V systému sběru textilu nejsou peníze. Firmy jsou na pokraji krachu, říká provozovatelka kontejnerů na textil

Tuzemské obce začaly od ledna povinně třídit odpadní textil. Nemají v tomto směru ovšem žádné cíle ani se neřeší, co s odpadem bude dál. Podle jednatelky společnosti Potex Lenky Harcubové bude textil končit na skládkách a ve spalovnách.

Společnost Potex je jednou z firem, které v Česku provozují kontejnery na textil. V Praze a okolí jich má více než šest stovek a za jejich umístění ve městě platí. Cílem tohoto sběru nicméně je oblečení ještě využít, jedná se o takzvané předcházení vzniku odpadu.

Pak je tu ale ještě textilní odpad, což jsou nepoužitelné hadry, často špinavé a znehodnocené, které končí v černých popelnicích. Od ledna obce tento textilní odpad musejí povinně sbírat. Zatím se ale okolo sběru textilního odpadu nic moc neděje. „Pražský magistrát například vypsal tendr na zhruba třicet stanovišť pro sběr odpadního textilu, ale ty podmínky byly šílené. Smlouva na čtyři roky, ale s možností vypovědět ji už po roce. Firma financuje kontejnery, polepy podle přání magistrátu a ještě navrhne cenu nájemného, které bude magistrátu platit. Tak to fakt nevím, proč by o to někdo měl zájem,“ vysvětluje v rozhovoru pro Ekonews jednatelka Potexu Lenka Harcubová.

Obce dnes musejí povinně třídit odpadní textil, ale novinka zatím nezpůsobila výrazné změny. Třeba v Praze přibylo jen pár nádob ve sběrných dvorech. Jak to vidíte vy?

K výrazné změně sběru textilu zatím nedošlo, ale ještě je brzy. Doteď se textil sbíral do kontejnerů různých firem včetně té naší, nicméně v režimu „předcházení vzniku odpadu“. To znamená, že do textilních kontejnerů se dostalo především takové oblečení, které jde bez komplikací použít například na charitu nebo prodat. Povinná separace textilu počítá především s odklonem odpadního textilu, který se nyní nachází v komunálním odpadu, tedy v černých popelnicích. Toho je zhruba 150 až 200 tisíc tun ročně, jde asi o tři procenta směsného komunálního odpadu. Obce mají za úkol objem směsného odpadu snižovat, a proto je pro ně výhodné co nejvíce složek vytřídit. Problémem však stále zůstává, jak odpadní textil zpracovat.

Jako firma působící v tomto segmentu jste měli obavy, jak novinka zasáhne vaši činnost. Jak to nakonec vypadá?

V Potexu jedeme dál v režimu „předcházení“ a chceme v něm setrvat. V létě jsme začali usilovat o to, abychom k tomu mohli sbírat odpadní textil, ale je to strašně náročná věc. Nejdřív musíte získat kladné stanovisko krajské hygienické stanice a musíte mít rekolaudován prostor, ve kterém fungujete. Kladné stanovisko hygieny jsme získali a teď jsme v procesu rekolaudace naší pronajaté haly v Říčanech. Vše je časově a ekonomicky náročné. Zatím o sběr odpadního textilu stojí dvě obce, které nás už znají. Budeme to tedy nabízet také, ale vzhledem k tomu, že jsme malá firmička, tak nedokážeme pracovat s odpady ve velkém. Třeba jako Diakonie Broumov, která chce textil recyklovat na stavební desky.

Připravenost obcí na tuto novinku se hodně lišila?

Malé obce buď neměly žádné kontejnery, nebo jeden v režimu předcházení – tedy pro pěkné oblečení, které ještě může někdo nosit. Od 1. ledna ale musejí mít vyhrazené místo, umožnit separaci textilního odpadu, i kdyby to měly být jen pytle, které se budou nosit někam na radnici. My máme obsazenu Prahu a Středočeský kraj a prioritní jsou pro nás obce, kde se schází kvalitní textil, který se dá ještě použít ke svému původnímu účelu nebo zpeněžit, byť za směšných 15 centů za kilogram. Zhruba od loňského léta se nám ozývalo hodně obcí, které poptávaly sběr a zpracování textilního odpadu.

Co jste jim odpovídali?

