Z české přírody mizí původní živočišné druhy. Mezi hlavní důvody patří ničení přirozených biotopů a jejich vytlačování invazivními druhy. Řešením je mimo jiné návrat velkých kopytníků.
„Vracíme do přírody především takzvané ekosystémové inženýry, tedy původní velké kopytníky jako je zubr, divoký kůň nebo pratur. Ti pak svojí činností vytvářejí podmínky pro přežití nebo návrat dalších druhů,“ vysvětluje ředitel obecně prospěšné organizace Česká krajina Dalibor Dostál. Organizace umísťuje zvířata například do bývalého vojenského prostoru Milovické rezervace.
Právě velcí kopytníci byli po stovky tisíc let jedním z klíčových činitelů, které modelovali a utvářeli krajinu. Mnoho druhů, například i motýlů, je přímo vázáno na působení velkých kopytníků. „Díky obnově se do prostředí vrátil například modrásek jetelový,“ uvádí Dostál a dodává, že právě motýlů za posledních šedesát let v České republice vyhynulo devatenáct druhů a zbylých 142 je ohrožených.
„Ve skutečnosti však vše navracením velkých kopytníků jen začíná, účelem je obnovení a dlouhodobé fungování interakcí, které bez nich v přírodě nemohou probíhat. Nejde tedy primárně o chov jako takový, ale o přírodě blízkou péči o větší krajinné celky,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd, které spolupracuje s organizací Česká krajina.
To, že se takový přístup vyplácí, potvrzuje i výskyt dalších vzácných živočišných druhů na území milovické rezervace. „Z hlediska ptáků je to naprosto unikátní lokalita. Jde o zcela mimořádné refugium ptačí biodiverzity,“ zdůraznil David Storch z Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky. Za dva dny pozorování zaznamenal v lokalitě například krutihlavy obecné, koroptve, pěnice vlašské, oba druhy bramborníčků nebo vlhy pestré. Řada z těchto druhů se sice vyskytuje i jinde v České republice, ale v nesrovnatelně menším množství.
Podobně bohatá jsou v Milovicích i společenství motýlů, včel, rostlin a dalších organismů. „Pro ty všechny jsou Milovice nenahraditelným útočištěm. Mohou zde totiž existovat ve velkých populacích, zatímco jinde v Česku spíše živoří na malých izolovaných ostrůvcích přírodních biotopů v jinak neobyvatelné krajině,“ dodává Jirků.
Klíčové je místo a následný monitoring
S jedním z největším problémů, se kterým se ochránci přírody v této souvislosti setkávají, je výběr a vůbec možnost výběru vhodných lokalit. „V naší intenzivně obhospodařované zemi nemůže být žádná řeč o výběru ploch. Ve skutečnosti jde o nekonečné přesvědčování majitelů a správců vhodných krajinných celků, že velcí kopytníci jsou v jejich lokalitě žádoucí a že jsou pro krajinu lepší volbou, než pastva hospodářských zvířat či jiné formy využití,“ uvádí Dalibor Dostál z České krajiny. Klíčová pro velké kopytníky je podle něj rozloha pozemku, která by měla ideálně dosahovat až několika stovek hektarů.
Žádné větší úpravy terénu pro návrat velkých kopytníků potřeba nejsou. „Jen se musí vyčistit trasa budoucího ohradníku. Na všech lokalitách provádíme před i po zahájení pastvy doplňková opatření na podporu biodiverzity, vytváříme tůně, umisťujeme budky pro dudky a jiné ptáky,“ doplňuje Miroslav Jirků.
Důležité podle expertů je provádět návraty vyhynulých druhů ve spolupráci a na doporučení odborníků a ochránců přírody. Repatriace musí být dobře naplánována, zdokumentována a následně musí probíhat i monitoring výsledků. „Živelné vypouštění a vysazování čehokoliv, byť se sebelepšími úmysly, je nejen metodicky špatně, ale může být velmi nebezpečné přírodě i samotným druhům, kterým chceme pomoci. Vždy totiž hrozí nebezpečí narušení zbytkových populací cizím genetickým materiálem, zavlečení infekcí a nespočet dalších problémů,“ varuje Jirků.
Zvířata v rezervacích jsou monitorována. Provádějí se průběžná vyšetření na přítomnost parazitů, hodnotí se stav jak zvířat, tak i vegetace pastvin a dochází k výměně mladých zvířat se zahraničními rezervacemi, aby nedocházelo k příbuzenskému křížení. „Na rozdíl od běžných chovů však až na výjimky nepřikrmujeme, neprovádíme péči o kopyta. Prioritou je obnova a údržba biologicky cenných lokalit, nikoliv samotný chov. Jedno však nejde bez druhého a obojí se musí dělat profesionálně,“ popisuje péči o zvířata v rezervacích Miloslav Jirků.
Ani rezervace původní druhy úplně neochrání
I přes snahu odborníků se ale ne vždy návrat původních druhů do přírody zadaří. Před více než měsícem došlo k úhynu dvou zubřích samic, jednoho mláděte a jednoho býka v rezervaci u Rokycan.
