Stát nemá zájem o recyklaci vody, protože by tím přišel o slušné peníze, uvádí odborník. Místo toho drancujeme podzemní vody

I odpadní voda je surovina. Dá se recyklovat a využívat tam, kde žádná řeka nebo nádrž nejsou. České právní předpisy ale pojem „recyklovaná voda“ neznají, čímž způsobují administrativní komplikace těm, kteří by chtěli vodu z čistírny odpadních vod znovu použít a ušetřit, popisuje přední český odborník na čištění odpadních vod Jiří Wanner.

Vodu, která z čistírny běžně odtéká do řeky, je nejprve potřeba dezinfikovat, aby se dala použít znovu – například v průmyslu nebo pro zavlažování. „Pomohlo by to v místech s nedostatkem vody, například ve východních Čechách, kde je navíc relativně dost průmyslových podniků,“ říká v rozhovoru pro Ekonews Jiří Wanner z Vysoké školy chemicko-technologické Praha.

Vyčištěná voda, která se vrací do řeky z čistíren, odkud ji berou další uživatelé, je recyklovaná, nebo ne?

Je pravda, že pokud vyčistím odpadní vodu a vypustím ji do recipientu (rybníky, přehradní nádrže, jezera, řeky, pozn. aut.), tak pět kilometrů pode mnou může být nějaké další město, které ji odebere a upraví pro svoji potřebu. A už pije vodu recyklovanou, ale říká se jí říční voda. Rád používám takovou zajímavou statistiku, že když někdo bydlí na dolním konci Rýna, tak pije vodu, která prošla před tím žaludkem asi 50 ostatních lidí.

Kritizujete, že Česko letos nepřijalo nařízení EU o kvalitě recyklované vody. V čem by nařízení pomohlo? Museli bychom pak víc používat recyklovanou vodu?

Nařízení nikomu nepřikazuje tu vodu recyklovat. Jen definuje, jakou kvalitu voda musí mít pro různé účely. Pro zavlažování zemědělských plodin, třeba zeleniny, která se jí syrová, se blíží kvalitě pitné vody. Pro zavlažování plodin využívaných pro průmyslové účely stačí nižší stupeň kvality. Zároveň nařízení říká, že členské státy mohou přiměřeným způsobem toto nařízení používat k řízení recyklace v oblasti průmyslu, energetiky, krajinotvorby a údržby městského majetku.

Ušetřilo by nařízení významné množství vody?

Z celorepublikového hlediska recyklovaná voda není významný nový zdroj (objem vypouštěných vod je 1,5 miliardy kubíků, nejen z kanalizace, ale i důlních a energetických, pozn. aut.), ale může to být významný lokální zdroj. Když je někde čistírna a vedle toho se najde rozumný spotřebitel, který je ochotný vodu využívat, tak to v daném regionu znamená poměrně velkou úsporu třeba pitné vody pro průmyslové účely.

Už dnes řada průmyslových areálů jednou nakoupenou vodu sama čistí a znovu používá. Podle jaké regulace postupují?

Podle výkladu ministerstva životního prostředí se vodní zákon nevztahuje na nakládání s vodami v objektech, v areálech a podobně. Pouze na odpadní vody a na jejich vypouštění do vod povrchových anebo podzemních. Pokud někdo má průmyslový areál s vlastní čistírnou a vodu v areálu použije opakovaně, vodoprávním úřadům do toho vůbec nic není.

Zřejmě se do toho pouštějí firmy s vysokou spotřebou vody pro výrobu?

Například v Litomyšli je továrna na výrobu skleněných vláken (Saint-Gobain Adfors, pozn. aut.) a velké tkalcovny, které z něj tkají nehořlavé látky – například skleněné tapety anebo skleněné mřížky na fasády či geomříže pro moderní stavebnictví. Produkují obrovské množství odpadních hod, které vznikají při praní skleněného vlákna. A i když mají hned za plotem městskou čistírnu odpadních vod, kterou před několika lety firma dokonce rekonstruovala a provozovala, ukázalo se po ně výhodnější část odpadní vody čistit přímo v areálu. Recyklují kolem 70 procent odpadní vody. Větší míra recyklace totiž naráží na to, že se v té vodě přece jenom časem může třeba zvyšovat obsah soli a podobně, takže stejně je potřeba část vody vypustit. Po republice je řada průmyslových výrobců, kteří začínají připravovat svoje recyklační projekty.

Kteří to například jsou?

