V horkých letních dnech je ve městech často k nevydržení. Přispívá k tomu jev nazývaný tepelný ostrov měst, kdy je teplota v zastavěném území až o několik stupňů Celsia vyšší než v okolní krajině. Tmavé povrchy dosahují až 70 ° Celsia. Naštěstí existují funkční řešení, říkáme jim modrozelená, protože propojují fungování vody a zeleně.
Důvodem, proč se o jevu tepelných ostrovů hovoří stále víc, je pochopitelně souběh s celkovým nárůstem teplot, ke kterému dochází kvůli klimatické změně a který přehřívání ještě prohlubuje. V posledních 60 letech se na našem území zvýšila průměrná teplota zhruba o dva stupně Celsia. Tento nárůst je nejvýraznější během zimy a především pak během léta, kdy dosahuje téměř tří stupňů.
Pokud několik tropických dnů s teplotami nad 30 °C následuje za sebou a ani v noci se příliš neochladí, jedná se o vlnu horka. Lidé se během veder kvůli špatnému odpočinku hůře soustředí, klesá jejich výkonnost, zhoršuje se stres i zdravotní stav. Dokonce byla prokázána souvislost mezi vlnami horka a zvýšeným počtem dopravních nehod. Ještě mnohem zásadněji však horké dny dopadají na seniory a dlouhodobě nemocné, jejichž termoregulace funguje hůře než u mladších zdravých lidí. Tisíce lidí tak horko uzavře do interiérů a uvrhne je do sociální izolace.
Tepelný ostrov je již známý zhruba 200 let, na definování tohoto jevu se podílel i Johann Gregor Mendel, který kromě svých genetických zkoumání zaznamenával také meteorologická data, jež dokázal interpretovat. Popsal i dvě základní příčiny tepelného ostrova – nedostatek vody a velké množství zpevněných povrchů. Ty přicházející viditelné sluneční záření při dopadu přemění na teplo. Navíc teplo velmi dobře akumulují a vydávají jej i dlouho po západu slunce.
Černé střešní tašky se rozpálí i na 70 °C
Zpevněné povrchy a stavební materiály mají různou schopnost pohlcovat teplo a také odrážet přicházející záření. Charakteristika spojená s odrážením se nazývá albedo. Pokud se blíží jedničce, je schopnost odrazu vysoká, což se týká především světlých povrchů. Tmavý povrch záření naopak pohlcuje. Například asfalt má albedo 0,04, takže téměř všechno záření pohltí, zatímco čerstvě napadený sníh má schopnost odrazu 0,80, takže se nepřehřívá.
V areálu Otevřené zahrady provádí Nadace Partnerství měření různých typů povrchů právě podle barevnosti. Zkoumají se i vlastnosti střešních krytin, které mají výrazný vliv na tepelné ostrovy měst, případně i na teplotu uvnitř budovy. Nejvyšších teplot, nad 70° C, dosahují černé střešní tašky, zatímco za stejných podmínek se povrchová teplota světlé krytiny pohybuje jen kolem 40° C.
Ještě lépe je na tom takzvaná zelená střecha – tedy střecha pokrytá vegetací, ať už s vrstvou rozchodníků (extenzivní) nebo trávy, trvalek či keřů (intenzivní), která dosahuje kolem 30°C. Tmavé povrchy jako asfalt nebo právě černé střešní tašky tak dosahují teplot rozžhaveného topení, které město a jeho obyvatele ohřívají i během už tak horkých letních dní. Kromě dospělých trpí taky domácí mazlíčci či malé děti, které jsou zpevněným plochám při chůzi fyzicky nejblíže.
Řada městských ulic je navíc tvořena výhradně zpevněnými povrchy – silnice, chodníky, fasády domů, což vede k vzájemnému odrazu tepelných vln a tím posilování horka, někdy se mluví o kaňonovém efektu. Proto je tak podstatné rozdělení velkých zpevněných ploch vegetací – stromy, keři, záhony a trávníky. Jejich povrchová teplota při dostatečné vlhkosti půdy dosahuje kolem 30°C, a přeruší tak stoupající teplo.
Odpařování jako chlazení – bude ho potřeba víc, ale z čeho?
Plochy vegetace a zelené vegetační střechy se tedy přehřívají méně. Dosahují toho především využíváním vody. Proto se v rámci adaptace měst hovoří o modro-zelených řešeních.
Voda za své chladicí účinky vděčí především své vysoké tepelné kapacitě – na ohřátí voda pohltí velké množství tepla. Ještě výraznější množství tepla pak voda pohltí během odparu, kdy jej využije na látkovou přeměnu. Vodní pára pohlcené teplo přenese na jiné místo, kde je v jinou dobu při kondenzaci zase uvolní. Tím se voda podílí na celkovém vyrovnávání teplot v prostoru.
Voda zároveň funguje jako základní látka pro fungování krajiny a přírodních procesů v ní. I zelené rostliny vodu používají krom fotosyntézy i ke svému chlazení . Procesu, kdy rostliny aktivně vypařují vodu svými listovými průduchy, říkáme transpirace. Funguje podobně jako lidské pocení.