Že jim nemůžeme vyjít vstříc, protože textil sbíráme v režimu předcházení vzniku odpadu. Podobně ale dopadli s poptávkou i u jiných firem. Ekonomicky se totiž nevyplatí zajíždět do malých a vzdálených obcí. Navíc si odvezete odpad, který musíte na své náklady zpracovat. V Česku bohužel zatím neexistuje žádná recyklační jednotka, která by byla schopna množství odpadního textilu zpracovat. A není to jen problém tuzemska, ale celého světa. Máme zde na jedné straně povinnou separaci a na druhé straně problém, co s odpadním textilem. Je to závažná otázka, která není zatím vyřešena, a to ani na úrovni Evropské unie.

Česko je hodně roztříštěné, za odpad tu odpovídají jednotlivé obce, kterých je přes šest tisíc, to systém komplikuje?

Separace není problém. Problém je, že si textil od nich nikdo nevezme. Bohužel některá města, ta velká především, si navykla, že jim za umístění kontejnerů v ulicích platíme. Ale svozové firmy si přece za komunální odpad naopak účtují. Pražský magistrát například vypsal tendr na zhruba třicet stanovišť pro sběr odpadního textilu, ale ty podmínky byly šílené. Smlouva na čtyři roky, ale s možností vypovědět ji už po roce. Firma financuje kontejnery, polepy podle přání magistrátu a ještě navrhne cenu nájemného, které bude magistrátu platit. Tak to fakt nevím, proč by o to někdo měl zájem, když jde o svoz odpadu, ten textil bude znečištěný třeba od barev, různě potrhaný (přihlásil se jeden účastník, výsledek tendru dosud magistrát tají, pozn. aut.). Zatím si to Praha vyřešila kontejnery na deseti sběrných dvorech. Ale kdo pojede na sběrný dvůr s taštičkou odpadního textilu?

Co se sebraným odpadním textilem podle vás bude?

Pravděpodobně se spálí. Minimálně v Praze, kde je spalovna. Ale cíl to samozřejmě není. Jak už jsem říkala, v Česku, EU ani ve světě zatím neexistují recyklační kapacity. Jsou projekty, které umějí vytvořit ze starých vláken nová. To se ale týká jen homogenních materiálů, tedy 100procentní bavlny či polyesteru. Oblečení se přitom většinou vyrábí z mnoha materiálů, s různými doplňky, potisky a aplikacemi. Navíc tyto projekty zatím nejsou ekonomicky udržitelné. Výrobci si stále raději koupí panenskou surovinu než recyklovanou, která je dražší. V současné době je nic netlačí, aby své chování změnili.

Jaké to má řešení?

Podle nás bude v tuzemsku cesta spolupráce s Diakonií Broumov, která intenzivně pracuje na projektu zpracování veškerého textilu, včetně třeba zipů a knoflíků. Chce z toho vyrábět stavební desky. To by bylo lokální řešení, díky němuž by se odpad nepřevážel po Evropě a dál by se zpracovával na výrobky. Může se stát, že i z nás se časem stane spíše třídírna, když tu bude odbyt. Pro nás je teď důležité, aby nám s tím překlenovacím obdobím, než bude zavedena rozšířená odpovědnost výrobců textilu (EPR), tedy poplatek za každý uvedený kus oblečení na trh, pomohlo ministerstvo životního prostředí. Třeba nějakým dotačním titulem na kontejnery a jejich obsluhu. Vzhledem ke stále se snižující kvalitě textilu a vyšším nákladům na zaměstnance a pohonné hmoty bojujeme o přežití, stejně jako většina firem sbírajících textil, a může se stát, že bez finanční pomoci se EPR ani nedožijeme.

Jaké další výhrady k novince máte?

Jelikož EU nezavedla rozšířenou odpovědnost výrobce EPR, v systému sběru a zpracování textilu nejsou peníze. Svozové firmy jako my jsou na pokraji krachu, a to nejen v Česku. Poptávka po materiálu neustále klesá, stejně jako jeho kvalita. EPR zatím mají asi tři země, zavedla ji například Francie. Ale potřebujeme celoevropské opatření, aby na výrobce byla dostatečná páka. Ministerstvo životního prostředí přitom vypočítalo, že finanční přínos toho systému by byl zhruba 1,5 miliardy korun ročně. Dnes to tak funguje třeba u elektroniky. Takové peníze by pak mohly jít na sběrné nádoby, recyklaci i potřebný výzkum.

EPR by mohl částečně řešit i nadprodukci oblečení?

