Umím si představit, že tu uhlí s námi bude o pár let déle, než jsme si mysleli. Ale perspektiva toho, že povolenek bude čím dál méně a budou čím dál dražší, zůstává, říká Jan Tůma, který na ministerstvu životního prostředí vede oddělení obchodování s emisemi.
Vlak směrem k obnovitelným zdrojům už se rozjel. Letos jde na nové projekty deset miliard a další budou pokračovat. Postupně by tak měla elektřina z fotovoltaických elektráren a dalších obnovitelných zdrojů vytlačit tu pocházející z fosilních paliv. Určit pevné datum pro konec uhlí je pouze politické gesto. Konec uhlí ale stanoví hlavně trh a na něm nebude pro uhlí časem místo. „Ekonomicky to prostě nevychází,“ tvrdí.
Po zahájení ruského útoku na Ukrajinu došlo k propadu ceny emisní povolenky. Co bylo jeho příčinou?
Pokles ceny byl pouze krátkodobý. Trhy fungují sice racionálně, ale občas emotivně a tyto tendence mohou zesilovat algoritmy na obchodování s komoditami. To, co se stalo 24. února, byl výrazný šok, který s trhem zatřásl. Bylo to spíše takové cuknutí, po kterém se vrátila zpátky. Podobně to udělal trh i za covidu, kdy cena za prvních lockdownů klesla na 14 eur, ale po pár dnech se vrátila na 30 až 40 eur. Je vidět, že solidní cena povolenky je dnes kolem 75 až 80 eur.
Mohl mít cenový hup v povolenkách nějaký dopad? Podniky mají do konce dubna povinnost nakoupit povolenky na předchozí rok, mohly ušetřit?
Je to možné, ale neznám v Česku moc firem, které musí povolenky vyřazovat a které spekulují. Moc si to nemohou dovolit. Jsou to firmy vyrábějící elektřinu, teplo, ocel, hliník, papír a nejsou tu od toho, aby spekulovaly na cenu komodit. Spíše se zajišťují různými strategiemi. Například tak, že za každou megawatthodinu elektřiny, kterou vyrobí a prodají, si zároveň koupí budoucí povolenku přes forwardy. Podobně to mohou dělat průmyslové firmy: mohou nakupovat průběžně, po částech. Některé třeba vyčkávají celý rok a nakoupí až na poslední chvíli, ale riskují tím, že v době nákupu budou povolenky drahé. Takže se snaží spíše toto riziko minimalizovat, rozprostírají nákupy v čase. Každý má ale svou strategii.
Vidíte někde úzká místa povolenkového systému? Ještě před válkou na Ukrajině si zástupci Svazu průmyslu na jednom webináři stěžovali, že ještě nevědí, jak to na ně dopadne, budou si dělat analýzy…
Je pravda, že některé průmyslové činnosti nemají emise ze spalování fosilních paliv, ale z chemických procesů. Třeba když ocelárny chtějí provést redukci – tedy vytáhnout kyslík ze železné rudy – potřebují tam dostat uhlík, vznikne oxid uhličitý a z toho vznikají procesní emise. Nebo když vyrábíte cement, musíte vypálit slínek a to je chemická reakce, při níž vzniká CO2. Jinak se vyrobit nedá, takže je pravda, že tyto sektory to mají složitější. Energetika je oproti tomu v situaci, kdy technologie na výrobu elektřiny či tepla z obnovitelných zdrojů jsou na trhu etablované. Vyrábět bezemisně ocel či cement je vzdálenější budoucnost. Takže jako první se bude dekarbonizovat energetika, nejdříve elektřina, pak teplo a ostatní sektory budou následovat.
Nicméně i další průmyslové obory jsou dnes zahrnuté v povolenkovém systému.
Jsou. Povolenky vyřazují, mají hodně vysoké emise, ale průmysl na rozdíl od energetiky dostává bezplatnou alokaci povolenek. Od roku 2005 dostává povolenky bezplatně a dostává jich velmi hodně. Přidělovaly se na základě historických emisí a například ocelárny jich dostaly tolik, že jich měly více, než potřebovaly. Bylo to pro ně dokonce ziskové. Podobně jsou na tom cementárny. Od roku 2013 se už nedávají povolenky na základě historických emisí, ale na základě benchmarku.
