Těžba nerostů z mořského dna by měla zajímat i Čechy. Oceán je pro život nezbytný, říká bioložka

Hlubokomořská těžba nerostů se má rozběhnout v příštích letech. Bioložka a oceánografka Patricia Esqueteová varuje před jejími dopady. „Ještě jsme nezačali. Můžeme tak vystoupit ze začarovaného kruhu, ve kterém neustále řešíme dopady našich činů až potom, co je uděláme,“ říká v rozhovoru pro Ekonews.

Nikl, měď nebo lithium chtějí těžební společnosti získávat také z oceánu. Těžba kovů využívaných mimo jiné při výrobě akumulátorů pro elektromobily ale může poničit celé ekosystémy, narušit migrační trasy ryb a způsobit nemalé finanční škody.

Bioložka Patricia Esqueteová upozorňuje na to, že je oceán důležitý i pro lidi v zemích, které pobřeží nemají. Má totiž na svědomí mnoho ekosystémových služeb. Mimo to je Česko jedním ze států, který může v Mezinárodním úřadu pro mořské dno rozhodnout o tom, kdy se začne s těžbou. „Také nechodíme běžně do deštného pralesa, a přesto všichni chápeme, proč je důležitý,“ říká Esqueteová, která do Česka zavítala díky vystoupení v rámci Inspiračního fóra na 27. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Jak jste se dostala ke studiu biodiverzity v oceánech?

Přírodu jsem od mala milovala. Když jsem začala přemýšlet o tom, co budu dělat, byla pro mě biologie jasnou cestou. Mohla jsem studovat něco praktičtějšího, ale to jsem nechtěla. Oceán a život v něm byl pro mě navíc spojený s příjemnými pocity, protože mě na pláž a na loď brali rodiče od malička. Zároveň je pro nás hluboký oceán z velké části neobjevený. Abych byla upřímná, tak i tento pocit dobrodružství mě upoutal.

Mezinárodní úřad pro mořské dno již několik let jedná o vytvoření právního rámce pro hlubokomořskou těžbu. Poslední jednání v listopadu finální podobu pravidel prozatím nepřineslo. Co je potřeba k povolení těžby?

Mezinárodní úřad pro mořské dno vznikl v rámci Úmluvy OSN o mořském právu. Tyto oblasti patří všem jako společné dědictví lidstva, přičemž členské země jsou zodpovědné za organizování a regulování aktivit, které na dně moří a oceánů probíhají. Mají na starosti vše související s minerálními zdroji. Dosud nikdo nedostal právo na těžbu, společnosti a vědecké organizace mají pouze právo na průzkum. Na samotnou těžbu totiž není připravený regulační rámec. Musí být dostatečně robustní, aby splnil povinnosti dané Úmluvou OSN o mořském právu. Všechno je v současnosti v jednání.

Proč tyto nerosty potřebujeme?

Když se bavíme o změně klimatu, nejčastěji dojdeme k tomu, že musíme od fosilních paliv produkujících velké množství oxidu uhličitého dojít k udržitelnějším alternativám. Zjevným řešením je elektřina, ale veškerá tato energie musí někde vzniknout. Žádná možnost není ideální, nicméně neměla by to být katastrofa pro přírodu ani lidi. Pro začátek bych řekla, že je omyl, že bychom mohli přestat těžit na pevnině, když se přesuneme na mořské dno. Ideálním scénářem je, že bychom nepotřebovali těžit vůbec. Těžit mimo naše oči není řešení. Pokud nejsme spokojeni s těžbou na pevnině, udělejme ji lepší, nechoďme jinam a neničme nové prostředí. Problém spočívá v tom, že netušíme, jak přesně oceán chránit, protože zatím o něm a jeho fungování nevíme dost. Nemáme tak ani potřebné znalosti k vytvoření efektivních nástrojů pro ochranu. V rámci OSN na nich teprve pracujeme.

Jaké jsou nevýhody?

