Aktivistka a právnička Cheryl Maloneyová celý život bojuje za práva svého kmene Mikmaků. V rozhovoru pro Ekonews popsala, jak se klimatická změna dotýká původních obyvatel Severní Ameriky.
Cheryl Maloneyová pochází z kmene Mikmaků (Mi’kmaq), který obývá nejvýchodnější kanadský poloostrov Nové Skotsko. Podle Maloney kmen čítá asi 40 tisíc lidí. Jejich tradiční teritorium Mi’kma’ki se skládá ze sedmi oblastí, které se rozprostírají napříč několika kanadskými provinciemi.
Díky smlouvám a dohodám s vládou má kmen Mikmaků výsadní právo na užívání přírodních zdrojů ve vymezených oblastech. Přestože dnes mnoho z nich nežije tradičním způsobem jako jejich předkové, Maloneyová říká, že zůstávají v úzkém propojení s přírodou.
„Vyrůstala jsem s vědomím, že klimatické změny jsou skutečné a že se budou postupně zhoršovat. Naši lidé o tom nikdy nepochybovali,“ uvádí. Právě život v souladu s přírodou může být podle ní cestou, jak čelit zvyšujícím se teplotám a nejen jim. „Ti, kdo se věnují adaptaci na klimatické změny, by měli vyhledat zástupce původních obyvatel a hledat u nás odpovědi,“ dodává.
Cheryl Maloneyová aktivně bojovala proti projektu Alton Gas v Novém Skotsku, jehož cílem bylo nedaleko řeky Shubenacadie vybudovat kavernový zásobník zemního plynu. Součástí by ale také bylo vypouštění solného roztoku do řeky, v níž Mikmakové po generace loví ryby a považují ji za posvátnou.
Společnost Alton Gas nakonec po sedmi letech právních potyček od projektu v roce 2021 upustila. „Lidé často označují ochránce přírody za aktivisty, ale pro nás je to zodpovědnost, ne pouze účast na protestech. Aktivismus proto není otázkou volby. Naše území a kultura potřebují ochranu. Já ochraňuji svůj dvorek pro své děti a to by měl udělat každý,“ říká právnička. O soužití s přírodou hovořila Maloneyová na Inspiračním fóru nedávného 28. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde byla hostem.
Na festivalu jste mluvila o lese a jeho důležitosti. Jak ho osobně vnímáte?
Les je pro mě zásadní už od dětství, kdy jsem vyrůstala v rezervaci. Mé vzpomínky jsou s ním úzce spojeny. Jelení stezky, lovecké trasy, bobří hráze, rybaření, sbírání jablek a bobulí – les byl naším domovem, hřištěm a místem, kde naši lidé žili po staletí. Ani jsem neznala jiný způsob života. Až dnes si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že jsem tam vyrůstala. Můj prastrýc – jeden z našich posledních lidí žijících tradičním způsobem – bydlel v lese mimo rezervaci a vše dělal tak jako předkové. Vyvlastnění naší země zásadně změnilo náš způsob života. Museli jsme se zaměřit na ochranu znalostí a jazyka, který nese tajemství života Mikmaků. Dnes máme štěstí, že se mladí lidé vracejí ke kořenům a snaží se získat zpět to, co nám bylo vzato.
Nakolik klimatická změna ovlivňuje život Mikmaků?
V Kanadě jsme kvůli systému rezervací přišli o nejlepší pozemky, kde se dal rybolov provozovat udržitelně, a zůstali jsme na územích bez přístupu k moři. Mnoho rezervací se navíc nachází v záplavových oblastech, takže jsme zranitelnější vůči dopadům klimatické změny. I když dnes rezervaci můžeme volně opouštět, za svá práva musíme stále bojovat. Jediný způsob, jak mohou Mikmakové přežít klimatickou krizi, je návrat do původních oblastí, kde jsme po staletí žili. Ty se skládají ze sedmi tradičních okresů, které se rozkládají na území čtyř provincií Kanady (Nové Skotsko, Nový Brunšvik, Ostrov prince Edvard a Newfoundland a Labrador, pozn. aut.) a na části Spojených států amerických. Abychom se tam mohli vrátit, je nutné, aby federální a provinční vlády změnily právní akty, které jsou v rozporu s ústavními zákony a se smlouvami mezi našimi národy.
Jak Mikmakové vnímají současné změny počasí?
