Zavaleni rychlou módou. Miliony tun oblečení končí v černých popelnicích a recyklace není řešení

Kvůli nadměrné spotřebě oděvů vzniká spousta textilního odpadu, který se téměř nerecykluje. Většina ho končí na skládkách či ve spalovnách. Jen v Evropské unii lidé každoročně vyhodí více než pět milionů tun textilu.

Móda se za posledních třicet let stala pro všechny mnohem dostupnější. Spousta lidí dnes „Nakupuje jako miliardář“, jak zní název aplikace jednoho asijského řetězce s ultra rychlou módou. Jen v Evropské unii se za posledních skoro dvacet let zvýšila spotřeba oblečení na osobu o 40 procent, jak uvádí Evropská agentura pro životní prostředí (EEA).

Za svižným nárůstem stojí jak nízká cena oblečení, která neodráží nárůst cen materiálů ani energií, tak zhoršující se kvalita, která tlačí zákazníky k častějším obměnám šatníku. Evropská agentura pro životní prostředí očekává, že spotřeba oblečení a bot do roku 2030 vzroste o dalších 63 procent ze 62 milionů tun na 102 milionů.

Rychlé obměny šatníků nevyhnutelně vedou k nárůstu odpadu. „Podle dat EEA vyprodukovala Evropská unie v roce 2020 přibližně 6,95 milionu tun textilního odpadu,“ uvádí Andrea Veselá, analytička výzkumného Think Tanku INCIEN. Z toho 82 procent představuje odpad přímo od spotřebitelů. Zbytek je odpadní textil, který vznikl při výrobě, nebo se jedná o neprodané textilie. Na jednu osobu tak v rámci Unie připadá přibližně 16 kilogramů textilního odpadu ročně.

„Pouze 4,4 kilogramu ze zmíněných šestnácti kilo se sbírá odděleně a dá se opětovně použít nebo recyklovat. Zbývajících 11,6 kilogramu putuje do směsného odpadu. Zhruba 73 procent se spálí, nebo jde na skládku,“ uvádí Veselá. Dodává přitom, že podle jiných studií končí na skládce či ve spalovně až 87 procent textilu.

„Klíčovým problémem v textilním průmyslu je velká netransparentnost jak ve výrobě, tak u odpadů. Proto většinu čísel spojených s tímto odvětvím tvoří pouze odhady. Ani výrobci zboží, ani společnosti pracující s odpady neposkytují dostatečně přesná data,“ vysvětluje Veselá.

Přijdou nové popelnice

Textilní odpad v Česku tvoří přibližně čtyři procenta směsného komunálního odpadu. Ministerstvo životního prostředí odhaduje, že ročně se v tuzemsku vyhodí 180 tisíc tun textilu. „Jedná se o veškerý textilní odpad v Česku, tedy samostatně sbíraný odpad i textil ve směsném komunálním odpadu,“ tvrdí mluvčí ministerstva Veronika Krejčí. Textil, který se ocitne v černých popelnicích, se už nedá využít. „Vzhledem k promíchání s dalšími druhy odpadu ho již není možné recyklovat,“ říká Krejčí.

Dalších 38 tisíc tun textilu se podle odhadů resortu životního prostředí vysbírá prostřednictvím textilních kontejnerů, kterých je po celém Česku přibližně 10 tisíc. Provozovatelé kontejnerů jsou soukromé subjekty, například společnosti Potex, Dimatex, Diakonie Broumov nebo Coretex.

„Za loňský rok jsme sebrali přes dva tisíce tun textilu,“ uvádí Kateřina Kučerová, brand manažerka společnosti Potex, která v Praze a blízkém okolí obsluhuje přibližně 600 kontejnerů. Konkurenční Dimatex ročně vybere přibližně deset tisíc tun textilu.

Oblečení vybrané prostřednictvím kontejnerů míří na charitu, nebo k recyklaci. „Na charitu jde z našeho objemu sebraného textilu 36 procent, k recyklaci 59 procent a totální odpad, který likvidujeme na své náklady, je pět procent,“ uvádí Kučerová z Potexu. Podobně s textilem z kontejnerů nakládá i společnost Dimatex. „Z textilu vyrábíme čisticí hadry, prodáváme na další zpracování, prodáváme k dalšímu prodeji, předáváme neziskovým smluvním organizacím podle požadavků, část textilu likvidujeme,” uvádí Lukáš Killar, jednatel Dimatexu.

Aby se surovina neznehodnocovala v černých popelnicích, zavádí Evropská unie od ledna příštího roku povinný sběr textilu. Obce budou muset zajistit jeho separovaný sběr podobně, jako dnes zajišťují sběr papíru či plastů.

