O uhlíkové neutralitě či net-zero je v poslední době slyšet často – z úst představitelů řady zemí i nadnárodních firem. Obvykle se mluví o roce 2050, do něhož je třeba uhlíkové neutrality dosáhnout, máme-li udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 °C. Co přesně tento závazek dosáhnout v součtu nulových emisí skleníkových plynů znamená a v čem může být chápán rozdílně, vysvětluje následující text publikovaný na webu Fakta o klimatu.
Co znamenají pojmy net-zero a uhlíková neutralita?
Anglický výraz „net-zero“ by se dal do češtiny doslovně přeložit jako „čistá nula“ a znamená, že stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští. Jinak řečeno: tento stát nebo firma svou činností žádné skleníkové plyny nepřidává ani neubírá, tedy říkáme, že je uhlíkově neutrální 1 (tak se do češtiny „net-zero carbon“ obvykle překládá).
Kterých skleníkových plynů se slib týká?
Oxid uhličitý zodpovídá za sedmdesát procent současného oteplení 3 a každý závazek dosažení „net-zero“ počítá s dosažením nulových nebo záporných emisí CO2. Ne všechny závazky však počítají také s dalšími skleníkovými plyny: CFC, HFC, metanem a oxidem dusným.
Zatímco například Evropská unie a Velká Británie zahrnují do svých plánů klimatické neutrality všechny skleníkové plyny, Nový Zéland, mající klimatické cíle od roku 2019 ve své legislativě, se zavázal k net-zero pouze u CO2. Celou třetinu emisí skleníkových plynů Nového Zélandu přitom tvoří metan z živočišné výroby a zatím není jasné, jak se Novozélanďané k jeho produkci postaví.
Ptát se, kterých skleníkových plynů se cíl týká, je rozhodně na místě také u firem.
Které emise se do závazku započítávají?
Když se ke klimatické/uhlíkové neutralitě zaváže stát, je třeba si položit otázku, zda se slib týká pouze emisí vznikajících na území tohoto státu (tzv. teritoriálních emisí), nebo veškerých emisí vyplývajících ze spotřeby v daném státě, tedy také emisí vzniklých při výrobě dovezených výrobků (tzv. emisí ze spotřeby). V případě České republiky je rozdíl mezi teritoriálními emisemi a emisemi ze spotřeby malý – jen asi čtyři procenta (pětina emisí Česka pochází od desítky největších producentů CO2).
U některých zemí však mohou být emise ze spotřeby výrazně vyšší (veVelké Británii asi o 36 procent, ve Švýcarsku o 209 procent) nebo také nižší (v Jižní Africe o 29 procent, v Číně o třináct procent) než teritoriální emise 4.
V závazcích jednotlivých států jsme zatím jasný cíl dosáhnout neutrality emisí ze spotřeby nenašli, nicméně například EU uvažuje o tak zvaném uhlíkovém clu, tedy dodatečném zpoplatnění dováženého zboží, které zohlední emisní náročnost jeho výroby. Podniky vyrábějící mimo EU by tak nebyly zvýhodněny tím, že neplatí za emise, které vyprodukují.
Zdroj: Visual Capitalist. Závazek klimatické neutrality firmy může zahrnovat přímé emise z výroby (scope 1), nepřímé emise z energie, která je k výrobě potřeba (scope 2) nebo také související emise, které vznikají v dodavatelském řetězci a při likvidaci výrobků (scope 3)
Jiná otázka ohledně závazku net-zero zní: jak jsou zohledněny emise z letecké a lodní dopravy? Emise z mezinárodní dopravy totiž není možné jednoznačně přiřadit ke konkrétnímu státu, a proto se vede jejich účetnictví zvlášť. Některé země ve svých závazcích svůj podíl na mezinárodní letecké a lodní dopravě zohledňují, jiné nikoli.
V případě Česka je nyní aktuální také otázka jak započítávat emise z lesů: zatímco dříve české lesy pohlcovaly okolo sedmi miliónů tun CO2 ročně, nyní se kvůli kůrovcové kalamitě samy staly zdrojem a emitují přibližně pět miliónů tun CO2.
