V Česku se nyní hraje o desítky miliard korun z dotací, které mají nastartovat bývalé uhelné regiony. O část peněz se uchází společnost PDI, která chce získat finanční podporu pro technologii plazmového zplyňování odpadu. Na papíře to vypadá dobře – země se zbaví obtížných zbytků, které ve velkém končí na skládkách. Zkušenosti z praxe jsou však problematické.
Technologii v tuzemsku už přes dvacet let vyvíjí tentýž majitel a snaží se ji prosadit pod hlavičkou různých firem. V průmyslovém měřítku a na komerční bázi však tato technologie dosud nefunguje ani u nás, ani ve světě. Projekty přitom zpravidla po pilotní fázi skončily neúspěchem.
Tentokrát se společnost PDI v čele s podnikatelem Grischou Kahlenem snaží projekt oživit v Karviné s podporou tamních politických hráčů. Kahlen se likvidaci a využití odpadů věnuje dlouhodobě. Pro projekty spojené s plazmou se pokoušel získat podporu od ministerstev, politiků a měst napříč republikou zmíněných dvacet let. Zatím bez výsledku.
Stojí to spoustu energie
Plazmová „spalovna“ by měla vyrůst jako součást projektu Podolupark, který má za cíl revitalizaci bývalého dolu ve Stonavě na Karvinsku. Z původních plánů za více než sedm miliard korun měla dotace pokrýt přes miliardu. Vedle podnikatele Kahlena byl jako druhý ze tří kontaktů u projektu uveden karvinský radní a náměstek primátora Radim Slíva (ČSSD). Jeho jméno z webové prezentace projektu nedávno zmizelo, náměstek primátora je však nadále držitelem webové domény podolupark.cz.
Třetím uvedeným kontaktem je Michal Teuer. Ostravský podnikatel, který v minulosti figuroval v kauze moravskoslezského lobbisty Martina Dědice, nepravomocně odsouzeného za manipulaci veřejných zakázek na ostravské radnici. Teuer nebyl v tomto případu z ničeho nekalého obviněn.
Pochyby budí ovšem už samotná podstata projektu. Plazmové zplyňování odpadů je podle lidí seznámených s touto technologií energeticky mimořádně náročné, a tudíž drahé. Zjednodušeně napsáno, plazmové zplyňování odpadu probíhá za mnohem vyšších teplot, než je běžné třeba ve spalovnách, což s sebou mimo jiné nese vyšší spotřebu energie. Na konci procesu z odpadu vzniká plyn a pevný zbytek, sklovitá struska.
„Z odpadového hlediska vypadá technologie dobře. Ale jde o velmi energeticky náročnou technologii, která nebude komerčně úspěšná. Kdyby to bylo jinak, už to v západní Evropě dávno běží,“ shrnuje zástupce veřejné správy, který si nepřál být jmenován. Má nicméně dlouholeté zkušenosti s odpady, jejich zpracováním i s dotacemi.
Kdo je Grischa Kahlen
Jedenašedesátiletý podnikatel původem z Německa vyrůstal v Česku a strávil zde většinu života. Do bývalého socialistického Československa přišel jako osmiletý chlapec v roce 1970, kdy se sem přestěhovala jeho máma z tehdejšího západního Německa za novým manželem. Vyplývá to z archivů komunistické státní bezpečnosti, která cizince na území Československa často sledovala.
Vychodil základní školu, studoval na ČVUT v Praze, ale studium nedokončil. Poté Grischa Kahlen pracoval jako překladatel a tlumočník. Po roce 1989 jeho agentura Kahlen patřila k těm větším v oboru. Ve svém krátkém medailonku na webu uváděl, že patřil ke skupině okolo Václava Havla, byl zodpovědný za kontakty s Německem a prezidenta doprovázel do německy hovořících zemí jako jeho tlumočník. Záhy po změně režimu se rovněž začal věnovat podnikání ve výrobě a obchodu s nápoji a obaly, což ho přivedlo i k odpadům a jejich možnému využití v energetice.
Park po dolu za více než miliardu
Jde přitom o velké peníze. Na projekt Podolupark, jehož hlavní technologickou součástí má být vysokoteplotní spalování odpadů, chtěla Kahlenova společnost PDI jako žadatel získat dotaci 1,3 miliardy z Operačního programu Spravedlivá transformace, jak vyplývá z původně zveřejněných údajů. Peníze z programu mají mířit do bývalých uhelných regionů a jejich cílem je pomoci jim s přechodem od uhlí k ekologičtějšímu byznysu.
