Letos v prosinci dojde k prvnímu oficiálnímu vyhodnocení plnění Pařížské dohody o změně klimatu na konferenci COP28. Již teď je z dostupných dat jasné, že se nepodaří udržet nárůst globální teploty pod 1,5 °C.
Tlak na snižování uhlíkové stopy se zvyšuje a s tím také roste poptávka po řešeních, které firmám mohou pomoci splnit jejich cíle. Jedním z nich mohou být uhlíkové kompenzace, neboli offsety.
Od 1. října začalo platit takzvané uhlíkové clo. To má doplnit současný systém obchodování s emisními povolenkami, který bez uhlíkového cla znevýhodňuje výrobce v Evropské unii. Týkat se bude firem dovážejících energeticky a emisně náročné komodity.
Spotřebitelské chování má větší vliv na dosažení klimatických cílů, než se zdá. Tvůrci politik ale skutečné behaviorální faktory málokdy zohledňují a automaticky chápou člověka jako racionálního tvora pečlivě zvažujícího “pro a proti”. Opak je ale pravdou.
I jednotlivec může svou činností omezit emise skleníkových plynů. Není od věci vědět, jaké návyky zatěžují životní prostředí více a jaké méně. A to i přesto, že je termín „uhlíková stopa jednotlivce“ do určité míry kontroverzní a nezbavuje odpovědnosti velké firmy.
Emise skleníkových plynů jsou dnes často skloňovaným termínem. Nejde o žádný vzdálený pojem. Každý výrobek, průmysl, banka, stát, ale i člověk k nim přispívají a vytvářejí tak vlastní uhlíkovou stopu. Nyní jde o to, zda a kdy se podaří nárůst emisí zastavit.
Projekt Sázíme Česko vsadil na emotivní a nákladný marketing na sociálních sítích. K výsadbě stromků tím přitáhl tisíce lidí, kteří od Sázíme Česko nakoupili sazeničky po 69 korunách a jako dobrovolníci je zdarma sází v holinách po kůrovci. Sázíme Česko slibovalo obnovu lesů v ČR a zpomalení klimatických změn, podle kritiků kampaně však jde spíš o tvrdý byznys a zelené lhaní.
Norsko chce pokračovat v dalším ukládání oxidu uhličitého pod mořské dno. O povolení se nyní hlásí dalších šest firem, převážně z ropného průmyslu. Již v minulosti Norsko udělilo povolení pro další oblasti. A je tak, pokud jde o ukládání uhlíku pod zem, lídrem.
Současná forma cestování je odpovědná za plnou pětinu všech emisí CO2 na světě. Přechod na elektrokola je tak výhrou pro životní prostředí a tím i pro nás všechny. Studie prokázaly, že na vzdálenost do deseti kilometrů ve městech je elektrokolo nejrychlejší dopravní prostředek a navíc neprodukuje skleníkové plyny.
Emise skleníkových plynů je možné transportovat pod mořské dno, kde se promění v kámen. Nesmysl? Nikoliv. Na výzkumu již pracují experti z Kanady.