150 tisíc tun do spaloven, či na skládky

Ministerstvo životního prostředí se chlubí tím, že míra recyklace textilu v Česku dosahuje 52 procent. Spíše než cokoliv jiného ale jde o hru s čísly. Výslednou cifru totiž resort odvozuje z materiálu, který je evidován v kategorii odpadní textil a jehož ročně v tuzemsku vznikne 60 tisíc tun.

„Jedná se o textil, který je zaevidován jako odpad, ať už ve firmách nebo v obcích, a jako odpad se sbírá a recykluje v Česku nebo i zahraničí. Jde tedy o odpadní textil sbíraný do nádob, pytlů nebo na sběrných dvorech a rovněž textilní odpad z výroby,“ vysvětluje Krejčí. Ročně tímto způsobem Česko recykluje přibližně 30 tisíc tun textilu

Nic to ale nemění na tom, že 150 tisíc tun textilu skončí na skládkách nebo ve spalovnách. Zmíněných 30 tisíc tun představuje z celkových 180 tisíc tun 17 procent. Česko tak spolu s Polskem posílá na skládky v rámci EU nejvíc textilu.

Provozovatelé textilních kontejnerů se domnívají, že povinný sběr větší recyklaci textilu nepomůže. „Na trhu v EU se objeví nové vyšší statisíce až miliony tun textilu, pro které nebude využití a které rapidně sníží cenu komodity na trhu. Za sběr z kontejnerů a recyklaci se v nejbližší době v Česku začne platit nemalý poplatek. Doposud byla tato služba pro města příjmem. Každá firma se bude muset vyrovnat s obrovským propadem příjmů z dalšího prodeje této komodity,“ tvrdí Killar.

Příspěvek na sběr pro společnosti, které budou od měst a obcí přebírat textil, se bude pohybovat v rozmezí od nuly do tří korun za kilogram textilu. „Svoz textilu něco stojí, nádoba ve vlastnictví firmy něco stojí. Recyklace něco stojí. Likvidace odpadu něco stojí. Část textilu, pokud ho prodáte, má nějakou hodnotu. Když to dohromady sečteme, tak je to dnes mimo Prahu a krajská města hodnota záporná,“ uvádí Killar.

Neřešitelný problém recyklace

Veselá soudí, že díky povinnému sběru textilu se ho vybere více a ve větší kvalitě než doposud. Důležité je ale zaměřit se na to, co se s vybraným textilem stane. „Bude nutné podpořit třídicí a recyklační kapacity a též inovativní způsoby nakládání s textilním odpadem,“ uvádí. „Dle odhadů Společného výzkumného střediska (JRC) z roku 2021 se 15 procent post-spotřebitelského textilu znovu použije nebo recykluje. Jiné odhady jsou ale o dost nižší, například jen jedno procento,“ uvádí Veselá.

Nízká míra recyklace textilu je podle Veselé zčásti výsledkem neefektivního sběru. Zároveň za ni ale může to, že kapacity pro opětovné využití, recyklaci a zpracování nejsou dostatečné. Navíc recyklace různých směsí vláken se zipy a knoflíky je jak technologicky, tak finančně náročná.

Vzít jakékoli staré použité oblečení a udělat z něj nové je v současnosti neřešitelný problém. „V Česku, na Slovensku a vlastně ani v Evropě téměř neexistuje možnost recyklace starých vláken na nová. Existují projekty, které toto umožňují, ale zatím to lze pouze s čistou bavlnou a polyesterem,“ uvádí Kučerová z Potexu.

Textilní továrny odrazuje hlavně cena recyklovaných materiálů. Vyrobit totiž nový polyester, tedy materiál, ze kterého v současnosti vzniká nejvíce oblečení, je levnější než nakoupit recyklovaný. „Textil s mnoha druhy materiálů a komponentů recyklovat na nová vlákna zatím bohužel nelze,“ tvrdí Kučerová. Nejběžnějším způsobem recyklace je tak nyní například výroba hadrů na čištění nebo rozemletí textilu a jeho následné použití jako výplně, například při čalounění.

 

Jak udělat z kalhot a triček ramínka

Novou technologii recyklace textilu, pro niž by problém být neměly ani zipy nebo knoflíky, představila Technická univerzita v Liberci (TUL) ve spolupráci s Diakonií Broumov. „Díky naší technologii není nutné třídit textilní odpad, tedy například odstraňovat zipy, knoflíky či jiné materiály. Nevadí ani kombinace různých materiálů, jako je například bavlna a polyester či péřové nebo membránové bundy,“ tvrdí Roman Knížek, vedoucí Katedry hodnocení textilií Fakulty textilní TUL.