Podolupark by měl vzniknout na pozemcích bývalého Dolu 9. května. Důlní závod na Karvinsku koupila před dvěma lety od těžební společnosti OKD firma Podolupark LandCo, kterou vlastní Podolupark Holding s neveřejnými akcionáři, vyplývá obchodního rejstříku. Projekt Podolupark předběžně doporučil ke schválení Moravskoslezský kraj. Patří navíc mezi takzvané strategické projekty, na které má dohromady jít zhruba dvacet miliard korun.
„V září jsme odevzdali povinnou studii proveditelnosti na Státní fond životního prostředí a počítáme s tím, že do konce roku budeme podávat přímo žádost o dotaci,“ potvrdil Grischa Kahlen za PDI. Podle evidence skutečných majitelů je Kahlen dvoutřetinovým akcionářem PDI, v Podolupark Holding, který vlastní pozemky bývalého dolu, je členem správní rady.
Univerzita smlouvu o spolupráci vypověděla
Cílem projektu Podolupark je podle veřejné anotace „zajištění energetické soběstačnosti a bezpečnosti, dekarbonizace průmyslu a dopravy, zvyšování zaměstnanosti a tvorby pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou v regionu Karvinska“. Hlavním inovativním prvkem má být právě „technologie plazmového zplyňování uplatňující se v odpadovém hospodářství a výrobě vodíku“. Jde o cíle, které jsou kvůli odklonu od fosilních paliv v kurzu.
Podle Kahlena nyní probíhají práce na demolici původních staveb a zařízení, které se nacházejí v areálu bývalého dolu. Zároveň se prý pracuje na dokumentaci pro další související projekty.
Náklady na celý Podolupark se podle informací zveřejněných na stránkách programu Spravedlivá transformace odhadovaly na sedm miliard. Z toho měla dotace tedy zaplatit asi pětinu. Podle Grischy Kahlena však PDI celkový rozpočet osekala a ten je nově „značně nižší“. Některé součásti údajně vypadly.
Zatím zřejmě nevznikne například původně chystaný vědeckotechnický park. Podle Kahlena totiž Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava vypověděla smlouvu o spolupráci. Škola potvrdila, že už není součástí projektu.
S žádnou konkrétní sumou získanou z dotace společnost PDI prý nekalkuluje. „Pro nás jako PDI jsou nejdůležitější ty části projektu, které počítají s naší technologií, tedy vysokoteplotním zplyňováním odpadů,“ uvedl Kahlen.
Na tunu odpadu skoro metrák koksu
Jednou z nevýhod technologie plazmového zplyňování odpadu, jak bylo uvedeno, je její energetická náročnost. „Spalovací komoru musíte vyhřát na vysoké teploty zhruba tři až pět tisíc stupňů Celsia a poté přidávat odpad,“ popisuje Jana Suzová ze společnosti SAKO. V tuzemsku patří mezi uznávané experty na spalování odpadu.
V klasickém zařízení na energetické využití odpadu (označovaných zkratkou ZEVO, pozn. aut.), jako je třeba SAKO v Brně a Malešice v Praze, se odpad může podle Suzové do spalovací komory vkládat po vyhřátí na 850 stupňů. Pak již hoří sám bez přídavků primárního zdroje energie. „Výrobci těchto technologií je ve velkém měřítku rozšířili po celém světě, protože bez předchozí nutné úpravy mohou spalovat širokou škálu odpadů,“ vysvětluje expertka.
Energetickou náročnost plazmového zplyňování potvrzuje Radim Kovařík z Vysoké školy báňské. Před lety se podílel na přípravě jiného projektu plazmového zplyňování v Moravskoslezském kraji, od něhož se nakonec upustilo. „V plazmě je potřeba na zhruba jednu tunu odpadu minimálně devadesát až sto kilogramů koksu podle toho, o jaký jde odpad. A to uhelného koksu, který dokáže roztavit nebo vitrifikovat zbytky a škváru,“ vysvětluje s tím, že problematických aspektů má plazmová technologie více.
Čím problematičtější vstup, tím nekvalitnější výstup
Záleží i na tom, jaké odpady se pomocí plazmového zplyňování likvidují. Platí přitom obecný princip: čím je vstup problematičtější, tím méně kvalitní bude výstup z plazmového reaktoru.