To znamená na základě nějaké referenční hodnoty. Ta se stanovuje jak?
Referenční hodnota říká, že když vyrábíte ocel a jste emisně efektivní, tak tohle množství povolenek by vám mělo stačit na pokrytí vašich emisí. Benchmarky jsou nastaveny na základě deseti procent emisně nejefektivnějších firem. Ty zbývající vidí, že nejsou tak efektivní. Musí proto povolenky dokupovat, nebo investovat do čistějších technologií. Bezplatná alokace je tu od toho, aby povolenky průmysl nezruinovaly, ale průmysl ví, že bezplatná alokace a také celkové množství povolenek v systému bude klesat. To je jasná perspektiva do roku 2050, bezplatná alokace zmizí ještě rychleji.
Bezplatná alokace klesá rok od roku, anebo po nějakých delších časových obdobích?
Nyní jde o pokles v pětiletých blocích. Zároveň existují pravidla, která umožňují alokaci upravit v případě, že by se něco významného ve firmě stalo. Třeba když firma zvýší výrobu, dostane i více povolenek. Naopak když má někdo odstávku, třeba rekonstruuje, tak se adekvátně sníží bezplatná alokace. Evidentní je, že alokace postupně klesá. Pro podniky nebude zásadní vydupat si co nejvyšší alokaci povolenek, ale najít způsob, jak bude vypadat jejich bezemisní výroba a získat na to dotaci od státu třeba z Inovačního nebo Modernizačního fondu.
Už to k tomu firmy dotlačilo? Snaží se?
V elektroenergetice ano. Poslední investice do nového uhelného kotle a jeho uvedení do provozu v EU ETS byla někdy v roce 2017. A myslím, že už teď si provozovatel říká, že to nebyl úplně nejlepší nápad, byť kvůli cenám plynu je dnes uhlí stále atraktivní zdroj. Udělal to však z nějaké setrvačnosti a myslel si, že povolenky ustojí. Jenže elektroenergetika už do uhelných kotlů neinvestuje, naopak si chtějí brát dotaci z Modernizačního fondu na výstavbu obnovitelných zdrojů energie. Teď máme čerstvé výsledky aukcí investiční podpory v Modernizačním fondu, je o ni velký zájem a pojede to dále.
Byly rozděleny čtyři miliardy korun?
A to bylo jen v dotacích, celkové náklady jsou přes deset miliard. Za letošek očekáváme téměř dvojnásobnou dotaci.
Tyto dotace jsou pro velké firmy, nebo pro všechny?
Pro všechny. Modernizační fond má spoustu výzev, ale pokud se bavíme o obnovitelných zdrojích, tak tam máme malou výzvu pro instalace do jednoho megawattpeaku (výkon fotovoltaické elektrárny při standardních testovacích podmínkách, pozn. aut.). Pak budeme mít výzvu pro municipality, které se nemohou tak pružně účastnit soutěží, mají výběrová řízení. A ještě je velká výzva pro velké hráče, jako jsou elektrárny, které mají zájem stavět instalace na brownfieldech, uhelných výsypkách, na bývalých dolech, na půdě, která se nedá zemědělsky využít, ale i na budovách.
Jak jsou velké?
To jsou instalace přes jeden megawattpeak a tam je hodně velká poptávka po fotovoltaikách, podpora se musí soutěžit. Neříkáme, kolik jim dáme, ale oni řeknou, kolik chtějí za instalovaný megawattpeak. My si je seřadíme podle měrných nákladů a od těch nejlevnějších jim dáváme podporu, dokud nám zbydou peníze. Tím minimalizujeme měrné náklady na instalovaný megawatt.