Ano, to je problém hlavně různých čínských e-shopů, jako jsou Shein či Temu, které dnes ovládají klidně i polovinu trhu. Druhá páka by ale měl být tlak na módní značky, aby oblečení vyráběly z kvalitních surovin a za slušných podmínek. Té problematice se také říká „ekodesign“. Bohužel v tuto chvíli EU spustila jen to nejjednodušší – povinnost separovat textil. Přitom ty čínské firmy jsou v tuto chvíli v podstatě nepostižitelné, i když nám sem chrlí odpad.

V recyklační lince Diakonie Broumov vidíte tedy potenciální odbyt, abyste materiál nemuseli prodávat do zahraničí?

Po vytřídění použitelného a nositelného oblečení nám z nádob vznikne zhruba 80 tun odpadu ročně, který předáváme do spalovny. Veškeré náklady s tím spojené jdou samozřejmě za námi. Tento odpad by právě mohl v budoucnu jít do Diakonie na recyklaci. V současné době se v našich kontejnerech nacházejí zhruba dvě až tři procenta opravdu kvalitního oblečení, které se dá ještě zpeněžit, a hradí tak naši činnost. Pak je 35 až 40 procent oblečení, které je použitelné pro naše spolupracující neziskové organizace, a zhruba pět procent tvoří úplný odpad. Problém je s tou zbývající částí, která u nás nenajde uplatnění. Ta putuje do velkých třídíren v Maďarsku, Itálii nebo Španělsku. Pro práci s touto masou oblečení je Afrika pořád nutná, i když není pravdou, že se tam vozí odpad. Afrika má přesné požadavky, co přijme a co ne. Třeba v loňském srpnu se celý trh s použitým oblečením zničehonic zastavil, trvalo to až do října. Visel nad námi krach.

Proč k tomu došlo?

Afrika úplně přestala textil přijímat. Jednak už tam dává secondhand Čína, zároveň jsou tam různě nestabilní politické poměry. Pak hrál roli poměr měn vůči dolaru. To vše se spojilo, takže všechny firmy na světě se zasekly a přeplnily oblečením. Když už někdo něco vzal, tak pod náklady. Pak se to trochu nastartovalo a aktuálně jde poptávka malinko nahoru. Ale samozřejmě všichni chtějí oblečení ze Švýcarska, Rakouska, Německa, Švédska, Británie, pak až se dívají k nám. My máme alespoň výhodu Prahy, mimo Prahu se často sbírá jen odpad.

V důsledku „invaze“ čínského oblečení se zhoršuje i kvalita oděvů v nádobách?

Ano, jsou to i levné značky typu Esmara, kterou prodává Lidl, nebo tržnice, ty tu byly vždy. Ale teď je pomalu polovina textilu z asijských e-shopů. A to téměř nemáte šanci dál prodat, darovat či jinak zpracovat. Firmy našeho typu už krachují, třeba německý Soex. Už jsem to několikrát sanovala, bohužel teď už vím, že znovu to udělat nemůžu. Nedává to smysl ani s ohledem na můj věk.

Jak váš provoz funguje? Kolik z celkového objemu vytřídíte?

Celkově máme 30 až 35 tun za týden, z čehož se pět tun oddělí na vytřídění. Zbytek se žokuje a prodává dál. Nemáme na to personál, dělají to u nás dva lidi. Z těch pěti tun pak vybíráme oděvy pro různé organizace. Podporujeme třeba Oděvní banku, která je pro nás svým způsobem konkurencí, protože stejně jako všichni ostatní soupeří o ta dvě procenta pěkného oblečení. Navíc odnést to do Oděvní banky nebo na swap má pořád lepší reputaci než hodit to do kontejneru. Ale Oděvní banka je naše srdcovka. To samé charitativní krám Comeback centra prevence závislostí Progressive. Ti by potřebovali hodně pánského oblečení, ale toho je v kontejnerech málo.

Proti swapům, kde si lidé mezi sebou vyměňují oblečení, ale nemáte námitky?

O swapech se krásně mluví, my také podporujeme organizaci Swap Prague, ale na swapy chodí malá skupina lidí. Navíc s nimi máme domluvu na tom, že co na swapu neuplatní, tak stejně končí u nás. A jsou to i různé hrnky nebo dekorace, tedy věci, se kterými si poradit neumíme. Tak jsme v jednu chvíli museli spolupráci stopnout. V podstatě je to správný postup, i když nám trochu škodí. Pořád ale existuje spousta lidí, kteří to chtějí vyřešit najednou a ve velkém někam odnést pytel oblečení – pro ně jsou kontejnery ideální. Mimochodem ekologické chování musí být pohodlné, jinak to většina lidí dělat nebude.