„Směsný komunální odpad je natolik různorodý, že je na něj plazma v podstatě nepoužitelná. Muselo by tomu být předřazeno předtřídění, neboli klasická mechanickobiologická úprava a ta sama má spoustu otazníků. Plazmové zplyňování je tím automaticky znevýhodněné oproti ZEVO,“ tvrdí Kovařík z Vysoké školy báňské. Pro plazmové zplyňování mohou být podle něj vhodné jen některé typy nebezpečného odpadu. Ty totiž dokáže plazma proměnit v neškodnou sklovitou strusku.
Autoři plazmového projektu zatím na otázku, jaký odpad chtějí na Karvinsku likvidovat, odpovídají jen obecně. „Jednou z možností jsou komunální a živnostenské odpady přímo z města Karviná,“ říká Grischa Kahlen k chystanému projektu Podolupark. „Městu nyní naši technologii představujeme a snažíme se najít vhodný model možné spolupráce,“ dodává.
Plazmovou technologii mají údajně odzkoušenou na „desítkách potenciálních paliv“. „Mezi ně patří TAP různých druhů a kvalit, výměty z recyklace autovraků a další a další,“ uvedl. TAP je zkratka pro takzvaná tuhá alternativní paliva. Ta se vyrábějí hlavně z plastů po vytřídění PET, fólií a dalších částí, které lze snadno recyklovat. TAP je přitom žádané palivo, které nejčastěji míří do cementáren.
Česko má ale největší problém se zpracováním a likvidací klasického komunálního odpadu, kterého ročně Češi vyprodukují téměř šest milionů tun. Zejména kvůli tomu, že z něj polovina putuje na skládky.
Výzkum, který nešel očekávaným směrem
Pro lidi zabývající se odpady je technologie plazmového zplyňování lákavá. Mluví o ní jako o „svatém grálu odpadářů“. Jejím původním smyslem bylo najít takový způsob zpracování, kdy by se na jedné straně mohly do plazmových reaktorů vkládat hromady netříděných odpadů a na druhé straně by vznikalo něco použitelného bez problematických nečistot.
U plazmového zplyňování je hlavním výstupem syntézní plyn a sklovitá (vitrifikovaná) struska. V ní by měly končit problematické nečistoty vznikající při spalování. Výhodou je, že se ze strusky údajně žádné látky neuvolňují, takže by se mohla využívat třeba ve stavebnictví.
Podle Kovaříka z Vysoké školy báňské neměly původně zplyňovací technologie sloužit k produkci energií, ale k výrobě nových meziproduktů a chemikálií. Ty měly být využitelné pro další syntézu uhlovodíků a sloužit například k další výrobě plastů. „To se však nepodařilo. Různorodost směsných komunálních odpadů je taková, že plazmová technologie obtížně produkuje čisté chemické látky nebo čisté uhlovodíky v takové kvalitě, jako to umějí rafinerie z ropy či zemního plynu,“ uvádí Kovařík.
Za výzkum s tímto cílem se podle něj „utratilo neskutečně peněz a v podstatě nikde v Evropě to nefunguje“. Proto se přešlo k plánu B, tedy k výrobě syntézního plynu pro energetické využití, uvádí Kovařík. Vznikající plyn se však musí čistit, aby byl energeticky využitelný. V souhrnu je podle něj celý proces plazmového zplyňování méně účinný než spalovny.
Vodík jako lákadlo na konci
Společnost PDI chystající projekt Podolupark uvádí, že z plazmového zplyňování na Karvinsku chce získávat jako hlavní produkt vodík. Tento plyn by měl v budoucnu pomoci Evropě přestat používat zemní plyn z Ruska i jiných oblastí světa.
Není však vodík jako vodík. Záleží na účelu jeho použití. Podle lidí obeznámených se schvalovacím procesem jednou z podmínek pro získání dotace z Operačního programu Spravedlivá transformace je to, že nelze podpořit „energetické“, ale pouze „materiálové“ využití odpadu. Jinak řečeno, vodík vyrobený z odpadu nelze spálit a použít pro další výrobu tepla a elektřiny.
Kahlen z PDI k tomu říká, že mají připravené dvě varianty. Méně energeticky vydatný komunální odpad by chtěli využít pro výrobu elektrické a tepelné energie určené pro areál i mimo něj. Naopak z nerecyklovatelných odpadních plastů by chtěli dělat dál využitelné materiály a chemikálie. „Zatím vidíme jako nejpravděpodobnější koncovku z této výroby vodík a kapalný CO2 v potravinářské kvalitě,“ tvrdí Kahlen.