Zmínil jste, že se už pár let neinvestuje do nových uhelných kotlů. Nicméně teď se mluví o tom, že uhlí budeme potřebovat déle, než to vypadalo, kvůli omezení závislosti na ruském plynu…
Nedokážu odhadnout, jak se válka bude vyvíjet, ale je pravda, že se trochu posunuly priority. Potřebujeme se zbavit závislosti na ruském plynu. Původně jsme si mysleli, že uhlí nahradíme plynem a že to bude přechodný zdroj. To se nyní zadrhlo. Umím si představit, že tu uhlí s námi bude o pár let déle, než jsme si mysleli. Ale perspektiva toho, že povolenek bude čím dál méně a budou čím dál dražší, ta stále zůstává.
Nepřijdou žádné plány zjemnit povolenkový systém pro uhlí?
Takto systémově asi ne. Ale třeba ve strategii Evropské komise RePower, která je o tom, jak se máme vypořádat s náhradou ruského plynu, je jedno zajímavé opatření. Komise navrhuje takzvaný „front loading“ Inovačního fondu.
Co to znamená?
Inovační fond je paklík povolenek, které každý rok Komise draží a penězi podporuje inovativní projekty na obnovitelné zdroje nebo na snižování emisí. Front loading znamená, že se část povolenek vydraží dříve, abychom získali část peněz hned. Potřebujeme nyní hodně nakopnout investice do náhrady plynu, do zeleného vodíku a podobně. A to má dva efekty. Za prvé bude více peněz na projekty a za druhé tím, že se povolenky prodají, jich bude více na trhu a vznikne tlak na snížení jejich ceny. Je to ovšem zatím jen návrh Komise, na tomto opatření se musejí shodnout členské státy i Evropský parlament.
Ještě před válkou měl uhelným elektrárnám byznys přestat vycházet i bez politického tlaku shora. Prostě se uhlí při dané ceně emisních povolenek nemělo vyplatit. Mění se na tom něco nyní?
Kvůli vysokým cenám plynu a elektřiny mají uhelné elektrárny velmi vysoké marže. Ale jde o to, jaká bude poptávka po elektřině. Pokud bude vysoká a ochotná zaplatit i za elektřinu z uhelných elektráren, tak se tato elektřina bude vyrábět. Pokud mezitím instalujeme vysoké objemy obnovitelných zdrojů, můžeme tím snížit potřebu vyrábět elektřinu z drahých plynových zdrojů a cena elektřiny může klesnout.
Kolik času mají úspěšní zájemci o podporu z Modernizačního fondu na výstavbu fotovoltaik?
V pravidlech programu je, že je musí postavit do pěti let. Myslím, že to mají připravené. Teď je otázka, jestli se jim sem podaří tak rychle fotovoltaické panely dostat. První rok je pomalý. Modernizační fond jsme připravovali dva roky, pak jsme psali výzvu, která se rok vyhodnocovala, teď začnou zájemci dostávat rozhodnutí a nastává fáze realizace. Ten kámen se už ale začal valit. Letos to uděláme znovu a příští rok také, v každém roce budeme instalovat docela vysoké výkony obnovitelných zdrojů.
Za tři až pět let, až začnou nabíhat relativně vyšší výkony obnovitelných zdrojů, tedy OZE pomalu začnou vytěsňovat fosilní paliva?
Nejdříve plyn, pak černé uhlí. Jakmile bude cenotvorná elektrárna ta uhelná, tak začne hrát vysokou roli emisní povolenka. Povolenka bude dělat výraznou část ceny elektřiny a nastoupí efekt, že se někomu nemusí vyplatit elektrárnu provozovat, protože zůstane pod linií poptávky. Nynější vysoká cena elektřiny zároveň láká hodně investic. Jaderné elektrárny či obnovitelné zdroje vyrábějí za nízké ceny, ale cena elektřiny, kterou za to dostávají, je vysoká.
Zmiňoval jste fotovoltaiku, co ostatní obnovitelné zdroje? Zdá se, že větrníky jsou u nás na blacklistu. Kraje je nechtějí v územních plánech.
Větrné elektrárny nejsou problém peněz, ale povolování. Státy, které si mohou dovolit je postavit v moři, nemusí nic řešit. My jako suchozemský stát si musíme říct, zda si takovou elektřinu chceme sami vyrábět. A když se podíváte na Rakousko nebo Německo, tam se to všude točí. Mně větrné elektrárny tolik nevadí, ale chápu, že se to někomu nelíbí. Ve strategii RePower je napsané, že se evropské i národní struktury mají zeptat samy sebe, jestli tady nejsou administrativní překážky rozvoje obnovitelných zdrojů, které by šlo snadno odstranit.
