Tohle je pozdrav z budoucnosti od prostého člověka. Člověka, který nerozuměl ekonomice, nebo obnově krajiny. Prošel si ale “Velkou Obnovou” (The Great Restoration), třemi zásadními, mírumilovnými revolucemi. Revolucemi, které nevedly k nakupení moci, nýbrž daly základy vyváženému, “znovuobnovenému” žití. Žití a životu, který je součástí přírody. Rozhodl se nám povyprávět o tom, jaké to je žít v roce 2052 versus, co si pamatuje z roku 2022.
Pamatujete si ještě na ulice s neustále troubícími auty, která zabírala téměř veškerý jejich prostor? …. Snaha o její překonání v roli chodce tak, abych nerozčílil již stresem vypjatého řidiče, nebo abych, nedej bože, nebyl jako chodec viníkem autonehody, mi k osobní vyrovnanosti nijak nepřispívala.
Kdo by si na to nepamatoval, když to bylo jen pár desítek let zpět. Nechybí mi to. Svět se posunul, lidé jsou mírumilovnější, města zelenější a ovzduší čistší. Svět si prošel Velkou Obnovou. Do přírody nemusíme jezdit za města, města jsou její součástí. Žít v souladu s přírodou už není třeba, my jsme příroda.
Věci ale nebyly vždy takhle jednoduché, museli jsme si projít třemi zásadními revolucemi: revolucí cirkulární, revolucí pochopení přírody, ale i technologickou revolucí. Povědět to někomu před třiceti lety, asi by mě škodolibě poplácal po rameni se slovy “‘klidni se, to bude dobré”.
Video: Jan Kamensky, Visual Utopias, Berlin: Skalitzer Straße
Přes cirkularitu až k regeneraci a pádu materiálních hodnot
Vzpomínám si, že mi trvalo dlouho, než jsem porozuměl cirkulární ekonomice. Nechápal jsem úplně její smysl. Často jsem se potýkal s nedorozuměním, že slovo “cirkulární” je jen záminka k tomu produkovat více.
Co mi ale nedocházelo bylo to, že se to jednou vyrovná. Dojde to do stadia, kdy nebude potřeba produkovat víc a víc, protože lidé si opravdu uvědomí hodnotu odpadu. Hodnotu toho, co už není až tak potřeba a stejně by to skončilo v koši. Nepochopili to ale jen lidé. Pochopil to i systém, který přiměl světové i lokální ekonomiky vážit si odpadu a zužitkovat ho tak, aby vytvářel alespoň úměrnou hodnotu produktům zbrusu novým.
Cirkularita začala regenerovat nejen zdroje, ale obnovovat i krajinu spolu s lidmi. Ten humbuk proti nárůstu “daní za čerpání z přírodních aktiv” vůbec nestál za to. Byl to ale zvrat, byla to revoluce. Ne každý ji hned přijal, ale jen po několika letech, zhruba po dobu jedné generace, se vše začalo měnit. A to k lepšímu.
Lidé pochopili, že konzumovat nadměrně se nevyplácí. Ale i firmy pochopily, že produkovat více a více, se nevyplácí, což definitivně změnilo nastavení konzumních trendů.
Po desetiletí jsme byli obklopeni reklamami nabádajícími nás k tomu, si pořizovat víc a víc věcí. Dnes je to opravdu jen o zážitcích a prožitcích. Lidé jsou spokojeni.
Dalším převratem k návratu domů do přírody
Lidé jsou spokojeni. Trvalo to asi deset až dvacet let, než se opravdu vyřešilo, jak pracovat s městy jako s přírodou. Začátek vyžadoval dost trpělivosti a odhodlání. Byla to nenásilná změna režimu, jedna z dalších revolucí, se kterou ale ne všichni souhlasili. Bylo to o přenastavování hodnot na základě vědeckých poznatků. Lidé na začátku 21. století totiž nebyli úplně spokojeni a vyrovnaní. Dost často o tom ale ani nevěděli.
V práci od 9 do 17, plus alespoň další hodina času na přebrodění dopravní špičky z bodu A do bodu B, tedy z práce domů a naopak. Když už se silnice rozšířily na tři pruhy v obou směrech a stále byly ucpané, bylo jasné, že změna musí přijít odjinud.
Vědci nás nabádali a varovali nejen před nebezpečím spjatým s klimatickou změnou nebo úbytkem biodiverzity, ale upozorňovali nás také na příznivý dopad přírody na naši psychologickou stránku žití. Rozvoj technologií ani její dostupnost pro osobní využití nás ve výsledku nedělala o moc spokojenější než lidi za posledních tři sta let.
Technologický vynález jako je automobil sice rozvoj urychlil, ale zároveň nás oddálil od potřeby vnímat a starat se o krajinu, ve které žijeme. Ze zničené krajiny jsme se mohli kdykoli posunout do nějaké hezčí, skoro jako kdyby šlo o exkurzi do muzea.