V podstatě všechny automobilky spotřebovávají obrovské množství vody a některé se nacházejí v místech, kde je voda nedostatková. Do značné míry využívají čištění odpadních vod v městských čistírnách, bylo to pro ně z hlediska provozu jednodušší. Pořád nakupují pitnou a posílají ji vyčistit, k recyklované vodě z čistírny se zatím nedostanou. Vím, že probíhají nějaká jednání na vodoprávních úřadech kvůli recyklacím ve východních Čechách, kde je skutečně špatná situace. Nedostatek vody tam pomalu začíná být stejný problém jako na jižní Moravě a přitom je tam relativně dost průmyslových podniků. Pár projektů už se nám po republice podařilo prosadit ve spolupráci čistírny a uživatele a za dozoru Státního zdravotního ústavu.

Takže cesta k recyklované vodě je i bez evropského nařízení možná, byť je složitější?

Ministr životního prostředí Petr Hladík v dopise  z 14. července 2023 adresovaném Svazu vodního hospodářství ČR, SOVAK ČR a CzWA, naznačil: Recyklujte si, jak chcete, pokud tím nezpůsobíte nějaký problém. Jestliže to nebude bezpečné z hlediska hygienického, tak tu žádný předpis recyklaci nezakazuje. Voda z čistírny je po určité úpravě skutečně hygienicky nezávadná. Musíme jen přesvědčit hygienickou službu, aby to prověřila a vydala osvědčení.

Aby voda z čistírny mohla být využita znovu v průmyslu, vyžadovala by tedy další čištění?

Dnes ta voda není hygienicky zabezpečená, protože stávající směrnice Evropské unie z roku 1991 nevyžaduje dezinfekci. Po bakteriologické stránce je tam pořád riziko. V České republice je jediná čistírna, která dezinfikuje svůj odtok pomocí UV lamp, a to nová čistírna v Praze na Císařském ostrově. Vyhodnocovali jsme ji a je skutečně bezpečná i z bakteriologického hlediska. Dá se tedy používat třeba na zavlažování, protože v ní nejsou žádné nebezpečné bakterie.

Dnes nicméně voda čistíren běžně odtéká do řeky. Jak si s tím příroda poradí?

Řeka je kontaminovaná. Dělali jsme pokus, kdy jsme zalévali vzorky rostlin různým typem vody – říční, odtokem z čistírny a také upraveným a dočištěným odtokem z čistírny. Zjistili jsme, že říční voda, která přitéká do Prahy, je bakteriologicky poměrně významně znečištěná. Pokud by jí chtěl někdo třeba zavlažovat trávníky nebo golfové hřiště, tak by to mohlo znamenat určité riziko – říční voda by se musela dezinfikovat.

Přesto vodu z řeky používají zemědělci na zavlažování polí. Jak je to možné?

Prostě je to možné. Pár kilometrů pod Prahou, kde jsou obrovské zelinářské oblasti pod soutokem Vltavy s Labem, vidíte v létě běžně zavlažovat pole říční vodou. Zemědělci při překročení určitého objemu musejí za odběr vody platit státnímu podniku Povodí. Každé Povodí pak má svůj ceník vody. Nejdražší vodu má Povodí Moravy, protože ta jí má nejméně, a přitom se jí tam nejvíc spotřebovává. Ale bavíme se v jednotkách korun za kubík. (Loni vybralo pět existujících podniků Povodí celkem čtyři miliardy korun za odběr povrchové vody, pozn. aut.)

Bylo by zřejmě drahé zavlažovat pitnou vodou, že?

Určitě. Pokud někdo u nás zavlažuje ještě něčím jiným než říční vodou, tak má povoleny odběry celkem kvalitní podzemní vody. Až do překročení určitého objemu je to zdarma, pak se se platí směšné sumy – tři koruny za kubík. Cena je stanovená přímo ve vodním zákoně, který pochází z roku 2001. A je těžké měnit zákon. Ty ceny nikoho nemotivují šetřit, takže recyklovaná voda ani není konkurenceschopná.

V současnosti se u nás z podzemní vody vyrábí polovina pitné vody. Je to levnější a jednodušší než z vody povrchové. Je přitom známo, že zásoby podzemní vody se kvůli klimatické změně čím dál hůře obnovují.

Česká republika si tím zadělává na velký problém. Podzemní vody dneska vyloženě drancujeme. Strašně špatně se obnovují, protože srážky jsou dnes zpravidla přívalové a voda se nestihne vsáknout. Podobné je to se sněhem – kdysi ho bývalo po celé republice třeba několik desítek centimetrů a tál postupně, dnes máme přívaly sněhu na horách, ale roztaje během několika dnů.