V Evropě se nyní vyjednává Fit for 55, což je soubor opatření, které mají dosáhnout snížení emisí do roku 2030 o 55 procent oproti roku 1990. V jaké je to nyní fázi?
Fit for 55 je ohromný balík dvanácti koordinovaně připravených legislativních návrhů. Náš odbor energetiky a ochrany klimatu vyjednává pět z nich a na většině ostatních spolupracujeme s ostatními resorty. Probíhají pracovní skupiny, předsedá jim Francie a snaží se najít pro všechny členské státy přijatelný kompromis. Podobně jedná Evropský parlament ve výborech. Zatím se dojednal takzvaný CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism, v podstatě jde o uhlíkové clo, ale podle pravidel Světové obchodní organizace jej takto nelze označovat, pozn. aut.).
O co jde?
Je to zpoplatnění obsahu uhlíku v dovážených produktech ze zemí, které nezavedla klimatická opatření. Tím je chráněn evropský průmysl, který za své emise musí vyřazovat povolenky. CBAM budeme implementovat příští rok. Zatím jde pilotně o dovoz oceli, hliníku, cementu a hnojiv.
To musí znervózňovat Čínu?
Vede je to k zamyšlení nad emisní intenzitou svých exportů do Evropské unie. CBAM ale vznikne, to už Francouzi dotáhli. Rada EU postupuje společně a jsme připraveni s tím jít do jednání s Evropským parlamentem. Vše je nicméně hodně provázané. CBAM je provázaný s revizí ETS, tedy povolenkového systému. Výrobci v něm dostávají hodně bezplatných povolenek, ale nemůžeme mít CBAM a zároveň bezplatnou alokaci povolenek, protože tím bychom podporovali naše výrobce a bylo by to v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace.
Jak se to řeší?
Nejdříve bude platit stoprocentní bezplatná alokace a nulové CBAM, postupem času se to bude vyrovnávat. Bude klesat bezplatná alokace a zvyšovat se podíl CBAM. To má proběhnout do roku 2035. I Česko chtělo, aby změna nebyla moc rázná, aby měl průmysl čas se adaptovat, protože ten bude muset povolenky platit, což se bude promítat v cenách. A ceny budeme platit my. Zároveň to však neohrozí evropskou konkurenceschopnost, protože dovážené produkty budou zpoplatněné CBAM.
Takže dovážené produkty postupně zdraží o dovozní příplatek CBAM v hodnotě povolenky a domácí produkty též, protože přijdou o bezplatný příděl povolenek?
Mnohem pravděpodobnější je, že třetí státy začnou zavádět svá klimatická opatření, aby na ně CBAM nedolehlo. To je vlastně i účel celé směrnice – pokud průmyslová výroba přejde na bezemisní řešení, nebude zatížena žádnou povolenkou ani CBAM. V návrhu Komise je znát velký posun od bezplatné alokace průmyslu k tomu, že budou průmyslu nabízet různé formy podpory klimaticky neutrálních investic, například z Inovačního fondu. Ať už v podobě investiční podpory či provozní formou Contract for Difference.
Co si máme představit pod slovy Contract for difference?
Carbon Contract for Difference vychází z myšlenky, že každý produkt se vyplatí vyrobit bezemisně v případě, že emisní povolenka stojí určitou sumu. Třeba technologie na výrobu zelené oceli je dražší než konvenční fosilní výroba ve vysokých pecích. Existuje však cena povolenky, která zdraží konvenční výrobu natolik, že se náklady vyrovnají. Ale protože je cena povolenky na trhu nižší, mechanismus Carbon Contract for Difference výrobci doplatí rozdíl mezi cenou povolenky, kterou by potřebovali, a tou, která je na trhu.
To je řešení pro průmysl?
Je to jeden z přístupů, energetika bude investovat do obnovitelných zdrojů. Česko potřebuje posílit Modernizační fond, i když je tam nyní hodně peněz. Ale nejkontroverznějším tématem zůstává rozšíření systému emisních povolenek na silniční dopravu a budovy.