Ani to však nebude snadné, protože taková výroba vodíku nemusí být ekonomicky udržitelná. Robert Suchopa, projektový manažer chemické recyklace skupiny Orlen Unipetrol, uvádí, že zákony nijak nezvýhodňují vodík získaný ze zpracování odpadů plazmovým zplyňováním oproti vodíku vyrobenému díky obnovitelným zdrojům elektrolýzou vody. „Očekáváme, že takto získaný vodík (z odpadů, pozn. aut.) může být jednoduše nekonkurenceschopný vůči vodíku vyrobenému jinými postupy. Proto v jeho zásadní ekonomický přínos nevěříme,“ uvádí Suchopa.
Velký byznys s otazníkem
Na možnou spolupráci s Unipetrolem se přitom Kahlenova společnost PDI v anotaci svého projektu odvolává. Unipetrol se také chystá žádat o dotaci z Operačního programu Spravedlivá transformace na zpracování odpadu, avšak technologií pyrolýzy – spalování odpadu při nižších teplotách bez přístupu vzduchu, při němž vzniká dál využitelný pyrolýzní olej.
Unipetrol je ale už dále a například si zajišťuje konkrétní dodávky odpadu, hlavně nerecyklovatelných plastů. Nachystanou má i koncovku, tedy odběratele výsledného produktu. Těmi mají být velké společnosti produkující plasty, jež budou muset podle chystané evropské legislativy přidávat do vyráběných plastů recyklát. Unipetrol jim ho chce dodávat právě ve formě pyrolýzního oleje.
Člen představenstva Unipetrolu Tomáš Herink v nedávném rozhovoru s Ekonews uvedl, že jeho společnost zvažuje možnost spolupráce s jinou společností spojenou s Grischou Kahlenem – s Millenium Technologies. Jde o firmu vyvíjející zařízení pro plazmové zplyňování. O prodej plazmových reaktorů a jejich průmyslové nasazení usiluje Millenium Technologies minimálně od roku 2002. Jde také o možného dodavatele technologie pro zmiňovaný karvinský projekt Podolupark.
„Pokud k realizaci dojde, tak bude jistě PDI spolupracovat s Millenium Technologies,“ říká Kahlen s tím, že by vše muselo proběhnout podle pravidel pro čerpání dotací. Zástupce hlavního akcionáře v Millenium Technologies, společnosti JRD, Marek Lang uvádí, že o využití jejich technologie v rámci projektu Podolupark s PDI nejednají a nepočítají s tím.
Grischa Kahlen je spoluzakladatelem Millenium Technologies a podle posledních dostupných údajů měl v této společnosti čtvrtinový podíl. Hlavním investorem a akcionářem ve společnosti je od roku 2016 developer Jan Řežáb. „V současné době připravujeme projekty se společností Unipetrol a dalšími společnostmi,“ odvětil Kahlen na otázku, kde se plazmová technologie vyvíjená Millenium Technologies v praxi používá. Marek Lang, člen představenstva Millenium Technologies, k tomu dodává, že zájem o poslední verzi jejich reaktoru mají teplárny či autovrakoviště.
Unipetrol, na který se Kahlen odvolává, se vyjadřuje opatrněji. Koncern prý zatím jen zkoumá, zda by dávalo smysl nasadit plazmu na likvidaci zbytků z pyrolýzy, případně obtížně zpracovatelný komunální odpad, pokud by šlo využít vznikající syntézní plyn. „Cesta je to dosud neprobádaná, nemá ani oporu v legislativě. Zatím dokonce ani nevíme, jestli bude z hlediska energetické bilance pozitivní,“ řekl Ekonews Herink.
Suchopa doplňuje, že plazmová technologie má potenciál, ale zatím není zřejmé, kde by ji bylo možné nasadit. „Na základě historických zkušeností se jeví, že není jednoduché držet tyto technologie v ekonomicky životaschopném provozu v měřítku stovek tisíc tun zpracovatelské kapacity ročně,“ uvádí. Výhody a nevýhody vnímá podobně, jak bylo uvedeno výše: plazmové zplyňování si umí poradit s nebezpečným odpadem, ale významnou nevýhodou je možná záporná energetická bilance.