A není to jen u nás. Severní Itálie byla vždycky největší zásobárna potravin pro celou Itálii, zemědělská oblast. Pádská nížina a Lombardie kolem Milána, to bylo ovoce, zelenina, obilí, rýže. Všechno se pěstovalo z vody, která v létě postupně přitékala z Dolomit, jak to tam pomalu tálo. Na mapě kolem Milána vidíte hustou síť kanálů, které byly napájené alpskou vodou celé léto. Dnes ta voda vydrží maximálně do května, rychle to steče z kopců a v létě nemají čím zavlažovat. U Milána proto postavili dvě superčistírny a v létě dotují kanály svojí vyčištěnou odpadní vodou. Loni, kdy byl katastrofální rok a Pád se dal přejít suchou nohou, byla Lombardie jediné místo v severní Itálii, kde něco vypěstovali.

Usilujete o to, aby se dezinfikovaná voda z nové pražské čistírny používala opakovaně a neodtékala rovnou do řeky. Jaké se rýsují možnosti?

Momentálně jednáme s městským úřadem Prahy 7, který má velký plán výsadby nových stromů. Na to, aby se uchytily, potřebují obrovské množství vody. Jednáme o tom, jestli by to Státní zdravotní ústav povolil. Prahou 7 se při pohledu do mapy táhne zelené údolí – na jedné straně Stromovka, pak zelená střecha té nové čistírny, hned za řekou Trojský zámek s barokní zahradou, nádherná zoologická zahrada… – a všude potřebují vodu.

Čím dnes zalévají?

Botanická zahrada a Trojský zámek odebírají říční vodu a sami si ji upravují. Pro zoologickou zahradu je většinou potřeba pitná voda. U vodních zvířat, kde je větší spotřeba vody, vybudovali za velké peníze čistírny na místě. A všichni mají strach vzít odtok z pražské čistírny. Musela by se vybudovat doprava vody, nějaká ta trubka. Pod Vltavou je dokonce už od osmdesátých let vybudovaná shybka, protože v té době byl plán, že pražská čistírna se přemístí z Císařského ostrova do Hostína. To je lokalita blízko Mělníka, kde byly obrovské vytěžené pískovny. Shybka tam byla udělaná pro případ, že by se razil tunel k Mělníku. Teď jde spíše o konkurenceschopnost recyklované vody.

Jsou podobné projekty na využívání vody z čistírny i jinde v republice?

Mezi Kbely a Vinoří bylo ještě před zhruba pěti lety obrovské pole, které koupila soukromá firma a předělala je na golfové hřiště. Z placatého pole udělali umělou krajinu, kde jsou údolí, kopečky, bunkry a spousta jezírek. A všechno je to napájené odtokem z kbelské čistírny. Mají tam vlastní dezinfekční stanici, kde přebíranou vodu dezinfikují, a také centrální lagunu, ve které voda po nějakou dobu stojí a vyrovná se tam určitý výkyv v chemickém složení. Do golfového areálu čerpají vodu z jezírka, takže oficiálně to není odtok z čistírny.

Za vodu z čistírny golfový areál platí?

Platby za recyklovanou vodu jsou jedním z důvodů, proč se recyklace prosazuje. Tím by se trošku vylepšila ekonomika čistíren. Skoro všude v Evropě je to tak, že čistírna za vypouštění vyčištěné vody do řeky platí poplatek příslušnému Povodí, i kdyby voda byla sebečistší. Platí se také za každý miligram dusíku a fosforu, které jsou v odpadní vodě navíc. Pokud čistírna předá vodu k jinému užití, o to míň bude platit Povodí.

Jsou poplatky podnikům Povodí důvod, proč u nás nebylo nařízení o recyklované vodě přijato?

Je to jeden z důvodů, proč tady není velký zájem o recyklaci. Stát by tím přišel o pravidelné a slušné příjmy. Provozovatel vodovodu a kanalizace platí Povodí dvakrát – nejprve za odběr vody z řeky, ze které vyrobí pitnou vodu. Pak voda projde obyvatelstvem, vyčistí se a vypustí do řeky a za to majitel čistírny platí znovu.

Ministerstvo zemědělství, které má nařízení o recyklaci vody na starost, ve svém oficiálním zdůvodnění použilo argument, že se u nás příliš nezavlažuje. A že máme rozestavěné nádrže na řekách nebo budeme stavět nové, a tím pádem recyklaci vody nepotřebujeme. Ve skutečnosti ale nebýt toho, že naši předkové byly tak prozíraví a přehrady stavěli, tak jsme dneska byli už na suchu, protože nic nového nevzniká.