Proč je to citlivé téma?
Spousta států se bojí, že uniformní cena povolenky v celé Evropské unii dopadne více na chudší státy a chudší skupiny obyvatel než na bohatší. Komise proto navrhuje zřízení Sociálního klimatického fondu, který má dopady eliminovat a nízkopříjmové státy a skupiny obyvatel ochránit.
Kdy by se rozšíření povolenkového systému mohlo dotáhnout?
Francouzi měli nyní prezidentské volby, ale nyní doufáme, že se rychlost vyjednávání zrychlí. V červnu je naplánovaná rada, kde by bylo ideální říci, že máme společný přístup, a za našeho předsednictví by se mohlo pokračovat trialogem. Pokud se to nestihne, bude pokračovat ve vyjednávání české předsednictví. Systém povolenek pro sektor silniční dopravy a budov dává smysl i v tom, že jde o nástroj, jak se vypořádat se situací, kdy nám hodně zdražují pohonné hmoty a paliva na vytápění v domácnostech.
V čem nový systém pomůže?
Je to jeden ze způsobů, jak se vypořádat s velkým zdražením a rychle přimět domácnosti, aby přešly na bezemisní zdroj vytápění, ideálně tepelné čerpadlo. Za prvé systém generuje výnosy, z nichž lze podporovat bezemisní řešení pro dopravu a vytápění. Za druhé poskytne dlouhodobou perspektivu toho, že se do fosilních paliv investovat nevyplatí, například když vám končí životnost starého kotle a uvažujete o nákupu nového.
Neumím si ale představit, jak to budou řešit třeba lidé, kteří bydlí v paneláku…
To teď ale budeme muset bez ohledu na klimatickou politiku, protože paliva výrazně zdražují kvůli ruské agresi na Ukrajině. Já bydlím také v nezatepleném domě s plynovým kotlem a naše SVJ není většinou schopné se dohodnout ani na plánu oprav. Kvůli vysokým cenám plynu a elektřiny jsme ale zahájili přípravy na opatření snížení spotřeby, instalaci OZE a tepelného čerpadla. Pokud je plyn šestinásobně dražší, je diskuse mnohem konstruktivnější.
Proč se povolenky mají týkat i budov či silniční dopravy?
Rozšíření na budovy dává smysl, protože máme široký systém centrálního vytápění. Máme v každém městě teplárnu, která musí vyřazovat povolenky, ale plynová kotelna v domě to dělat nemusí. Tím se ceny srovnají a nepovede to k masivnímu odpojování od centrálních soustav. U dopravy se také snažíme převést kamionovou dopravu na železnici, ale je to těžké, když vlaky za elektřinu povolenky nepřímo platit musí, zatímco kamiony neplatí nic.
To má nastat po roce 2030?
Od roku 2026. Je to však zatím návrh Komise, takže těžko říci, jak to dopadne. Pokud to však spadne ze stolu, jak chtějí některé státy, tak se musí říci, co je alternativou. Máme dekarbonizační cíl a ten splnit musíme, a když nebude tento systém, jak to uděláme? Zákaz spalovacích motorů nebo povinný práh energetické účinnosti budov? To by mohlo fungovat, ale jsou to dost dřevorubecké nástroje. Emisní obchodování je daleko flexibilnější, umožňuje snížit emise za nejnižší cenu a generuje výnosy, které lze použít na podporu zranitelných skupin.
Zmínil jste „zákaz“ spalovacích motorů, který je pro hodně lidí červený hadr. Pokud se ale schválí rozšíření emisních povolenek na silniční dopravu, auta na benzin a naftu se přestanou vyplácet…
Je to podobné jako s koncem uhlí. Někdo deklaruje konec na nějaké datum, ale stejně se k nějakému datu celou dobu blížíme strukturou všech opatření. Já se neobávám, že uhlí skončí později než v roce 2038, ekonomicky to prostě nevychází. A podobný osud by mohly mít pohonné hmoty. Jen nevím, jak to dopadne. Je to hodně politické téma.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