Jinak řečeno, aby byla tato technologie komerčně úspěšná, musely by ceny za skládkování a spalování odpadu být podstatně vyšší, než jsou nyní. Anebo by zákony musely zvýhodňovat vodík vyráběný při likvidaci odpadů.
Lákává technologie, nijaké výsledky
Hlavní postavou plazmového zplyňování v Česku je již několikrát citovaný Grischa Kahlen. Od obchodu s nápoji a obaly zkraje devadesátých let se postupně dostal k odpadům a jejich možnému využití v energetice. A nakonec i k jejich likvidaci plazmou. Počátkem tisíciletí k tomu významně přispělo seznámení s americkým lékařem a sériovým podnikatelem Robertem Do a jeho společností Solena Group.
Robert Do se snažil zhodnotit celosvětové patenty na plazmové zplyňování, které získal na začátku tisíciletí. Evropa byla tehdy pro tuto technologii nevyzkoušenou v průmyslovém měřítku logickým cílem, protože už před dvaceti lety se mluvilo o konci skládkování a zároveň odklonu od fosilních paliv. Kahlen se tehdy stal pro skupinu Solena Group jakýmsi vyhledávačem příležitostí ve střední a východní části kontinentu.
Měl najít stabilní zdroje vhodného odpadu a získat pro novou technologii města, která by s projektem na svém území souhlasila. S tímto výhledem získala Kahlenova společnost PDI v roce 2002 grant od americké vládní agentury pro obchod a rozvoj (USTDA) na vypracování projektu s technologií a patentem od Roberta Do a jeho Solena Group. Jeho výše představovala v přepočtu devět milionů korun.
První studie počítala se vznikem nové spalovny s plazmovými hořáky na území Prahy. Ročně měla ekologicky zlikvidovat okolo 120 tisíc tun komunálního odpadu a dalších čtyřicet tisíc tun plastů a pneumatik, uvádělo se v projektu. Hlavním výstupem mělo být teplo a elektřina. V průmyslovém měřítku nakonec nevzniklo nic ani v Praze, ani jinde v Česku.
Nejdál se Kahlenova společnost PDI dostala s přípravou plazmového spalování v Mladé Boleslavi. Přes počáteční podporu města se však radnice postavila proti. Převážily totiž obavy místních ze svozu dalšího odpadu do města.
Dvě procenta pro British Airways nevyšla
K úspěchu byla Solena Group blízko se svým plazmovým zplyňováním ještě před deseti až dvanácti lety. Tehdy skupina zaplnila světová média zprávami o možné výrobě biopaliv z odpadu. Pro British Airways měla sesterská společnost Solena Biofuels vyrábět palivo z organického odpadu, což byl upravený projekt plazmového spalování. Vznikající plyn se neměl využívat k výrobě tepla a elektřiny, ale k syntéze „zeleného biopaliva“, které mělo nahradit zhruba dvě procenta roční spotřeby aerolinek.
Podle někdejší zprávy oborového magazínu Petrol měla skupina Solena Group ve spolupráci s Kahlenovou společností Millenium Technologies nachystané projekty na biopaliva i s dalšími aerolinkami ve střední a východní Evropě. Londýnská továrna pro British Airways měla zahájit produkci v roce 2014, nevzniklo však nic.
V říjnu 2015 vyhlásila americká Solena Biofuels bankrot. V té době měla majetek 35 tisíc dolarů a závazky ve výši zhruba 4,8 milionu dolarů, vyplývá z oznámení v insolvenčním řízení. Podle British Airways projekt na výrobu paliva z organického odpadu skončil kvůli ekonomické nevýhodnosti. Ceny ropy klesly a britská vláda projekt nepodpořila.
Zakladatel skupiny Solena Group Robert Do se však myšlenky na komerční úspěch plazmového zplyňování nevzdal. Naposledy pod hlavičkou nové skupiny SGH2 Energy Global Corp. prosazoval projekt plazmového zplyňování v kalifornském Lancasteru. Firma SGH2 se ve svých referencích odkazuje na nedokončený projekt s biopalivy pro British Airways, již nefunkční továrnu v Pensylvánii a testovací plazmový reaktor v Dubé v Česku, který provozuje Kahlenova společnost Millenium Technologies.
Hlavním výstupem plazmového zplyňování papírového odpadu v kalifornském Lancasteru nemá být ani teplo, ani elektřina, ani biopalivo pro letadla, ale vodík určený jako pohon pro auta. Projekt slibující „zelenější než zelený vodík“ by měl získat dotaci tři miliony dolarů a daňovou úlevu tři dolary na kilogram vyrobeného vodíku. Podle zprávy z počátku roku 2023 byl ve fázi vyřizování potřebných stavebních povolení.
