo do stavu v určitém časovém období proto není až tak nutný, jako návrat do stavu funkčnosti, který není nijak časově vymezený. Více o posunu výchozího stavu (SBS) a vědeckých poznatcích o slavících v příběhu inspirovaném pohádkou Slavík a růže od Oscara Wilde.
Nebudu vzpomínat na to, jak se to zpívalo mým předkům, a už vůbec ne nějakým sentimentálním způsobem. Nikdo by mi nerozuměl. Srdce si trnem také trhat nebudu tak, jako tomu bylo v historce od Oscara Wilda. Ostatně, nic praktického z toho opravdu nekoukalo; jak pro vědu, tak pro lidskou lásku. I když jsem slavík, slávy se nám slavíkům za poslední století dostavilo tak možná v souvislosti s Goťákem. Lidé a věda toho o nás moc neví, zatímco nám v Evropě ubývá vhodných prostor pro hnízdění. To, že nemáme kde zpívat je věc jedna. To, že si toho lidé začínají všímat a nechápou, proč tomu tak je, je věc druhá.
Foto: Pixabay
Rád bych vám tímto povyprávěl, proč našich hlasů slavičích je poslední dobou pomálu. Je to historka místy děsivá, i když si srdce trnem probodnout nedáme (odkaz na pohádku Slavík a růže od O. Wilde), tak místy nepohodlná, protože toho trní – našeho domova moc není.
Samou láskou k té nejaktuálnější vědě tohle lidem začalo unikat. Až tedy donedávna, kdy si toho všimli třeba v Anglické rewilding oblasti Knepp. Deset let zpět – ani bychom o jejich téměř patnácti set hektarovou oblast intenzivního zemědělství nezavadili. Dnes tam tvoříme skoro jedno procento celé britské slavičí populace.
Slavík: Kdo jsme?
Dovolte mi se ale nejdříve představit. Mě a můj druh. My jsme slavíci – Slavíci obecní. Ne z Madridu, ale z Afriky, kde máme primární domovinu. Do Evropy, kde je méně predátorů a více potravy, se vydáváme jen na léto. Ale někteří z nás se na tuhle pět tisíc kilometrovou cestu přes Středozemní moře ani nevypravují. Je to dost daleko.
Jenže v Evropě to je, nebo tedy bývalo, pro nás mnohem snazší si uhlídat naše teritorium, které si každý květen pečlivě vybíráme. Samičky přilétají nočním letem asi o týden až dva později. Létají v noci, aby se vyhnuly predátorům turbulentně narušující jejich lety.
Slavičí samičky jsou lehce okouzleny pro mnohé lidské ucho náročným popěvkem pro poslech:
„Poetické trylky, nejprve hojně, později rozplývající se, následně posměšně huhňavé a nesouhlasné, potom sladce a naléhavě pochmurný pískot. Z toho pak bublavě potlačený chichot až skřípající sípot a pak najednou nic. Než se po napínavé přestávce tyhle kaskády a crescenda rozjedou znovu.“ (Překlad z knihy Wilding, Isabella Tree)
Jakmile samičky zmerčí náš hlasitý zpěv, zabrousí za námi. Opravdu tomu tak je, že my, slavíci, čím rozmanitěji a hlasitěji zpíváme, tím větší šanci máme okouzlit náš protějšek. Lidé u nás zpozorovali až 250 různých melodií. Mám ale pocit, že mých cirka 180 „riffů“ v repertoáru je tak nějak zdejší průměr. Aspoň teda tady v Kneppu.
Zpěvem to ale nekončí. Naše nepředvídatelné popěvky sice samičky přilákají, ty ale naši vyspělost posoudí až podle výběru místa ke hnízdění. Samička má totiž na starost stavbu hnízda, které si jen tak někde nepostaví. Pokud se necítí bezpečně, raději odletí dál a dá šanci třeba sousedovi, který obsadil vhodnější teritorium.
Pokud je tedy ještě z čeho vybírat…
Lesy, mlází a bohatý podrost: Slavík ale lesy pohrdá
Mladý student v pohádce o slavíku a růži dal nakonec přednost praktickému učení a logické vědě před láskou. Tohle jako by napovídalo tomu, jak lidé nakládají se svou krajinou. „Prakticky, logicky“ a bez emocí vůči rostlinným, živočišným a houbovým druhům v ní žijícím.
Pak se stane, že lidská logika a touha po té nejpřesnější a nejaktuálnější vědecké znalosti vás lidi lehce ošálí.
Já jsem slavík, mě je ve výsledku jedno, jestli si najdu bezpečné hnízdiště v podrostu na okraji lesa, v mlází nebo v křoví podél sadů či luk. Jenže toho křoví – těch vám lidem tak nevzhledných houští – ubývá. Vezměte si pole nebo louky, prakticky maximalizovaný prostor raději zaplníte obilím, nebo travinou na slámu od okraje po okraj. O lesech ani nemluvě.
Křoviny a houští jsou od rozkvětu intenzivního zemědělství totiž nežádoucí. To je zhruba posledních padesát let, během kterých jsme se my slavíci začali usazovat v lesích nebo mlázích. Keřů prostě není dostatek a v mlází se cítíme tak nějak „povědomě“.
Jenže… Nejnovější věda tyto změny ani nezaregistrovala. Věda je přesvědčena, že my slavíci jsme lesní tvorové. Tvrdí, že nejlépe nám je v lese nebo mezi stromy v mlází, v bohatém podrostu.