Zpracování textilního odpadu novou technologií probíhá ve dvou krocích. Nejprve se textilní odpad bez ohledu na složení rozdrtí a následně se do drti ve vhodném poměru přidá speciální typ pryskyřice. Výsledný materiál lez používat různými způsoby.

„Aktuálně víme, že materiál je využitelný v nábytkářství, ve stavebnictví a automobilovém průmyslu. Jsme ale zatím na začátku, jistě se časem objeví další aplikace a možnosti využití se rozšíří,“ popisuje Knížek.

První výrobky jsou již dokonce na trhu. Z recyklovaného textilu se dají pořídit desky ke stolům nebo police. Materiál se používá i k výrobě ramínek. Na výrobu jednoho se spotřebuje přibližně 80 gramů textilního odpadu.

Podle Knížka je o technologii ze strany investorů velký zájem. „Cena je zatím vyšší, ale materiál vyrobený naší inovativní technologií nabízí velkou přidanou hodnotu. Jedná se totiž o výrobek z recyklátu, který se snaží řešit celosvětový problém s textilním odpadem. A přidanou hodnotou je i jedinečný vzhled a design, který například u desky stolu konkuruje mramoru. Cenu bude také zcela jistě postupně snižovat pozdější rozšíření technologie do průmyslové výroby,“ dodává Knížek.

Společnost Dimatex si nechává podobně vyrábět materiál Retextil, z něhož vznikají třeba lavičky v parku. Na výrobu jednoho kilogramu Retextilu se spotřebuje 0,7 kilogramu textilu.

„Jsme schopni reagovat na individuální poptávku a z prken Retextil vyrobit jakýkoliv prvek venkovního mobiliáře. Hitem je oplocení ke kontejnerovému stání a trojkoše na tříděný odpad,“ uvádí Killar. Obecně je však po výrobcích z recyklátu nízká poptávka. A jedním z hlavních důvodů je jeho cena. Lavička z Retextilu tak vychází zhruba na devět tisíc korun bez DPH, z jiných materiálů lze podobně velkou sehnat za polovinu.

Je ho extrémní nadbytek

Evropská agentura pro životní prostředí uvádí, že se čtyři až devět procent všech textilních výrobků uvedených na evropský trh zlikviduje, aniž by je někdo nosil. Efektivní recyklace textilu je tudíž potřeba a do značné míry by dokázala zmenšit množství odpadu. Není ale ideálním řešením. Aby se zmenšil objem vyhozených triček, kalhot nebo třeba podprsenek, musejí nastat změny v celém průmyslu a hlavně v chování spotřebitelů.

„Mělo by se začít u snížení nadprodukce a nadspotřeby textilu obecně. Při tom, kolik textilu se ročně vyprodukuje, by klidně produkce textilu, až na nezbytné výrobky typu menstruačního spodního prádla, mohla úplně skončit a stejně by na světě textilu bylo až moc,“ uvádí Veselá. Nadprodukci vidí jako problematickou i Kučerová. „Hlavním problémem je stále to, že svět chrlí neuvěřitelné množství textilu a je ho extrémní nadbytek,“ uvádí.

Podle Veselé je recyklace textilu lepší než skládkování nebo spalování, ale stejně se jedná o proces, který spotřebovává energie, někdy vodu a mohou se během něj uvolňovat i toxické látky. „Je důležité se snažit odpadu primárně předejít. Až když není jiná možnost, je čas zaměřit se na recyklaci s co nejmenšími negativními dopady,“ tvrdí analytička INCIEN.

Podporovat by se především měla prevence vzniku odpadu. „Prevenci vzniku textilního odpadu podpoříme tím, že si před nákupem vždy dobře rozmyslíme, jestli daný textilní výrobek doopravdy potřebujeme a využijeme,“ vysvětluje Veselá. „Měli bychom podporovat znovupoužití – tedy oblečení darovat či prodávat dál. Ideálně též nakupovat co nejvíc second-hand, popřípadě u lokálních a udržitelných značek. Až když je oblečení nenositelné, mělo by dojít k recyklaci, a to ideálně k upcyklaci,“ vysvětluje Veselá.

České tržiště s udržitelným oblečením Dressibly například nabízí každému, kdo si chce koupit oblečení, ušetřit pět procent z ceny za to, že odloží nákup o měsíc. „Jednoduše díky tomu eliminujeme impulsivní nákupy, které celou fast fashion pohánějí,“ vysvětluje Matěj Pokorný, jeden ze zakladatelů tržiště.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.