Kahlen ustupuje do pozadí
Grischa Kahlen je spoluzakladatelem Millenium Technologies vyvíjející plazmové reaktory a podle posledních dostupných údajů měl v této společnosti čtvrtinový podíl. Role Kahlena ve firmě ale v průběhu let slábla, vyplývá ze zápisů v obchodním rejstříku.
Do roku 2010 byl ve společnosti jednatelem, do roku 2016 statutárním ředitelem. Tehdy do Millenium Technologies majetkově vstoupil Jan Řežáb, majitel skupiny JRD Group podnikající primárně s nemovitostmi. Kahlen byl až do letošního července členem představenstva. „Kvůli mému pracovnímu vytížení v rámci společnosti PDI jsme se dohodli na uvolnění z funkce. Nadále zůstávám akcionářem společnosti,“ uvedl Kahlen.
Tříčtvrtinovým akcionářem v Millenium Technologies je nyní developer Řežáb. Do firmy vložil a půjčil v posledních letech desítky milionů korun, vyplývá z výročních zpráv. Vedle toho získala firma vyvíjející zařízení pro plazmové zplyňování v městečku Dubá na Českolipsku řadu dotací. Nejde přitom o levná zařízení. Cenu komerčního reaktoru, do nějž se vejde až půl tuny odpadu, Millenium Technologies před časem v prezentaci v magazínu Petrol odhadla na zhruba 100 milionů korun.
Na komerční úspěch však stále čeká. Reaktor by mohla prodat do chystaného Podoluparku na Karvinsku. Pokud tedy sesterská společnost PDI uspěje v soutěži o dotaci ve výši 1,3 miliardy eur z Operačního programu Spravedlivá transformace.
Dřívější projekty Grischy Kahlena
Grischa Kahlen zkraje devadesátých let s dalšími společníky založil několik společností podnikajících v městečku Dubá na Českolipsku a v jeho blízkém okolí. Prvním velkým projektem měla být společnost s ručením omezeným Dub. Šlo o stáčírnu nápojů a stolní vody z místního zdroje v Dubé. Plán ale nevyšel podle původních představ. Společnost Dub skončila v roce 1997 v konkurzu s dluhy za čtvrt miliardy korun, uvádí evidence úpadců.
Městečko s šestnácti sty obyvateli kvůli tomu čelilo dlouhé sérii soudů o majetek. Dubé dokonce hrozilo, že přijde o několik obecních nemovitostí, protože se v čele s prvním porevolučním starostou Vladimírem Bezdíčkem za společnost Dub a projekt stáčírny zaručila. Bývalý starosta Bezdíček se po odchodu z politiky stal společníkem v Kahlenových firmách.
Některé z těchto společností měly velké plány v energetice. Dubská energetická společnost chtěla využít nově postaveného plynovodu do severních Čech a s pomocí státní podpory vybudovat řadu kogeneračních zdrojů kombinujících výrobu elektřiny a tepla. Vůbec prvním jednatelem při startu této společnosti byl Oldřich Lomecký, posléze jeden ze šéfů Sokola a ještě později starosta Prahy 1. Nakonec Dubská energetická společnost státní podporu nezískala a podařilo se jí postavit jen menší zdroj pro českolipskou nemocnici. Společnost zkraje tisíciletí koupil německý holding MVV.
Další Kahlenova společnost zaměřená na energetiku, První dubská investiční (později První dubská investorská), se zřejmě jako jedna z prvních začala zabývat možným využitím plynu uvolňujícího se na skládkách komunálního odpadu. Z plynu ze dvou velkých pražských skládek na severním okraji města v Ďáblicích a v Dolních Chabrech vyráběla elektřinu a teplo pro tehdejší průmyslový areál Daewoo-Avia a blízké sídliště Letňany.
Plány na zpracování skládkového plynu měl Grischa Kahlen se společníky i v dalších velkých městech. V takovém měřítku jako v Praze se jim to však už nepodařilo uskutečnit. Ubývalo totiž příležitostí, skládkování jako byznys čekala tužší regulace. Některé nachystané projekty nakonec převzala konkurence, vyplývá z výročních zpráv.
Zdroj: obchodní rejstřík
Článek je součástí série Kde skončí miliardy určené na konec uhlí, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