Dnes nemusíme, jsme v obnovené krajině doma. Vyměnili jsme šestiproudé silnice protkávající města za přírodní koridory, ve kterých je možné spatřit pasoucí se srny a další větší divokou zvěř. V lidech to probouzí pocit souznění, pocit, se kterým jsou v přírodě “doma” i bez technologických potřeb.
Technologický převrat vs. příroda
Kdysi se technologie stala dostupná a každý ji chtěl mít pro sebe. Byl to velký “boom”, také jedna z revolucí. Dnes už ale víme, že technologie se dá využít lépe než jen pro osobní potřebu.
Pořád máme auta, jen jezdí sama a nikdo je nemusí vlastnit. Je jich o dost méně, stejně jako těch nepotřebně stresujících silničních konfliktů. Technologie dnes umožňují mnohem duchaplnějších využití, než která pamatujeme.
I když jsme se spolu s různými technologiemi snažili s přírodou spolupracovat, ne vždy byla tato spolupráce oboustranně prospěšná. Tak například stavění přehrad. Tahle technologická vymoženost nás málem připravila o život v krajině kolem nás. Z přírody jsme brali, dokud voda tekla, ale co nám unikalo, byl doslova život v krajině mimo města. Zde nám to bylo lhostejné až do doby, kdy nám začala voda v krajině docházet. S tím odcházel i život v ní.
Krajina byla na pokraji úplné zdevastovanosti jen proto, abychom uživili lidi, co v ní ani nežili. Také ale proto, abychom vyprodukovali elektřinu, kterou dnes čerpáme čistě z obnovitelných zdrojů. V takové krajině jsme ani žít nemohli, buď to nešlo, protože byla pod ochranou, nebo to nebylo pro žití nijak vzrušující. Moc se tam toho totiž nedělo.
Dnes máme ale regenerativní zemědělství a technologicky vybavená města natolik, že můžeme pěstovat čerstvou zeleninu lokálně přímo ve vertikálních stěnách v centrech měst. Ve městech jsou totiž díky cirkulaci odpadu a technologickým vymoženostem na regenerativní bázi dostupné živiny, kterými už nezatěžujeme naši krajinu. Na město jako máme v dnešní době nikdo ani nepomyslel. Technologie a automatizace nahradila industriální zemědělství, zatímco města se zpřírodnila.
Klimatická změna, minulost a Velká Obnova
Klima se však pro nás nejspíš nenávratně změnilo. Je tepleji, stále máme povětrnostní výkyvy a extrémy. Ale řešení na bázi přírody posilnila naše města a komunity. Jsme více odolnější vůči těmto extrémům, včetně naší krajiny.
Svobodná krajina umí například lépe pracovat s tokem řek. Pohltí více vody a svou nespoutaností podporuje biodiverzitu, jakou svět ještě snad ani nespatřil, novou – svévolnou. Oproti “muzejním” chráněným oblastem, které ještě pamatujeme z pradávna, se nesnažíme přírodu ochočit.
Nesnažíme se zachránit ten jeden ohrožený druh, ale dáváme prostor přírodě rozvinout druhy, které se nejlépe adaptují v daném prostředí. I ty, které tu třeba ještě před tím nebyly. Jsme příroda, kterou si dále spoluvytváříme.
Dokonce existují evropské vyhlášky, které obhajují samovolnost a téměř úplnou bezzásahovost v krajině. Biodiverzita je tou nejzákladnější složkou pro lidské přežití. Proto bylo na čase začít s ní hospodařit regenerativně.
Lidé už nevěří, že budou šťastnější na úkor přírody a přírodních zdrojů. Namísto toho jsme se rozvinuli v kulturu, která se staví na úroveň přírody a využíváme toho právě k naší spokojenosti a rozvoji. Prošli jsme si opravdu Velkou Obnovou.
Stálo nás to jen tři mírumilovné revoluce, ale zachránilo nás to. Je to změna k znovuobjevení sebe sama a toho, že jsme namísto individuálních technologických řešení dali prostor přírodě. Naučili jsme se s ní spolupracovat. Naučili jsme se znovu být přírodou.
Jonáš Skutka
Jonáš Skutka je nezávislý „systems thinker“, který se zasazuje o změnu přes environmentální komunikaci a psaní. Vystudoval MSc. Leisure, Tourism and Environment na Wageningen University v Nizozemí, kde spolupracoval na vývoji online kurzu Sustainable Tourism: Society & Environmental Aspects. Později spolu-založil agenturu Alerce Environmental, která se zabývá digitální komunikací pro mezinárodní vědecké a environmentální komunity.
Je spoluzakladatelem vzdělávací platformy Rewilding Academy a jeden z kmenových členů Rewilding Community of Practice na GLFx.