I u firem mohou být zásadní rozdíly v tom, na jaké emise se zaměřují – zda započítávají pouze provoz firmy (elektřinu, vytápění v kancelářích apod.), nebo celý dodavatelský řetězec. Například švédská Ikea si vytkla za cíl dosáhnout nulových emisí v celém svém dodavatelském řetězci, od výroby šroubků přes dopravu materiálu až po provoz jednotlivých prodejen 5. Microsoft zašel ještě dál a po dosažení čisté nuly v roce 2030 chce být uhlíkově negativní a do roku 2050 odčerpat z atmosféry veškeré emise vyprodukované za celou dobu existence firmy 6, tedy od roku 1975. Naproti tomu ACI Europe, což je asociace více než pěti set evropských letišť, se do roku 2050 zavázala pouze k dosažení čistých nulových emisí ze svých budov a pozemního provozu, nikoli už z letecké dopravy – jde tedy jen o dvě procenta emisí spojených s letovým provozem na těchto letištích.
Jaká další kritéria mohou firmy ve svých závazcích zohlednit? Některé banky se vedle záměru dosáhnout nulových emisí z provozu svých kanceláří zaměřují i na emise firem, jimž půjčují peníze, a řeší „klimatické“ parametry investičních portfolií. Vedle emisí spojených s provozem nebo dodavatelským řetězcem se mohou některé firmy zabývat také emisemi souvisejícími s používáním výrobků nebo s likvidací odpadu poté, co jejich výrobky doslouží. A samozřejmě dává smysl brát v potaz i další důsledky, které se netýkají klimatu: materiálovou náročnost a cirkularitu, jiné znečištění, které může při výrobě vznikat, a negativní dopady na lidskou společnost.
Způsoby snižování emisí
Těžištěm plánů na dosažení uhlíkové/klimatické neutrality je ve většině případů přímé snížení emisí CO2 a dalších skleníkových plynů, například nahrazením uhelných elektráren obnovitelnými zdroji, zateplováním budov nebo alternativními pohony aut.
Dekarbonizovat některé průmyslové procesy (například výrobu cementu) nebo třeba leteckou dopravu je však zatím technologicky obtížné a drahé – některých emisí se tedy daná firma či stát nezbaví. Plány na dosažení uhlíkové neutrality proto počítají se zachycováním uhlíku nebo s takzvanými uhlíkovými kompenzacemi, kterými „vynulují“ své zbývající emise.
Zachycovat CO2 z atmosféry 7 lze přírodní nebo průmyslovou cestou. Přírodní postupy využívají rostliny, které vážou oxid uhličitý z atmosféry do svých listů, kmenů a kořenů. Ve většině případů to znamená vysazování stromů a obnovu lesa, některé ekosystémy prérijních travin však dokáží vázat uhlík ještě rychleji. Průmyslové postupy (CCS, Carbon Capture and Storage 8) spoléhají na technologie filtrace, které oxid uhličitý zachycují, a na jeho dlouhodobé ukládání (většinou se vstřikuje do hlubokých vrtů v zemské kůře).
Uhlíkové kompenzace (carbon offsets) jsou v podstatě investice do projektů, jež se různými způsoby snaží emise skleníkových plynů snížit. Tyto projekty mohou být různého charakteru – například zachycování a spalování metanu, který uniká ze skládky odpadu, tedy přeměnu tohoto silného skleníkového plynu na plyn slabší (CO2), což lze započítat jako snížení emisí. Jiným příkladem mohou být projekty v afrických zemích, které se snaží nahradit tradiční vaření na ohni efektivnějšími plynovými vařiči 9. Kromě emisních úspor podobné projekty chrání také místní lesy. Další projekty se mohou zaměřit přímo na zalesňování.
Potíž s uhlíkovými kompenzacemi spočívá v tom, že budoucí dopad investice lze odhadnout jen stěží a je většinou nejistý. Offsetting tedy vede k tomu, že se rizika spojená s investicí mnohdy přesouvají jinam. Nesnadné je i počítání těchto kompenzací, aby nebyly započítány dvakrát: jestliže se například Microsoft rozhodne pro uhlíkovou kompenzaci v podobě zalesnění části území Sierry Leone, komu přičíst toto snížení emisí – africké zemi, nebo IT korporaci? Z pohledu příznivého klimatu z toho budeme mít prospěch pouze jednou, nikoli dvakrát.