O tom, co se děje v hlubokém oceánu, panuje mnoho nesprávných představ. Rozhodně není bez života. Biodiverzita v něm je větší než v deštném pralese. Je ohromující a teprve ji začínáme objevovat. Patří nám všem, celému lidstvu, a chceme ji zachovat. Více než 90 procent druhů z jednoho vzorku, který získáme z mořské vody, je zcela nových. V každém dalším vzorku jsou nové a zcela odlišné druhy. Je pravda, že v některých oblastech je biomasa, tedy hustota organismů, velmi nízká. Přesto tam ale žijí drobné druhy, které samy o sobě obsahují neuvěřitelně cenné genetické zdroje. Přizpůsobily se totiž „šíleným“ životním podmínkám a přímo se vážou na ložiska kovů. Právě proto, že jsou malé a ne příliš hojné, jsou zranitelné a mohou snadno vymizet. Hluboký oceán je jako obrovská knihovna s genetickými informacemi, které patří nám všem a které můžeme využívat. Žijí v něm tisíce nových organismů a díky těmto tvorům můžeme například objevit nové léky. Každý pochopí, proč by tato knihovna uvnitř oceánu neměla zaniknout.

Ovlivňuje oceán také přímo lidi na pevnině?

Mylným argumentem je, že na dně na rozdíl od pevniny nikdo nežije, takže nikoho netrápí, když se při těžbě poničí. Pro kultury v Tichomoří je to naprosto klíčové prostředí. Mnoho původních obyvatel si nedokáže představit, že by ničili oceány, protože jejich celý život je spojen s vodou. Je to zakořeněno nejen v kulturních hodnotách každého z těchto národů, ale také v individualitě všech jedinců.

Co všechno má oceán „na starosti“?

Poskytuje nám mnoho ekosystémových služeb. Znamená to, že i díky němu můžeme žít na naší planetě. Má na svědomí všechno od regulace klimatu až po ukládání uhlíku. Zároveň nám díky rybám poskytuje potravu a ekonomicky jsou na něm závislé desítky zemí. Konkrétně by plánovaná těžba v Tichém oceánu mohla narušit migrační trasy mnoha druhů ryb. Zároveň může vytvořit toxická sedimentární „mračna“ na hladině, která život v oceánu poničí. Mám pocit, že existuje představa, že na nás tato těžba nebude mít žádný vliv. Je opravdu důležité mluvit o tom, že to není pravda

Nepřeváží naše potřeba přejít na bezemisní zdroje energie možné nevýhody?

Musíme se nad tím pořádně zamyslet a vše zvážit. S hlubokomořskou těžbou jsme ještě nezačali. Můžeme tak vystoupit ze začarovaného kruhu, ve kterém neustále řešíme dopady našich činů až potom, co je uděláme. Nyní máme jedinečnou příležitost nadechnout se a nejprve zjistit, co vlastně chceme udělat, a až potom se rozhodnout. Možná si uvědomíme, že to nestojí za to. Můžeme totiž více ztratit než získat. Hlubokomořská těžba může nezvratně změnit ekosystém. Když ho narušíme, bude se znovu obnovovat stovky let.

Není jiná možnost jak vyřešit nedostatek těchto kovů?

Existují i jiné způsoby. První možností je recyklace. Důležité je si uvědomit, že při současném tempu nezačnou společnosti těžit dříve než za deset let. Nevíme, jak se průmysl bude vyvíjet, ale doufejme, že budeme v tu dobu umět mnohem lépe recyklovat. Místo toho, abychom vyvíjeli novou technologii pro těžbu v oceánu, měli bychom se spíše zaměřit na tyto nové způsoby znovupoužití materiálů. Zároveň se v moři ukrývají různé kovy. Je tam nikl, kobalt, měď, lithium a jiné další. V současné době vznikají nové baterie, z nichž některé tyto kovy vůbec nevyužívají. Díky novým technologiím jich potřebujeme stále méně. Musíme si dopředu ujasnit, co budeme konkrétně potřebovat.