„Hlavním důvodem úhynu byla pravděpodobně silná infekce invazní hlísticí Ashwortius sidemi, která byla do Evropy ve 20. století zavlečena s rovněž invazním jelenem sikou. Průběžná vyšetření trusu tuto hlístici u rokycanských zubrů nezjistilo, infekce byla zjištěna až na základě pitev, kterým byli podrobeni všichni uhynulí zubři,“ vysvětluje Jirků z Biologického centra AV.
I přestože zvířata byla monitorována a pod dohledem veterinářů, nedalo se úhynu zabránit. Zubři jsou velice citliví na některá onemocnění a parazity. Důvodem je nízká genetická různorodost. Člověk totiž tento druh téměř vyhubil. Celá současná světová populace zubra pochází z pouhých dvanácti jedinců. To vede právě k malé odolnosti vůči invazivním parazitům, na které zubr není evolučně adaptovaný.
„Invazní druhy způsobují v Evropě nejenom škody ve výši stovek miliard korun ročně, ale mají také dramatický dopad na biologickou rozmanitost. Šíření asijského jelena siky a jím roznášených parazitů to nyní bohužel potvrdilo v Rokycanské rezervaci,“ uvádí Dostál z České krajiny, která zubry do rezervace v Rokycanech poskytla. Stejný parazit je důvodem úhynu zubrů nejenom v České republice, ale i v sousedním Polsku. V minulých letech přitom již v České republice kvůli infekcím došlo k úhynu dvou chovů.
Karas obecný se do českých řek jen tak nevrátí
Kromě ochranářské společnosti Česká krajina a Biologického centra AV se na návratu původních živočišných druhů podílí i Zoologická zahrada hl. m. Praha. Od loňského jara se připravoval projekt návratů karase obecného do Mlýnského náhonu přímo v pražské zoologické zahradě.
Lokalita byla v zásadě připravená ještě z roku 2007, kdy došlo k revitalizaci mlýnského náhonu kvůli zlepšení podmínek pro společenství bezobratlých živočichů, obojživelníků a plazů. Zoo Praha však musela vybranou lokalitu pro karase obecného doupravit. „Hlavním problémem byl výskyt karase stříbřitého a nevhodná rybí obsádka obecně. Bylo zapotřebí náhon vypustit a výkonnými čerpadly vyčerpat zbytkovou vodu,“ popisuje Petr Velenský, kurátor z pražské zoologické zahrady.
K vyhynutí karase obecného z české přírody došlo v průběhu 90. let. „Velkou ránu mu asi zasadilo paradoxně bohatnutí společnosti po pádu komunismu, kdy se mnoho návesních rybníčků odbahnilo a znovu nasadilo kaprem – a s ním přišel do rybníčku i karas stříbřitý,“ uvádí biolog Marek Šmejkal, který se na vypouštění karase obecného podílel.
Podle něj je navíc návrat karase obecného do českých řek velice nepravděpodobný, právě kvůli výskytu invazivního karase stříbřitého. „Lze však docílit návratu do izolovaných rybníčků, tůní, lomů a pískoven, ale karasovi se může dařit i ve foliových rybníčcích na našich zahradách. Zde se lidé mohou rozhodnout, zda chtějí chovat čínského karase zlatého, japonského koi-kapra, anebo českého karase,“ dodává Šmejkal.
Náročnost a financování návratů původních druhů.
Finanční náročnost výše zmíněných a další podobných projektů je pokaždé jiná. Záleží na tom, k jak velkým úpravám vybrané lokality musí dojít, a o jaký živočišný druh se jedná.
Například rezervace velkých kopytníků potřebují nejvýraznější financování na začátku, ale jejich následný provoz je již relativně levnou záležitostí. „Rozjezd rezervací jsme tak financovali především z různých dotací, například Operačního programu životního prostředí, Life nebo grantů Středočeského či Jihomoravského kraje. V poslední době nám velmi výrazně pomáhají i firemní dárci a hlavně veřejnost, od které jsme po třicetikorunových dárcovských esemeskách vybrali dva miliony korun na dokončení rezervace v Milovicích,“ popisuje ekonomickou stránku věci Dalibor Dostál.
Náklady na návrat karase obecného do české krajiny se podle Petra Velenského zatím nedají odhadnout, protože je projekt v úplném začátku. Zatím pražská zoo do revitalizace lokality a dalších úprav investovala několik milionů korun.
I přes finanční náročnost podobných projektů má společnost podle Miloslava Jirků z Akademie věd morální dluh u všech druhů, které zmizely v důsledků lidské činnosti. „Každý vyhubený druh má právo na existenci a není na škodu zvážit, zda je možné a realistické jej do naší přírody vrátit,“ dodává.
Příklady původních českých vyhynulých druhů
Ryby:
Mihule mořská
Jeseter velký
Pstruh obecný severomořský
Ptáci:
Ostralka štíhlá
Drop velký
Dytík úhorní
Kulík hnědý
Poštolka rudonohá
Zdroj: www.ochranapridody.cz
Valentina Podlesná
Valentina vystudovala Univerzitu Karlovu, kde získala magisterský titul v oboru sociální a kulturní ekologie, předtím také bakalářský titul v oboru žurnalistiky. Zajímá se o komunitní zahrady i výrobu ekologických pracích prášků.