Už jako dítě jsem v 70. letech slýchala proroctví o těžkých časech a přírodních katastrofách. Naše předpovědi se zaměřovaly na hrozby, kterým budeme čelit jako původní obyvatelé. Byl nám předpovězen zánik našich národů, kultur a jazyků – věci, které jsme zažili. Vyrůstala jsem s vědomím, že klimatické změny jsou skutečné a že budou se postupně zhoršovat. Naši lidé o tom nikdy nepochybovali. Nevnímáme je jako katastrofy, ale jako příležitosti pro obnovu, která je v souladu s naším způsobem života. Tam, kde ostatní vidí pohromy, my vidíme příležitost vrátit zemi její přirozený stav. Matka Země se dokáže sama léčit, pokud jí dáme šanci. V době, kdy se ostatní lidé těšili z rozvoje a blahobytu, jsme zažívali těžké časy – vzali nám naše území, zabíjeli naše ženy a muže a ukradli nám naše práva. A nyní, když se lidstvo ocitá v krizi, máme šanci ukázat, že náš vztah s přírodou může být nepostradatelný.
Jakým způsobem mohou znalosti a zkušenosti domorodých komunit pomoci?
Ti, kdo se věnují adaptaci na klimatické změny, by měli vyhledat zástupce původních obyvatel a hledat u nás odpovědi. Podobná vytrvalost je potřebná v boji za práva domorodých národů. Moje matka vyrůstala v internátní škole, kde se nesměla učit svůj jazyk. Nyní si uvědomuji, jak moc je důležité uchovávat naše kulturní znalosti pomocí jazyka, protože právě ty nám pomáhají nejen přežít, ale také obnovit naši komunitu. Pomáhají nám znovu nalézt cestu k životu v souladu s přírodou. Náš jazyk uchovává vědomosti o lesích, řekách, fauně a floře a nese vztahy mezi všemi těmito složkami. Naše komunity si vždy vystačily s málem. Umíme postavit obydlí a získávat potravu z lesa, což je dovednost, která nás provází po generace a umožňuje nám žít nezávisle na moderních systémech. Já sama bych se hned teď mohla přestěhovat do lesa a neměla bych žádný problém přežít, stejně tak moje děti.
Pokud dojde k tomu, že moderní struktury a ekonomiky selžou, poradíme si, protože jsme na tento způsob života zvyklí. Naše komunity nikdy nebudovaly velká bohatství a máme jiný vztah k penězům. Proto i dnes mnoho rodin v našich komunitách žije hluboko pod hranicí chudoby. Když se trhy hroutí, nás se to nedotkne, protože jsme byli vždy zvyklí na nedostatek.
Když blízko oblasti, kde bydlíte, měla společnost Alton Gas postavit plynový zásobník, pustila jste se do boje. Již v roce 2014 jste uspořádala první blokádu dopravy, zúčastnila jste se mnoha soudů. Co vás k tomu přimělo?
Upřímně jsem nevěřila, že by se to mohlo podařit. Se synem jsme vhodili naše rybářské sítě přímo do kanálu těžařů a zabránili jsme jim tím v pokračování stavby. Nemohli budovat zásobník tam, kde lovíme, protože ta oblast automaticky patří nám. O toto právo bojoval u kanadských soudů už můj otec, který byl náčelníkem. K příslušné smlouvě na rybaření v oblasti, kde je plynovod, jsem se ale dostala úplnou náhodou – dala mi ji jedna moje kamarádka, jež ji nosila v zástěře. Vše na ní ovšem bylo pravé. Až poté jsem se dozvěděla, že šlo o smlouvu mezi mými předky a státem. Všichni moji praprapředci zde vyrostli, takže svým způsobem jsem oblast ochránit musela, vedli mě k tomu vlastně oni. Vždy se s nimi radím.
Co pro vás znamená aktivismus?
Být Mikmakem znamená narodit se do boje. Pokud lovíte ryby, je vaší zodpovědností pečovat o daný úsek řeky. Když byli původní obyvatelé vytrženi ze svých domovů a přesídleni, o řeky, lesy a půdu se nikdo nestaral. Lidé často označují ochránce přírody za aktivisty, ale pro nás je to zodpovědnost, ne pouhé protestování. Aktivismus proto není otázkou volby. Naše území a kultura potřebují ochranu. Já ochraňuji svůj dvorek pro děti a to by měl udělat každý.
Cheryl Maloneyová
Právnička specializující se na domorodé právo je bývalou národní environmentální koordinátorkou Asociace domorodých žen Kanady. V minulosti také předsedala Asociaci domorodých žen Nového Skotska. Zabývala se zejména případy pohřešovaných a zavražděných domorodých žen. Na Cape Breton University vyučovala sociální spravedlnost a mikmakská studia. Dnes se věnuje malbě.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