Víme, o jak velká ložiska se jedná? Na jak dlouho nám budou získané kovy stačit?

V některých oblastech těžební společnosti dělají průzkum již desetiletí. Studium živých věcí, ekosystémů, je velmi obtížné a trvá hodně času. Pro geology je to trochu jednodušší než pro biology, jako jsem já, takže mají přibližnou představu o tom, jaké kovy se v těchto oblastech nacházejí. V oceánu můžeme najít tři různé druhy ložisek – jde o podmořské hory, hydrotermální průduchy a usazeniny kovů zvané uzliny, které se nacházejí na hlubinných pláních. Ale pravdou je, že se odhady výrazně liší. Takže když se zeptáte, jaké jsou celkové zásoby, tak vám nemohu poskytnout jasnou odpověď. Některé odhady tvrdí, že těžba pokryje potřeby lidstva na jeden rok, což není mnoho. Jiné říkají, že to bude navždy. Pro mě samotnou je velmi obtížné se v tom orientovat.

Spěcháme s těžbou?

Ano, zejména společnosti, které již do přípravných prací investovaly. Nyní vyvíjejí nátlak na národní a mezinárodní autority. Snaží se zároveň dostat tento způsob těžby více do veřejného povědomí.

Proč je důležité o hlubokomořské těžbě mluvit také v Česku?

Jste jako stát členem Rady Mezinárodního úřadu pro mořské dno, kde o udělení práva na těžbu můžete spolurozhodovat s dalšími 35 státy. Chápu, proč je hlubokomořská těžba pro lidi v České republice vzdálené téma. Oceán je daleko. Do tisíce kilometrů vzdálené hluboké vody nevezmete rodinu na piknik ani se nejedete podívat na krásné hory v Atlantiku. Ve skutečnosti jsou ale ekosystémové služby oceánu pro náš život naprosto nezbytné. Proto by měl zajímat všechny, i když ho nevidíme každý den. Také nechodíme běžně do deštného pralesa, a přesto všichni chápeme, proč je důležitý.

Zabýváte se také dekolonizací vědy. Proč je pro vědu přínosná?

Jako „západní“ lidé mluvíme a píšeme o vědě ze svého „západního“ pohledu. Mnohokrát si toho ani nejsme vědomi. Myslíme si, že je věda neutrální, ale žádná lidská činnost taková není. Náš způsob života a naše kultura ovlivňují výzkumné otázky, které si klademe, a to, jak o vědě přemýšlíme. Několik let jsem pracovala se studenty, kteří patřili mezi původní obyvatele. Viděla jsem rozdíly mezi naším a jejich pohledem na vědu. Pokud dovolíme původním obyvatelům dělat vědu jejich vlastním způsobem, může to náš pohled neuvěřitelně obohatit.

Mohou tyto nové pohledy pomoci při ochraně oceánu?

Například původní obyvatelé v Tichomoří oceán vnímají zcela odlišným způsobem než my. Je součástí jejich bytí. Můžeme se jako Evropané pokusit tomu porozumět, můžeme o tom uvažovat intelektuálně, ale nemůžeme jejich spojení cítit. Zkoumat vědecky oceán je pro ně zcela jiné. Nám trvalo desítky let, než jsme pochopili, že je bahno na dně plné organismů. Pro původní obyvatele z Tahiti je právě ono zdrojem všeho života na zemi. Tohle je jejich výchozí bod. Jejich výzkumné otázky nám mohou naprosto vyrazit dech. Musíme dát prostor těmto jiným světonázorům. Když se lidé stanou vědci, neměli by změnit své přesvědčení. Nejde jenom o to dát jim příležitost, ale také o to, abychom to udělali správným způsobem. Musíme jim dovolit přímo zapracovat jejich pohledy a považovat je za stejně platné jako ty naše.