Foto: Pixabay
Les ne-les, křoví jako je trnka, nebo hloh nám právě skrze jejich trny vyhovuje nejlépe. Jestli jsou nad námi stromy? To je nám fuk…
Syndrom posunu výchozího stavu (Shifting Baseline Syndrome)
Mladých se na změny neptejte, nepoznají je. Lidé jsou tak odtaženi od přírody, že si mezigeneračně neuvědomují, kolik života se za poslední století odporoučelo do lepších krajů nebo vymizelo úplně. Každá nová generace toleruje větší ztrátu biodiverzity, protože se jejich referenční bod – výchozí stav – liší od stavu předchozích generací. Výchozí stav předešlých generací pojímal mnohem širší biodiverzitu, než jakou znají generace dnes.
Problém ale je, že tenhle posouvající se výchozí stav zasáhl i ty „praktické a logické“ vědecké poznatky. Tam, kde si myslíme, že se ohroženým a ubývajícím rostlinným, živočišným či houbovým druhům dnes daří, to může být už jen ten poslední extrém, na který se zvládají adaptovat.
Jak to ale dokumentuje věda?
Pro psaní vědeckých článků je často potřeba aktuálních poznatků. Mnohdy je to vyžadováno i vydavateli. Jakmile je článek s tím nejaktuálnějším poznatkem vydán, stává se tak zdrojem pro ještě novější, co nevidět vydaný nový článek. To, co tedy lidé věděli před sto lety třeba o nás slavících, je navždy ztraceno skrze právě onen syndrom posunu výchozího stavu.
Když zaostříme na „poznané“ ideální hnízdiště nás slavíků, sto let zpět to byly křoviny, dnes jsou tomu lesy a mlází. Neříkám, že to je špatně, mnohdy ale praktičnost vědy potlačuje skutečnost, že my nejsme úplně tak lesní tvorové, jak si současná věda myslí. Je to jen to, co nám zbylo. To, co je současná věda vypozorovat.
A tak to není jen s námi…
Skokem do budoucnosti: Krajina „bez posunu výchozího stavu“
Je začátek května 2081 a já sedím v hlohu pod dubem na okraji Prahy. Po dlouhé cestě z Afriky, jsem proletěl městem, abych se vyhnul teritoriu Puštíka obecného – predátora nás slavíků. Naše hlasy slavičí se občas rozléhají i rušnou Prahou. Je tomu tak od doby, kdy lidé pochopili, že ekologická obnova není založena na výchozím bodě, a že nepatří jen do oplocených oblastí – přírodních rezervací. Pochopili, proč potřebujeme rewilding. Lidem náš zpěv dělá nesmírnou radost.
Už nemusíme vyhledávat mlází. Krajina se za posledních padesát let změnila tak, že nabízí širokou škálu trnitých keřů a porostů, které lemují již zregenerovanou produkci potravy pro lidi.
Město budoucnosti. Foto: Unsplash
V atmosféře ubylo oxidu uhličitého, neboť krajiny se koridory spojily v jednu – skrze lesy, louky, města. A ta jedna krajina, svou funkčností a nespoutaným přírodním rozmachem začala oxid uhličitý nenasytně hltat do své biomasy. Biomasa a bohatý porost v krajině stabilizovaly i trend globálního oteplování. Krajina se začala bránit a zotavovat.
Lidé už ne-experimentují s nadbytkem hnojiv, herbicidů, nebo pesticidů, nesoutěží ani o dotace na pěstování pro krajinu nesmyslných plodin. Rozsáhlá pole, co v minulosti připomínala poušť jsou dnes bohatě porostlé ekosystémy zásobované vodou.
Vodní toky v mnoha oblastech opustily betonová koryta a libovolně si vybírají tvar, kterým obohacují okolní krajinu o zásoby vody. Tato krajina poskytuje jak potravu, tak uklidňující zázemí nejen pro lidi, ale i pro nás divokou zvěř.
Vědci už nestudují ubývající biodiverzitu přírodních rezervací. Po mírném výkyvu, se bio rozmanitost přírody začala navracet sama do koutů a krajů, kam by se vědci padesát let zpět ani nepomysleli vypravit. Vše se znovu-zdivočilo (od rewilding).
Láska k přírodě zvítězila nad touhou ji kontrolovat „logicky-praktickými“ kroky. Tohle by si sám Oscar Wilde na prahu toho největšího ekonomického rozvoje, co lidstvo zažilo ani nedovedl představit.
Zajímá Vás obnova ekosystémů a rewilding, nebo vlastníte pozemek a zajímá Vás, jak do něj navrátit život? Chcete se o rewilding dozvědět více, nebo se dokonce stát jeho součástí?
Rewilding Academy a online platforma Global Landscapes Forum – GLFx založili Rewilding Community of Practice. Misí Rewilding Community of Practice je spolu-vytvářet komunitu složenou z lidí motivovanými socio-ekologicky podmíněnou systemickou změnou, vzájemného vzdělávání se, a fascinací ke všemu přírodnímu.
Přidat se k nám můžete na GLFx nebo skrz Rewilding Professionals na LinkedIN.
Jonáš Skutka
Jonáš Skutka je nezávislý „systems thinker“, který se zasazuje o změnu přes environmentální komunikaci a psaní. Vystudoval MSc. Leisure, Tourism and Environment na Wageningen University v Nizozemí, kde spolupracoval na vývoji online kurzu Sustainable Tourism: Society & Environmental Aspects. Později spolu-založil agenturu Alerce Environmental, která se zabývá digitální komunikací pro mezinárodní vědecké a environmentální komunity.
Je spoluzakladatelem vzdělávací platformy Rewilding Academy a jeden z kmenových členů Rewilding Community of Practice na GLFx.
