Dohledat u tuzemských společností či českých poboček zahraničních firem, jaké mají emisní cíle, kolik vyprodukují oxidu uhličitého a jaké mají v této oblasti plány, je většinou docela oříšek. Potvrzuje to i poslední zpráva společnosti CI2, která uhlíkovou stopu firem měří.
Podle ní pouze desetina společností prezentuje za českou pobočku emise skleníkových plynů, ať už na webu či ve svém reportu. Dalších 44 procent společností převážně se zahraničním vlastníkem reportuje emise skleníkových plynů za Česko pouze v rámci většího celku, například za střední Evropu, Evropu a podobně.
„Čtyřicet šest procent společností emise skleníkových plynů neprezentuje na svých webových stránkách, nereportuje o nich, nemá stanovený cíl snížení emisí a neřeší problematiku změny klimatu či o tom veřejně neinformuje,“ píše se ve zprávě CI2.
Tvůrci zprávy přitom vycházeli ze vzorku padesáti největších firem podle žebříčku Czech Top 100. Data byla sbírána během září až prosince roku 2019. Za poslední rok přitom tlak na společnosti akceleruje a je tak pravděpodobné, že od té doby nějaké společnosti více o emisích informující přibyly.
Reporting emisí by se měl stát běžnou součástí podnikové politiky
„Je důležité zdůraznit, že u analyzovaných společností je patrný příznivý vývoj. Společnosti více řeší otázku změny klimatu a zahrnují tuto problematiku do své společenské odpovědnosti,“ uvádí autoři zprávy Uhlíková stopa českého byznysu.
Přesto však je podle nich i nadále žádoucí, aby se zveřejňování a reporting emisí skleníkových plynů stal v Česku běžnou součástí podnikové politiky a standardem chování podniků jako součásti image a aktivit odpovědné společnosti.
„Neméně důležitý je pak krok stanovit si konkrétní cíle snižování emisí skleníkových plynů v rámci politiky ochrany klimatu. Neustále je tedy v této oblasti velký prostor pro zlepšení,“ dodávají autoři analýzy.
Srovnání emisí skleníkových plynů. Autorem infografiky jsou Fakta o klimatu, licencováno pod CC BY 4.0.
Mezi desetinu podniků, které data alespoň v nějakém míře za loňský rok publikovaly, patří Škoda Auto, ČEZ, Energetický a průmyslový holding, Vodafone a po oslovení CI2 i Pražská energetika. U většiny těchto společností přitom emise z roku na rok (pokud byla dostupná čísla) rostly. Výjimkou byl ČEZ, který je ale zase s velkým odstupem v této skupině jejich největším producentem.
Cílem zprávy je mapovat každý rok situaci u největších společností v ekonomice. Emise skleníkových plynů jsou hlavní příčinou změny klimatu a vlády, podniky i města musí přijímat opatření na jejich snižování.
V Evropské unii v tuto chvíli platí cíl snížit emise do roku 2030 o čtyřicet procent, pravděpodobně ale dojde podle nového návrhu k jeho navýšení na 55 procent.
Česká strategie na snížení emisí zatím notně pokulhává. Emise se totiž pro splnění výše zmíněného cíle porovnávají k roku 1990 a od té doby u nás došlo v podstatě k jejich samovolnému poklesu o 37 procent, a to díky od začátku 90. let probíhající restrukturalizaci průmyslu.
Česko musí zabrat
O tom, co je nutné udělat v nejbližších letech, byla i páteční debata Redukce emisí v EU a příležitosti české ekonomiky. “Evropa musí udržovat tempo snižování emisí, což není jednoduché, protože na konci je to složitější než na začátku. Německo musí šlápnout na plyn a my nemusíme dělat nic, což je naše oblíbená činnost,“ uvedl v rámci ní poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer. Podle něj tak ani zdaleka neplatí to, co omílá většina politiků, že splnění cíle je pro nás nedosažitelné.
I přes samovolný pokles emisí ale Česko musí zabrat, protože pokud jde o emise na hlavu a o emise vztažené k HDP, patří v Evropské unii na špici. Hůře je na tom v druhém ukazateli už jenom Polsko. „Struktura ekonomiky a vývozu za naši pozici nemůže, ale velkým podezřelým je energetika a tam jsme uvázli mentálně v době před dvaceti lety. Dokládá to zoufale nízký podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu,“ dodává Luděk Niedermayer.
Podle interaktivní stránky Electricity map, která měří emise států a podíl obnovitelných zdrojů v reálném čase, byl například v sobotu večer podíl obnovitelných zdrojů v Česku patnáct procent. Pro srovnání v Německu šlo v tu dobu o 58 procent, v Rakousku dokonce o více než 90 procent. Lépe na tom bylo ale i Polsko či Slovensko.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