Ještě složitější je pak tento výpočet u obchodování se zbožím a energií. Kvalita jednotlivých offsetových projektů se může velmi lišit, a protože dosud nebyly vytvořeny jednotné mezinárodní standardy, bývá offsetování často přirovnáváno k obchodování s odpustky nebo označováno jako greenwashing 10. Pokud tedy firma o uhlíkových kompenzacích uvažuje, je vždy potřeba posuzovat konkrétní projekty přímo na stránkách, které offsetování nabízí – například Climate partner, Carbonfootprint nebo český projekt Offsetujeme CO2.
Podrobnosti průběžného plánu
Většina dosavadních závazků se vztahuje k datu dosažení uhlíkové neutrality. Pouze některé země si stanovují také průběžné cíle. Například Evropská unie usiluje o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent oproti roku 1990. Zpracování závazku přímo formou uhlíkového rozpočtu má Velká Británie 11. Co to znamená a proč je to důležité? Podívejme se na to pomocí analogie:
Představme si následující situaci: kuřák, který denně vykouří krabičku cigaret, slíbí, že do deseti let s kouřením přestane. Je jasné, že pokud dalších deset let zůstane u jedné krabičky denně, bude to na jeho zdraví mít výrazně vyšší dopad, než když během dvou let sníží spotřebu na tři cigarety denně a těch se pak postupně zbaví také. Dalo by se říct, že dobrým měřítkem dopadu na zdraví bude celkový počet vykouřených cigaret – spíše než datum, kdy byla vykouřena ta poslední. Tedy kuřák by mohl svůj závazek formulovat také jinak: jako celkový počet cigaret, které si dovolí vykouřit. Tato metafora dobře odpovídá i snahám o snižování emisí – koneckonců jde o ukončení závislosti na fosilních palivech.
Zdroj: Fakta o klimatu
Analogií celkového počtu cigaret, které si kuřák dovolí vykouřit, je tak zvaný uhlíkový rozpočet. Abychom udrželi oteplení planety pod hranicí 2 °C, byl v roce 2018 globální uhlíkový rozpočet přibližně 1500 miliard tun CO2 12 . Právě tolik emisí CO2 mohlo lidstvo ještě vypustit, aby zůstala padesátiprocentní pravděpodobnost, že se oteplování podaří udržet pod 2 °C, a naplní se tak deklarovaný cíl Pařížské dohody.
Z hlediska klimatu přitom není podstatný rozdíl mezi dosažením net-zero v roce 2040 nebo 2060, budou-li celkově vyprodukované emise stejné.
Pokud by jednotlivé země přistoupily k závazkům v podobě vlastních uhlíkových rozpočtů, otevřelo by se tím další zásadní téma, a sice férovost alokovaných uhlíkových rozpočtů.
K jakému oteplování povedou současné závazky?
V průběhu roku 2020 se k cíli dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 přihlásila Evropská unie, Japonsko, Jižní Korea a další země. Čína jako největší světový emitent se přidala s cílem zastavit nárůst emisí do roku 2030 a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060. A nedlouho poté (v dubnu 2021) se připojily i Spojené státy.
Celkově se k cíli uhlíkové neutrality přihlásily státy, které dnes produkují tři čtvrtiny všech světových emisí. Vývoj je tedy v této době dynamický a dává i naději, že by se mohlo podařit do konce století klimatickou změnu zastavit. Analytická skupina Climate Action Tracker na základě svých výpočtů předvídá, že pokud se podaří sliby a závazky naplnit, mohlo by oteplení v roce 2100 dosáhnout 1,9 – 3,0 °C 13. Je to pozitivní zpráva: cíle Pařížské dohody, jež se dlouho zdály být spíše utopickým snem, začínají – zdá se – být pozvolně v dosahu.
Ondráš Přibyla
Ondráš Přibyla je zakladatelem a ředitelem projektu Fakta o klimatu. Ten se snaží informovat a vzdělávat v otázkách klimatu na základě fakt, čísel, srozumitelných grafů. Data jsou k dispozici všem.