S růstem teploty, s nímž vědecké scénáře v příštích letech počítají, se logicky zvýší taky potřeba rostlin transpirovat a spotřebovávat vodu, což známe z květinových truhlíků na svých balkonech. Rostliny sice budou vody potřebovat víc, jenže při narůstajícím suchu bude voda kvůli zhoršenému zasakování naopak více odtékat po povrchu pryč a způsobovat erozi. Vědecké scénáře zároveň predikují, že množství srážkové vody by se nijak výrazně měnit nemělo, spíše se má jednat o menší odchylky. Proto podle některých modelů v druhé polovině století odpar vody nakonec z důvodu jejího nedostatku poklesne a vegetace se výrazně promění.
Prevence sucha? Potřebnou vodu stále posíláme do kanálu
Pro budoucí vývoj je klíčové, aby energie, které potřebujeme na náš provoz – vytápění, průmysl, dopravu a řadu dalších činností, nepocházely z fosilních zdrojů. Podobně podstatné je právě i odpovědné hospodaření s vodou. Na řadu evropských států už dopadají v obrovské míře následky sucha – loňské vysychání řek ve Francii, letošní sucho a následné povodně v severní Itálii a výjimečně vysoké teploty ve Španělsku se už nezdají ničím neobvyklým.
Při prevenci sucha je hlavním řešením zpomalení odtoku vody a vyšší zasakování – jak ve volné krajině, tak ve městech a menších obcích. Tyto snahy o řešení jsou teprve na počátku a určitě ne dostatečné. Pokud totiž budeme dál splachovat pitnou vodou, budou snahy o řešení sucha stále jen povrchní. A splachování tvoří celou čtvrtinu spotřeby vody domácností.
Splachování je jednou z ukázek naší neschopnosti skutečně řešit adaptaci na klimatické změny: víme, že není správné, známe řešení, jak nahradit pitnou vodu přečištěnou vodou z umyvadel (tzv. šedou vodou), ale stále slýcháme, že je řešení moc nákladné a zbytečné. Neschopnost změny zřejmě potrvá, dokud pitná voda výrazně nezdraží, což se stane až při jejím reálném nedostatku.
Adaptace ve městech: parky, zelené střechy i nahrazování asfaltu
Stále více měst si však uvědomuje, jak důležitá jsou přírodě blízká řešení, která umožňují zasakování vody a její využití vegetací. Proto se před časem Hamburg rozhodl přeměnit co nejvíce svých střech na zelené – pokryté vegetací, které se nejenže nepřehřívají, ale zasakují téměř všechnu dešťovou vodu a používají ji pro vegetaci i k odparu. I u nás v Česku dochází k proměně.
Praha se snaží postupovat podle velmi kvalitně zpracovaných dokumentů v péči o městská stromořadí i v hospodaření se srážkovou vodou. V menších obcích vidíme řadu příkladů funkčních adaptací ve veřejném prostoru: park kolem řeky v Rokycanech, kvalitní výsadby v Jihlavě, v Roudnici nad Labem se podařilo část zbytečných asfaltových ploch nahradit zasakovacími záhony s kvetoucími trvalkami a mnoho dalšího.
Mezi představiteli obcí a úředníky bohužel stále často vládne skepse vůči praktickým řešením pro zadržování vody. Nedůvěra ve fungování zelených střech, v možnost používání přečištěné šedé vody na splachování, v jednoduché způsoby zasakování v městském prostoru, což vede k tomu, že si potřebnou vodu doslova posíláme do kanálu.
Pro změnu myšlení výborně pomáhají právě příklady dobré praxe. Proto environmentální Nadace Partnerství už pátý rok organizuje soutěž realizovaných adaptačních opatření Adapterra Awards, v rámci nichž oceňuje české realizované projekty z oblasti adaptací na změnu klimatu. Jedná se jak o krajinné prvky, tak úpravy ve veřejných prostorech nebo adaptace na budovách.
Mezi letošními přihlášenými projekty je například zelená střecha o velikosti dvou fotbalových hřišť na vozovně Dopravního podniku v Plzni, zpřírodnění toků na Rokytce či řece Bečvě, změna zemědělského hospodaření na farmě v Mouřínově či přírodovědné centrum v Chebu.
Začít na vlastní zahradě a ve vnitrobloku
Veřejné prostory však představují na mapě města jen menší část plochy. Proto jsou tak zásadní změny na soukromých pozemcích. Ostatně nejsnadněji můžeme s vodou hospodařit na vlastní zahradě – využívat a zasakovat dešťovou vodu, dostatečně stínit, starat se o vzrostlé stromy a vysazovat nové, zpevněné povrchy nahradit zelenými. Beton a dlažbu může nahradit štěrkový trávník i pro parkování auta, zatravňovací dlažba má i řadu estetických podob.
Pokud bydlíme v bytě, velkou příležitost může představovat obnova vnitrobloků, které jsou často nesmyslně zabetonovány, plné tmavých střech přístavků a garáží. Dohoda na rekonstrukci sice není snadná, ale vnitřní zahrady mají důležitý podíl na ochlazování města a jsou i podmínkou pro příjemný život ve městě.
Magdaléna Maceková
Magdalena Maceková je specialistkou na adaptace ve městech. Působí v Nadaci partnerství v rámci týmu Adapterra.
